Odi et amo

Uršula Flintová byla živel, který nebylo nikdy radno zkrotit. Proplouvala životem a všechno jí vycházelo, dokud ji čáru přes rozpočet neudělal jeden starší muž z rodu Blacků. Nikdo jiný, než slavný ředitel Phineas Nigellus Black.
Stará trochu naivní a dobová fanfikce o prvním seznámení. O ješitnosti a aroganci.

 

---

Uršula Flintová nebyla nějak překrásná, ale muži si to málokdy uvědomovali. Často se nechávali unášet její energičností, touhou po dobrodružném životě a její kouzlo je nenechávalo klidnými, protože vnesla do jejich nudného života pokaždé trochu vzrušení.
Obličej měla v určitých rysech po matce, avšak stejně tak po otci. Jemné tahy ve tváři po matce z jižní Francie ostře kontrastovaly s hrubými rysy jejího aristokratického otce pocházejícího z centra Londýna. Jejími dávnými předky byli Irové a všechny tyto přednosti či snad i nedostatky se vlévaly v jednu obrovskou exotickou záhadu a tou byla Uršulina tvář.
Komu by vadilo, že má hranatější tváře a špičatější bradu, nos trochu širší, zato rty plné a prokrvené doruda. Všechny tyto elementy udělaly z Uršuly neobyčejnou a zajímavou ženu. Oči měla průzračně modré, jako letní nebe bez obláčku, často v nich bylo vidět, jak zahořeli nadšením, jiskřily radostí a elánem. Měls je olemovány hustými černými řasami, jenž na koncích klesaly k perleťové pleti, jež si dámy v této době opatrně opečovávaly a zakrývaly klobouky, aby jim nenaskočily pihy.
Na mladém čelíčku radostně poskakovaly dvě husté linky černočerného obočí, které tolik kontrastovalo s bledou pletí. Vlasy černé a lesklé jako půlnoční nebe v novu měla sčesané v týle a z boků jí neposlušně vyskakovaly kadeře, jenž se s nepatrnou elegancí pohupovaly ze strany na stranu.

Toho květnového večera díky studijnímu volnu posedávala na verandě jejich obrovského sídla, na pokraji vesničky poblíž Londýna, zvaném Flint residence. Těšila se přízně svých dvou obdivovatelů, které nechávala tolik měsíců na pochybách a vesele přitom s nimi dále laškovala, ačkoliv věděla, že by stačilo lusknout prsty a každý z nich by si ji namístě vzal hned desetkrát a udělal z ní počestnou ženu.

 

Bylo jí skoro osmnáct let a už byla akorát tak stará na vdavky. Široko daleko v okolí se jí dvořilo tolik můžu, že nevěděla, koho si dřív vybrat. Nicméně stále to nebylo to pravé ořechové. Ani jeden z nich nebyl ten pravý.
Přestože zde existoval jeden muž, už ve zralém věku, který si zasloužil její přízeň svou moudrostí, sečtělostí a znalostmi. Říkalo se, že v kouzelnické škole čar a kouzel složil OVCE jako nejlepší ze všech studentů za posledních tři sta let. Albus Percival Wulfric Brian Brumbál, tak znělo jeho vznešené jméno. Byl o pět let starší než ona sama, ale věk pro ni nikdy nehrál roli. A tento muž, Albus, byl právě jediný z mála, který se o Uršulu tak horoucně neucházel. Jediný opravdový gentleman a ať už si ve svém nitru myslel cokoliv, nikdy nedal nic znát. Byl natolik tajemný a exotický, že těžko odolávala lehkému zalíbení. Albus, nejstarší bratr z rodiny, ji přitahoval. A přestože s ním prohodila jen pár slov a stalo se to před rokem, nepřestával ji okouzlovat i z dálky.

Otec ji nutil už si konečně vybrat, matka byla v jejím věku dávno vdaná a nebylo slušné, aby dáma v jejím postavení a s dokončeným studiem byla stále k mání. Jako by podléhala jiným svodům, když ji obklopovaly řady všech nápadníků. Ostatně bylo už předem jasné, že jejím budoucím nastávajícím nemůže být nikdo jiný, než kouzelník z čistokrevné, vlivné, uznávané a bohaté rodiny. Ale její bohatý duch a touha po životě ji nutila se nevzdávat a hledat, dokud se neukáže ten pravý. Byla přece vzpurná, revoluční. Nebyla jako ty ostatní domácí puťky, které rodily manželům jedno dítě za druhým. Nebyla jako ony. Uměla si dupnout a nehodlala oddaně poslouchat manžela jenom proto, že je to muž a její rolí je starat se o teplo domova, paličkovat krajky a tím nejobtížnějším úkolem dne je vymyslet večerní menu, až si manžel domů přivede z práce hosty.

Byla zkrátka jiná. Očekávala od života víc. Očekávala větší úctu, chtěla být nezávislá. Chtěla se vdát z lásky, ne z povinnosti.

Psal se rok 1888, studovala poslední ročník v Bradavicích a čekaly ji OVCE. Každým dnem. Ano, byla revoluční. Dlouho se tradovalo, že dívky její doby by měly sedět doma a vypomáhat.

I navzdory tomu, že kouzelníci na rozdíl od mudlů měli v mnoha ohledech mnohem modernější názory, ženy studující školu místo domácího vzdělávání nebyly tolik časté. Neměly by přeci svou naivní hlavinku zatěžovat starostmi jako je učení a škola. Málokterá dívka měla tu možnost vzdělávat se nebo získat titul. Ani ne tak proto, že by Bradavice a univerzity nebyly otevřené všem, ale protože společnost patřila mužům. Nenosilo se, aby byla žena vzdělanější a chytřejší, než muži. Byla to otázka hrdosti, ega a maskulinity. Vzdělání žen a dívek tak omezoval předpotopní přístup rodičů, kteří odmítali dceři dát jinou možnost, než setrvat v domácnosti a nechat v sobě vypěstovat puťku.

Uršula naštěstí nepatřila k těm, kteří by si to nechali líbit, avšak naštěstí nemusela otce přemlouvat, aby jí vzdělání umožnil. Měla tu výhodu, že patřila do jedné z nejváženějších kouzelnických rodin v okolí a jejich tradicí bylo, že všichni potomci, ať už ženy či muži, museli vystudovat magii, aby se z nich nestali motáci a byli tak hodni svého postavení a nedělali rodu ostudu.

 

Billius Weasley a jeho společník Neville Longbottom se na Uršulu okouzleně usmívali. Oba dva byli poctěni, že s ní mohou sedět na verandě a vyprávět jí všední zážitky, vtípky z dalekých studií, odkud se právě vrátili jako dva nejlepší kamarádi.

Uršula věděla, že Augusta Gavarryová, dívka jen o pár let mladší než byla ona sama, už několik měsíců tajně Nevilla milovala. On sám to však nevěděl, alespoň to tak vypadalo, poněvadž na sobě nedával nic znát a dál si užíval Uršuliny přízně i přes všechny okolnosti. Seč byla Augusta pro něj v tuto chvíli příliš mladá nápadnice.

Uršula byla hrdá na to, že je tolik zbožňována. Byla sobecká a věděla to o sobě, ale nikdy jí to nevadilo. Hlavní pro ni vždy bylo, že si získávala srdce všech mužů v okolí. Svou nespoutaností a netradiční povahou si získala nejedno srdce, které ji nedělalo problém záhy zlomit.

Slunce zapadalo a Neville s Billiusem věděli, že se blíží čas rozloučit. Ačkoliv ani jeden z nich nechtěl odejít, uvědomovali si, každý správný gentleman měl zanechat dámu při odluce právě tak, jak jej přivítala.
Nadto oba věděli, že se Uršula potřebuje jít učit, jak jí otec nakázal. Zbývalo několik posledních dní, než se čelem postaví nejobtížnější zkoušce svého života.

 

***

 

„Suellen, Sue… pojď mi zašněrovat korzet, hned!“ zavolala na svou služebnou.

Uršula si nepotrpěla na ruční práce, a pokud šlo o zavazování spodniček a péči o její šatník, bez služebných by se neobešla. Leč měla na každou vysoké nároky a očekávala jen ty nejlepší výsledky.

„Ihned, má paní,“ dívka, ne o moc starší než byla ona sama, k ní se zaujetím přistoupila.

Uršula se pevně uchytila sloupku u postele s nebesy a zapřela se nohou o rám. Suellen uchopila tkanice kostěného korzetu a začala paní stahovat pas. Její hbité prsty proplétaly tkanice do otvorů a opětovně je stahovaly do nejmenšího objemu.

Záhy Uršula zalapala po dechu a služebná pochopila, že toho má zanechat. Opatrně tkanice svázala tak, aby nepovolily.

Přimhouřila oči a svou paní si prohlídla. „Madam má jeden z neútlejších pasů v celém okolí, je jako labuť. Jako labuť mezi ošklivými káčátky. Tak ladná a půvabná madam je!“

„Děkuji ti, Suellen. Můžeš jít, spěchám do Bradavic.“

 

***

 

Zkoušky OVCE nebyly tak obtížné, jak si Uršula původně myslela a jak jí vtloukával otec do hlavy. Vůbec se při nich nezapotila a jen jedinkrát se nerozhodně zadrhla.

Byla poslední na řadě v obraně proti černé magii, tak nebylo divu, když ji profesorský sbor hned neposlal pryč z učebny.
Přestože byla třeba počkat ještě na usnesení konečného hodnocení a výsledky ze všech předmětů, ale dnes byla se svými výkony nad míru spokojená. A to hlavně nyní, neboť bylo na jejich tvářích možné přečíst uznání.

Zejména na tváři jednoho z nich.
Věděla, že prošla v obraně na výbornou.

„Slečna Flintová má obrovské nadání, pravděpodobně po svém otci,“ zkoušející, zřejmě čerstvě nabytý novou atestací ve svém oboru, se se zaujetím zadíval Uršule do těch nebeských očí, jako by v nich hledal něco víc.

Uršula si muže prohlédla. Oproti ostatním vypadal v řadách zkoušejících jako pěst na oko.

Nebyl mladý tolik jako ona, zdaleka ani čerstvě vystudovaný, přestože ho nikdy dřív na škole neviděla. Mohla je dělit dokonce celá generace, nicméně i tak působil mezi ostatními mladě, svěže a zajímavě.

Měl temné vlasy jemně usedlé za ušima, měl hluboké černé oči a kulatý obličej. Pod nosem měl hustý knír a usmíval se od ucha k uchu. Byl docela pohledný.

Naopak zbylí účastníci se mohli chlubit jen stříbrem protkanými vlasy, kozími bradkami či zkrabatělou kůží.

„Madam jistě odpustí, že jsem ji takto oslovil, nestává se často, aby žena vašeho věku měla tolik schopností a byla natolik zkušená v magii… až se to zdá být podezřelé.“

„Zřejmě jste moc žen, jako jsem já, nepotkal,“ zarděla se. A přesto se s pohledem chladným jako ledová kra tomu pošetilci podívala zpříma do očí. S vepsanou výzvou.

„To máte pravdu, takovou ženu jsem ještě nepotkal,“ vysmekl poklonu a hned na to se pobaveně rozesmál.

Líbila se mu. Byla rozkošná, když se červenala a zároveň se odmítala chovat poddajně. Měla v sobě náboj, který postrádali leckteří muži.

Byla jiná, než všechny ty upejpavé slečinky. Měla kuráž a nešla daleko pro upřímné a nesmlouvavé slovo, což bylo v dnešní moderní době naprosto nepředstavitelné pro tak mladou a ušlechtilou dámu. Ženy se nesměly bouřit, musely být poslušné jako lovecký pes. Udělej tohle, uvař támhleto, ukliď tamto…

Uršula se zlobně ohlédla po okolí, načež zase vyhledala jeho tvář.

Přijde mu to humorné? Vysmívá se mi přímo do tváře? Kdo si myslí, že je? Ani se nepředstavil, hrubián jeden. Netuší, s kým má tu čest! Já jsem Uršula Flintová, dcera jednoho z nejzámožnějších kouzelníků v okrese. Jsem z čistokrevné rodiny, dokonce ani moje služebná není žádná mudla ani mudlovská šmejdka!

„V naší rodině, drahý pane, se aspoň sluší, že se muž dámě představí!“ zajíkla se a do tváří se jí nahnal další ruměnec, tentokrát nikoliv studem, nýbrž vztekem.

„Omlouvám se,“ natáhl se pro Uršulinu tenkou ručku, pohladil ji jako hedvábí a svými rty se něžně dotkl svrchní strany dlaně.

Zamrkala, protože to vůbec nečekala. To gesto zapůsobilo skoro až intimně.

„Phineas Nigellus Black, jméno mé, slečno Flintová,“ načež se usmál a zuby bílé jako perličky mu kontrastovaly s jeho olivovou pletí.

„Stejně jste neomalený, pane Blacku!“ chtěla by říct daleko víc, ale společenská pravidla jí to nedovolila. Někdy bylo tak těžké nebýt svá.

Ani jeden z nich si neuvědomil, že jejich rozhovor již trvá beze svědků. Zbylí členové komise zřejmě usoudili, že jim ponechají soukromí, byť se to Uršule zdálo nevhodné a nepatřičné.

„To je mou ctností, slečno Flintová, stejně jako je vaší ctností tohle nenápadné pokrytectví, které jsem prokouknul při vaší první odpovědi,“ obdařil ji invektivou skrytou za úsměvem. Podle jiskření v očích mu šlo o to ji vyprovokovat. On se tím vyloženě bavil!

„Co si to dovolujete?“ vysmekla se mu, neboť ještě stále přidržoval její dlaň ve své. „Vy mě tu zcela otevřeně haníte a zostuzujete.“

„Naopak, slečno, vy haníte společnost svým jednáním a zostuzujete tím zbytečně sama sebe. Nač být pokrytecká? Ve skrytu duše nejste taková dáma, jakou ze sebe děláte, nemám pravdu? Máte chuť mi do očí povědět, co si o mne doopravdy myslíte. Tak jen do toho, líbí se mi ženy, které se nebojí říct pravdu. Ženy, které ví, co sebou nenechají vláčet.“

Zamračila se a našpulila na okamžik rty jako rty.

„Jste jiná, slečno Flintová, jiná, než ty ostatní naivní husičky, které podstrojují svým mužům. Jste tak roztomile arogantní, plná cílů, živá a odhodlaná bořit konvence. Ale tak zbytečně pokrytecká, že nejste schopná být otevřená veřejnosti. Vy, slečno, vy byste mohla změnit kouzelnický svět, vy ano,“ zakončil svůj dlouhý monolog a čekal, s čím se na něj dívka sesype.

„Nebudu se s vámi déle bavit, protože mne stále jen urážíte, pane. Já jsem dáma, ač se vám to líbí nebo ne. Vůbec vás nemusí zajímat, jaká vlastně jsem, protože jediná vaše povinnost byla mne vyzkoušet a dát mi možnost složit zkoušku, kterou jsem, díky Merlinovi, jak se zdá složila. A teď už se s vámi nemusím déle obtěžovat, omluvte mne!“

„Jak jsem říkal. Arogantní, ale roztomilá. A tak ostrým jazýčkem…“

Dívka se otočila a vykřikla: „Vy mi, ctihodný pane, nesaháte ani po kotníky. Opravdu chcete vědět, co si myslím? Myslím si, že jste namyšlený hlupák. Snažíte se zde na mne udělat dojem, ale vůbec se vám to nedaří. Jen mne urážíte a myslíte si, jak nejste zábavný. Jste jen pyšný a do sebe zahleděný jedinec, který nemá k druhým úctu. Jste jen špína na mé krinolíně, nejste ani hoden mi líbat mašle na střevíčcích. Jste nula, nejste nic. A nepochybuji o tom, že to není chyba společnosti, proč vás žádná dívka nechce!“

Pobavením, zacukal mu koutek úst: „Jak rozkošně se mýlíte, madam. Až doposud jsem o žádnou nestál. Žádnou z těch tuctových dam, které rodiče naučili, jak na slovo poslouchat. Až doteď, slečno Uršulo. Změnila jste můj názor. Protože jste mě přesvědčila, že co ve svém životě potřebuji, jste právě vy.“

Každé slovo znělo jako prásknutí bičem.

 

Uršula nebyla dívka, která by omdlévala v soukromí, natož na veřejnosti. Nebyla slabé povahy, byla to žena plná síly a energie, avšak situace, do které ji právě zkoušející profesor Black dostal, byla kompromitující a znenadání ji šokovala. V hloubce duše musela uznat, že ji nejen šokovala, ale dokonce jí i velmi zalichotila.

A zalichotila jí natolik, že si toho pošetilého blázna vzala jednoho dne nakonec i za manžela. Protože vrána k vráně sedá. Protože ať už se bránila sebevíc, našla sobě rovného soupeře, do kterého se bezhlavě zamilovala a který ji bral takovou, jaká byla. A možná i právě proto dokázala v životě konečně dělat ústupky. Protože Phineas Nigellus Black byl přesně ten pravý, na koho čekala.

Podobně cynická, podobně arogantní, sobecká a revoluční osoba, jakou byla i ona.

Phineas Nigellus Black se 4. 7. 1888 oženil s dcerou Maxmiliána Flinta, Uršulou Flintovou.

Phineas nebyl tak ztracený případ, jak jeho žena před svatbou tvrdila.

O několik let později se díky neblahým událostem, jež znamenaly úmrtí jednoho člena z profesorského sboru, stal dokonce ředitelem bradavické školy čar a kouzel.
Se svou milující a nevšední ženou si pořídili pět dětí.
Siriuse, jenž se ve svých dvaceti letech oženil s krásnou Hesper Gampovou z urozené walleské rodiny.
Phinease, jenž byl pojmenován po otci a zdědil i jeho akademické zájmy.

Arcturuse, jenž se oženil s Lysandrou Yaxley, se kterou měl tři překrásné dcery.
Belvínu, jedinou dceru a chloubu rodiny, která svou vizáží tolik připomínala svou matku.
A konečně i nejmladšího Cygnuse, který měl děti čtyři.
Rodina Blacků se rozrostla o další generace a jen rozšiřovala svůj vliv.

 

Pár let po obřadu Uršula i se svým chotěm obdrželi pozvání na svatbu mladých snoubenců Nevilla Longbottoma a Augusty Gavarryové. A možná, že poprvé v životě Uršula měla z někoho upřímnou radost.

„Tak přece jenom,“ prohlásila nahlas a pobaveně se usmála nad svou starou ješitností. „Vyhrála jsi Augusto. Pěkně se mi o něj postarej.“