7. kapitola – Na ošetřovně

Otevřel oči. Hned mu bylo jasné, kde je. Nejen kvůli povědomé vůni léčivých lektvar, či kvůli bílým stěnám kolem dokola, ale také kvůli hlasu madam Pomfreyové, která právě nějaké studentce udílela rady, jak pečovat o akné.

Naklonil hlavu a málem vyskočil z postele.

„Proboha, tys mě vylekala!“

U postele seděla Lily a měla mokré oči.

„Aaaa, výborně, pan Black už se vzbudil. To je skvělé, měli jsme obavy, že by vám ten úraz hlavy mohl způsobit nějaké problémy, ale vidím, že je to v pořádku,“ k posteli mířila ošetřovatelka a s sebou si vzala nějakou porcelánovou misku, která zrovna nevoněla a její obsah vypadal strašlivě. Sirius se na ní zhnuseně podíval, načež koukl do jejích ruk. Madam Pomfreyová ihned pochopila a ujistila ho, že ten patří opravdu jemu. „Správně se díváte, Blacku. Tohle je na tu Vaši vyrážku.“

„Vyrážku?“

„No jistě, tu, kterou Vám někdo provedl, když na vás zaslal tu kletbu.. sám se podívejte,“ podala mu zrcátko a Sirius vyjekl. Tvář měl posetou rudými puchýři, které budily dojem, že se hojí.

„To ta mas Vám to vyléčí,“ usmála se a podala mu misku, „myslím, že tentokrát to zvládnete sám. Mimochodem, kdo byl ten útočník?“

„Útočník?“

„Proboha chlapče, snad jste neztratil paměť?“

„Ne, jistěže ne. Já jen.. nikdo mě nenapadal,“ zalhal věrohodně Sirius a nabral na prsty nechutně páchnoucí lektvar.

„Nevykládejte, tohle byla určitě nějaká kletba!“ Zamračila se Pomfreyová.

„Ano, to určitě. Ale byla to má chyba.. něco jsem chtěl vyzkoušet a vymstilo se mi to.“

„Opravdu?“ Dívala se na něj nevěřícně. „Ale když Vás našli, hůlku jste u sebe neměl,“ usmála se.

„T-to ano..a kdo mě vlastně našel?“

„Tady slečna Evansová,“ ukázala na Lily.

„No jistě.. Lily mou hůlku určitě vzala, viď?“ Podíval se na ni prosebně a jedním okem mírně mrknul.

Chvíli na něj zvědavě koukala, a pak nakonec přikývla: „To je pravda, jeho hůlku jsem ze země sebrala já.“

„Tak dobře. V tom případě, pane Blacku, nemůžete si takhle zahrávat, co kdyby se Vám to vymstilo ještě víc? To je nehorázné, jak na této škole všichni riskují,“ pokárala ho madam.

„Riskují?“ Zeptal se Sirius, aniž by stihl Lily poděkovat.

„No, před nedávnem sem přivedli jednoho studenta z Nebelvíru, měl sečné rány.. a také tvrdil, že si je přihodil sám.“

To by mě zajímalo, kdo to byl!

„Nebyl to náhodou James Potter?“

„Ne,“ probodla ho madam pohledem, „byl to mladý Snape.“

„Srabus?“ Usmál se Sirius. „Tak to je docela možné, pořád je ponořený do knížek o černé magii,“ ztišil hlas, aby ho Pomfreyová neslyšela.

„Dobrá, musím teď něco zařídit,“ vrátila se k nim madam Pomfreyová, „slečno Evansová, dohlédněte prosím na to, aby si pan Black natřel ten obličej co nejdůkladněji.“

„Jistě,“ usmála se, načež Pomfreyová vyšla z ošetřovny a zamířila někam do neznáma.

„Děkuji,“ mrkl na Lily a poplácal ji po ruce, „že si mě nepráskla.“

„Proč si to udělal? Nemusela jsem lhát..“

„Ale ty to děláš ráda.“

„Tohle je něco jinýho.“

„Lil, udělala si to pro mě,“ usmál se Sirius.

„No a co? Právě proto, že jsi to ty, jsem to neměla dělat.“

„Co tě štve?“

„To ty holky, že jo? Nebo kdo ti to udělal?“

„Na tom nezáleží,“ usmíval se od ucha k uchu. Ona žárlí, ona jasně žárlí.

Lily se nafoukla jak žába: „No prosím. Pokud se mě ale ještě někdo bude ptát, jestli jsem vzala tvou hůlku, nebudu tě krýt. Nechápu, proč to děláš..a koho tím kryješ ty, ale není to logické. Ten někdo tě takhle zmasakruje a ty mu ještě uděluješ milodary. Je mi z tebe nanic. Musím jít!“

„Ale..“

„Žádné ale..“

„Měla si na mě dohlídnout.“

„Poradíš si sám, chytráku!“ Lily sebrala všechny své věci, otřela si oči a klusem odcupitala pryč z ošetřovny.

„No skvělé!“ Obrátil se naštvaně Sirius. Odložil misku na noční stolek, znovu si lehnul, obrátil se na bok a pořádně se zakryl peřinou.

„Ještě spí. Přijďte později,“ zazněl šepotem hlas vrchní ošetřovatelky Bradavic.

Sirius nastražil uši. Z nějakého důvodu se mu nechtěly otevírat oči. Vyšlo z něj jakési zamručení a hlasitě zazíval.

„No dobrá, tak běžte, ale jen na pět minut!“

Osoba, které madam Pomfreyová právě povolila návštěvu, mířila přímo k Siriusově posteli.

Lily, tobě to nestačilo včera?!

„Ahoj!“

Sirius otevřel oči. Osoba, kterou čekal, to nebyla. Tohle rozhodně nebyl hlas Lily a už vůbec to nebyl ženský hlas. Natočil se směrem, odkud zněl ten hlas.

Remus nervózně překračoval ze strany na stranu a hleděl do země.

„Ty?“ Podivil se Sirius.

„Ano,“ špitl, „přišel jsem se ti omluvit.“

„Za co?“ Zamračil se Sirius.

„Že jsem odešel, nepomohl ti a nechal ho tam s tebou samotného, když jsem věděl, že nemáš hůlku…“

„Aha,“ Siriusovi se honilo hlavou plno myšlenek. Starý dospělý Sirius by takovou zradu nestrpěl, ale tady to bylo něco jiného. Tohle mohla být propustka do Remusovy duše. „Nevadí, Remusi. Přežil jsem to.“

Ano, ale mohlo to být horší.. James je někdy hodně nervní a přehání to.“

„Vím, že máš strach si hledat jiné kamarády, ale nemusíš se bavit jen s ním, když ti to tak vadí,“ tohle vyznělo blbě, jak si následovně uvědomil Sirius. Jako by právě Remusovi nabízel své přátelství výměnou za Jamesovo. „On ale přese všechno umím být fajn,“ dodal spěšně.

Remus se zase zasekl, pronikavě se podíval na Siriuse. „O čem to tu mluvíš?“ Třásl se mu hlas.

Sirius se mile usmál: „Tvůj handicap je mi znám. Nemusíš nic skrývat.“

„Cože?“ Jeho hlas zazněl tak, jako by ani jemu nepatřil, ale jako by patřil úplně někomu jinému.

Sirius se k němu sklonil. Mám mu to říct? Nemám? Co když mě odežene? Prstem ho přivábil blíž. Remus se nad něj sklonil.

Sirius ztišil hlas: „Vím, že jsi vlkodlak, Remusi.“

„Cože?“ Remus téměř zakřičel. Popošel o dva metry dál.

„Ne, nelekej se. Já to vážně nikomu neřekl.. a ani to nemám v plánu.“

„Ale jak to.. ?“

„Jak to vím? Snadno, viděl jsem tě několikrát, jak tě madam Pomfreyová vedla k vrbě Mlátičce, jak znehybnila suk a ty sis vlezl pod ten strom, do tajné chodby vedoucí do stavení Chroptící chýše, vždycky o úplňku. Došlo mi to.“

„Jak víš o ..“

„O vrbě a stavení? Já taky nejsem žádný svatoušek, to víš, zvědavost je strašná věc.. a já si to tam ehm..kdysi..prozkoumal,“ usmál se.

„Tak.. a je to venku.“

„Bude to naše tajemství, přísahám, že to nikomu neřeknu. Ale buď si jistý, že James, stejně jako já, se časem dopátrá ke stejnému závěru.“

Remus sklonil hlavu. „Je mi to jasné.“

„Ale jak ho znám..teda neznám..no, jak se mi jeví. Tak tě podrží, je to správný kluk a nenechá tě v tom.“

Remus se tentokrát podíval soucitně a vděčně, tak jak to vždycky uměl jedině on: „Jsi zvláštní. Moudrý klobouk udělal sakra obrovskou chybu, když tě poslal někam, kam se nehodíš.“

„To mi lichotíš. Děkuji. Bohužel s tebou musím souhlasit.“

„Vlastně jsem si ani nevšiml, že by ses bavil ještě s někým jiným, kromě Lily Evansové, ze Zmijozelu.“

„Ta kolej je mi cizí!“ Zaburácel Sirius. „Nevím, jak to tam do konce studia přežiju. Už tak mám peklo doma, nevím, kde je to horší. Jestli tady..nebo tam. Promiň, nechtěl jsem pozornost stahovat na sebe. Samozřejmě chápu, že ty to musíš mít taky strašné. Nedokážu si to představit, vím, že přeměna ve vlkodlaka je velice bolestivá.“

Remus si nikdy nepřipadal tak fajn. Konečně si s někým otevřeně mohl popovídat o tom, že je vlkodlak. Tak dobře se mu se Siriusem povídalo. Byl úplně jiný, než si ze začátku myslel a než si myslel James. Zbytečně ho odsuzovali.

Povídal mu, jak to je s jeho rodinou. Chápal tedy, že ho už kvůli příjmení musel klobouk poslat do Zmijozelu. Jinak by dal krk za to, že by se mu nejlíp vedlo s nimi v Nebelvíru.

Remus k němu pocítil zvláštní pouto. Pouto, které už se nedalo zpřetrhat. Jenomže, co si o tom pomyslí James? Nevěděl ani, že za ním šel na ošetřovnu. Vůbec ho nezajímalo, co se Siriusem je. A to ho klidně napadl a nechal ležet někde na zemi a utekl. Jako zbabělý kluk. Nechal ho tam a ke všemu si ani nedělal starosti, neměl výčitky. Jakoby neměl svědomí nebo co.

Sirius byl tak prima. To Remus už poznal tehdy, když stavěli toho sněhuláka. Ale stejně ho od něj něco odrazovalo. Ale dnes pochopil, že to byla hloupost. Sirius byl zábavný společník, byl kamarádský a byl fajn. Velice si rozuměli. A oba mají problémy. Vůbec mu nezáviděl jeho postavení. Postavení v rodině, postavení ve škole. Bylo na něm poznat, jak Zmijozel nenávidí, a že by z té koleje nejraději utekl na severní pól. Vyzařovala z něj pozitivní energie.

„Přišel bys i zítra?“ Poprosil Sirius. Remus věděl, že to myslí upřímně a že to není žádný žert. „Budu tu zřejmě asi ještě týden. Nejspíš z toho zcvoknu, ale na druhou stranu..pořád lepší, než ve zmijozelské koleji.“

Remus mu potřásl formálně s rukou..a neformálně pravil: „To víš, že jo. Tak zítra ve stejnou dobu!“ Usmál se a odešel.

Siriusovi se do očí draly slzy. Kamaráde, nezklam mě. Tohle byl po několika měsících konečně skvělý den. Snad první úžasný den, co jsem měl. Kéž by tu byl i James. Ale ten mě asi nikdy nepřijme, jak ho znám. Ale ty.. jsi úžasný. Jako vždycky. Si opravdový přítel. Jsem moc rád, že ses stavil. Doufám, že už zůstaneme přáteli.

Bylo mu hrozně. Právě mu odešel jeden z nejlepších přátel z jeho minulé reality.. a jediný nejlepší přítel z téhle reality. Tajně doufal, že je Remus opravdu takový, jaký se jeví. Vypadalo to, že ho nic nezměnilo, ani jiná alternativní realita. Je stejný, jako byl tehdy. Ale jak to? Plno lidí se změnilo, jen on je stejný. Co to způsobilo?

Byl neskonale šťastný. Dojetím zadržoval slzy. Zabořil se do peřin a přemýšlel nad posledními hodinami, které spolu trávili. Bylo to jako nesplněný sen. Byl to nesplněný sen. Konečně se s ním, aspoň jeden z přátel, skamarádil. Konečně!!

Takhle za ním chodil celý týden. Sirius se utvrdil v tom, že už je nic nerozdělí. Leda, že by udělal sakra nějakou blbost, ale snažil se, aby bylo všechno perfektní a nesnažil se dělat nějaké problémy.

Až do konce roku, kdy se měli rozloučit. Ale nebylo jim přáno, protože se James o jejich přátelství neměl dozvědět, tudíž neměl Sirius možnost Removi za všechno poděkovat, když odjížděli expresním vlakem do Londýna ani nikdy jindy.

James a Remus seděli spolu v kupé. Sirius by tam nejraději vrazil, dal Jamesovi pár facek, aby se vzpamatoval a Remuse by nejraději bratrsky objal. Ale musel to přetrpět.

Ne, že by byla Lily špatnou společností, ale tohle ho v poslední době zase trápilo. A nějak víc, než to, že si uvědomoval, že se postupně do své spolužačky zamilovává.

Tak jak doufal od začátku roku, že se s ním James začne bavit, tak tím tuplem se to nestalo. Celé prázdniny trávil ve svém pokoji. Matka ho nedrezírovala jako dřív. Sem tam s ním prohodila slovo, ale dal jí jasně najevo, že se s ní o tom bavit nechce. K jeho překvapení to respektovala, ale i přese všechno bylo v domě husto.

Čekal, že mu Remus aspoň jednou v létě napíše, ale nestalo se tak. Za celé dva měsíce mu nepřišla jediná sova, i když on sám mu napsal asi dva dopisy. Měl strach. Tížilo ho to. Ta tíseň mu nedala spát. Byl vystresovaný, že ho zase James naverboval proti němu. Určitě u něj tráví prázdniny, to by ještě pochopil, že nepošle žádný zdlouhavý dopis, které kdysi Remus s láskou psal, ale aspoň nějaká šifra by mu byla po chuti. Bohužel. Záviděl mu, záviděl mu, že tráví čas spolu. Oba dva, dohromady. A po něm tentokrát neštěkne ani pes. Jaká ironie, ani pes po něm neštěkne!