Zhoubou je naděje 1/2

A zde je dlouho slibovaná depresivní jednorázovka.. no.. raději se k ní nebudu vyjadřovat. Mám dojem, že píšu od desíti k pěti..

---

Zaprášené zdi, zápach zatuchliny. To je teď jeho domov. Sídlo Vyvoleného. Sídlo dospívajícího muže, který ztratil vše, co mu bylo drahé.

Prvně to byli rodiče, které ani nestačil poznat. Poté jeho vlastní kmotr, kterého začínal mít rád a nakonec i on, muž, kterého si ze všech nejvíc vážil a který si zasloužil jeho úctu – Albus Brumbál.

Nebylo tomu ani dva měsíce. Potřeboval odejít, potřeboval se na chvíli uchýlit stranou. Potřeboval přemýšlet a také, hlavně, potřeboval splnit slib, který dal Albusi Brumbálovi. Najde zbylé Voldemortovy Viteály. Přestože se mu jeho nejlepší kamarádi, Ron i Hermiona nabízeli, že mu s tím pomohou, musel je odmítnout. A poté, co byli odhodláni, že půjdou s ním, i přes všechny jeho protesty, rozhodl se, že stačí zmizet dříve, než se rozhoupou k takové neuváženosti. Je to jen jeho boj. Jeho, on se s tím musí poprat. Nemůže přece ještě riskovat životy svých nejlepších přátel. To nedovolí, to už by na něj bylo moc. Oni jsou jediní, kdo mu zbyli.

Seděl u stolu v zaprášené krčmě poblíž Prasinek. Tady se mohl schovat, zde nikdo nezná Vyvoleného ani Harryho Pottera. Mudlovský svět neměl potuchy, že nějaká kouzla existují.

Přemýšlel nad dnešní nocí. Zase se mu zdál ten sen. Zase se mu zdálo, jak přechází na stranu zla. Jak vzdává Voldemortovi svůj život, jak mu slibuje věrnost. A takhle to šlo už několik týdnů. Od doby, kdy opustil školu čar a kouzel v Bradavicích. Od doby, kdy zemřel jeho nejbližší přítel Albus Brumbál.

Bylo to zvláštní. Tolik si přál nad vším tím zlem zvítězit, ale přitom v těch snech..v tom snu byl šťastný a spokojený. Cítil moc, cítil se silný, spokojený, šťastný.. měl všechno, co mu vždy v životě scházelo. Byl Voldemortovým nejvěrnějším, byl jeho rovným. Partnerem. Ten, jehož jméno nesmíte vyslovit a chlapec, který zůstal naživu, Vyvolený. Oba dva společně, jako to nejsilnější zlo.

***

Harry Potter se pomaličku vysoukal do přímého sedu. Byl celý zpocený a chytal se za jizvu. Co to má být? Proč se tak cítí? Proč cítí, že nic nezmůže a že ho láká postavit se na stranu lorda Voldemorta? Proč si připadá, že je tady zbytečný? Proč mu přijde, že jako smrtijed by byl užitečný víc?

Jizva ho šíleně pálila a hlava třeštila, jako by měl místo hlavy jeden velký střep. Venku byla ještě tma, mračna se zatáhla a mírně poprchávalo. V místnosti bylo příšerné dusno a Harry přistoupil k oknu a otevřel jej. To co spatřil, ho nikterak nepotěšilo. Ba naopak. Nevěděl, zda se mu to zdálo, zda to byly halucinace nebo prostě jen výplod jeho fantazie či nějaké znamení, ale mrak, na který právě hleděl, měl tvar znamení zla. Jeden z mála měl světlejší barvu a šel více vidět než ty ostatní. Jasná lebka, jejímiž ústy prolézal had.

Harrymu naskočila husí kůže. Právě ho totiž napadlo, jak geniální ten znak je. Vyjadřuje vše, ale hlavně vzbuzuje u lidí strach, který mu, kdo ví, z jakého důvodu, právě v tuto chvíli připadal jako hrozně přitažlivý a cítil se, jako by měl nedostatek adrenalinu, který mu tento pocit dodává.

Nechápal to, nechápal, proč ho přitahuje, ale najednou měl sto chutí vytáhnout hůlku a sám zvolat to magické slůvko, které by vyvolalo samotné znamení zla.

Chvíli zmateně zíral na světlý mrak, načež sebou trhnul a polekaně okno s třísknutím co nejrychleji zavřel. Otočil se k němu zády a přerývavě dýchal. `Ne, to není možné. Já nejsem zlý, já.. mě nepřitahuje moc, znamení zla, temnota a smrt..vůbec mě nepřitahuje. Já nechci nikoho zabíjet a mučit. Vyjímaje Belatrix Lestrangeové, Snapea, Voldemorta, Draca Malfoye a všech Voldemortových nohsledů. Tyhle všechny bych zabil rád a hned namístě, ale nevinné lidi..ne, to ne. Vůbec se nechci přidat na stranu právě těch, které tolik toužím zabít. Vůbec ne. Já se pomstím jemu. Nebudu se mstít nevinným lidem a vůbec mě nebude očarovávat znamení zla a nějaká praštěná moc, která by mi byla naprosto k ničemu!´ Přesto.. `Vážně k ničemu?´ ozval se v jeho hlavě druhý hlas. `Představ si, co bys s takovou mocí všechno dokázal. Představ si to, Harry. Žádný Popletal, žádný Brousek. Žádné kárání a jen samá volnost. Nikdo by ti neporoučel, všichni by museli podlehnout tobě. Dokonce i Snape a Malfoy a ta vražedkyně Belatrix. Všichni by se ti museli podvolit a ty bys jim mohl plivnout do obličeje, ale oni by nemohli ani ceknout!´ Harryho rty se roztáhly v široký úsměv. Aniž by si to uvědomil, jeho oči se nad tou myšlenkou rozzářily.

Obrátil se k oknu a v rozporu s tím, co si před chvílí myslel, zase otevřel okno dokořán a šel si zpátky lehnout do své postele.

***

Takhle se to táhlo už další dva týdny. Noc, co noc. Pořád ten stejný sen a pořád ty stejné vidiny. Mraky ve tvarů lebky s hadem, lidi v hávech podobných smrtijedům. Navíc všude viděl ty červené oči a nějak podivně často potkával v travách hady, kteří jakoby mu říkali: „Jdi do toho, Harry!“

Snad se mu snažil tím vším Voldemort říct, že ho přijde s otevřenou náručí, snad to byla past.. snad se mu vážně naboural znovu do mysli a Harry to nedokázal ovlivnit, ale nedokázal ovlivnit ani své pocity. Ty sny, byly tak živé, ta varování, ta všechna znamení. To nebyla přece jen náhoda.

Navíc ho to začínalo měnit. Začínal být nevrlý, absolutně si odvykl říkat slova díků či snad za něco prosit. Už celé dva týdny se na nic a na nikoho neusmál a každý večer u sebe v pokoji cvičil různá zaklínadla a útočné kletby. Přestal chodit do společnosti a přestal psát svým přátelům dopisy. Přestal o sebe dbát a začal hodně přemýšlet o své budoucnosti, která vlastně žádnou budoucností nebyla. Co ho čeká za pár let? Nemá dokončenou školu, nemá vzdělání. Sice už je dospělý kouzelník, ale nedostudovaný, nikde mu práci nedají. Nemá rodinu a nemá už asi přátele, protože je opustil. Nemá moc, má jen známé jméno, na kterém by se přiživovat nechtěl. Co ho čekalo? Odpověď byla jednoduchá – nic.

Po boku lorda Voldemorta, kterému přestal říkat pouze Voldemort, ale často ho nazýval jako Pána zla, lorda, Temného pána, by byl mnohem užitečnější. Měl by moc, měl by všechno, na co by si vzpomněl, byl by k něčemu dobrý. Byl by – ne jeden z mála – ale byl by jako samotná Pán zla. Byl by mozkem všeho. Všichni by se ho báli, všichni mu podléhali a plnili přání.

Jak tak o tom přemýšlel, víc a víc se utvrzoval v myšlence, že strana zla má o mnoho více výhod.

Jednoho večera, když se vrátil z obvyklé vycházky z místní krčmy, kam se chodil denně opíjet, ho doma čekalo překvapení.

„Ahoj Harry!“

Harry se s trhnutím otočil ke zdroji toho hlasu. Znal ten hlas.

„Ty?!“ neznělo to příliš překvapeně, spíš smířeně.

Červené oči ve tmě zářily a temná silueta sebou ani nehnula. Upřený pohled mluvil za vše.

„Vím, že si mě dříve nebo později čekal!“

„Ano,“ Harryho odpověď zněla tak jednoduše a prostě a přitom vystihovala všechny jeho pocity.

„Takže jak ses rozhodl,“ pokračoval Temný pán.

„Proč mě neudivuje, že víš, nad čím jsem přemýšlel?“ zkřivil Harry rty, ale ne tím svým typickým pobaveným způsobem, nýbrž způsobem, který by mu pomalu mohl závidět i samotný Severus Snape. Tak škodolibým, arogantním a sebejistým.

„Věděl jsem, že víš o tom, že ovlivňuji tvé sny, ale také jsem věděl, že se jim vůbec nebráníš, můj mladý příteli,“ oslovil jej snad poprvé tímto stylem sám lord Voldemort. „Cítím, jak ti v žilách vře krev, tvé srdce touží po nějakém dobrodružství a tvá mysl prahne po něčem, co tě naplní. Přidáš-li se ke mně, víš, že bys všechny tyto mezery tím naplnil. Táži se tedy znovu, jak ses rozhodnul, Harry?“

„Co mi nabízíš?“ černovlasý chlapec nečekal ani vteřinu s odpovědí. Tato otázka jej pálila na jazyku od začátku.

„Moc, obrovskou moc. Místo po mé pravici. Partnerství. Spolu dobudeme svět. Jako nejmocnější černokněžníci. Naše společná síla bude neoblomná. Nikdo nás neporazí. Nikdo nám nebude kázat. Všichni tě budou poslouchat, všem budeš velet. Budeš pánem světa, společně semnou. Naplním tvé dny dobrodružstvím, po kterém toužíš, naplním tvé srdce vším, co si budeš přát. Dostaneš moc, o které se ti ani nesnilo. Tvé jméno budou lidé vyslovovat se strachem, stejně jako to mé. Budeš slavný, nejen jako VyVolený, nejen jako chlapec, který zůstal naživu, ale jako muž, který vládl světu. Nabízím ti věčný život. Vše, po čem si kdy toužil, se ti splní. Každý ti padne k nohám a my dva, my dva budeme jedna ruka, jedna mysl i tělo. Vybudujeme společně náš svět!“

Voldemort pohlédl do Harryho očí, které byly komplementární těm jeho. Zračilo se v nich vzrušení, zračila se v nich touha po moci, chuť po všem, co Pán zla jmenoval. Harryho oči byly jiné, jiné, než jaké znával člověk, kterému dal Harry slib, že najde zbylé pánovy Viteály. Albus Brumbál by se musel obracet v hrobě. Ale k jeho památce se Harryho mysl vůbec nestočila. Cítil jen, jak moc touží po tom všem, co právě Temný pán vyjmenoval. Cítil, že už nemůže déle čekat. Zorničky měl rozšířené, rty roztažené ve spokojený a strašlivý úsměv.

„Ano!“ řekl bez váhání.

„Výborně,“ v očích toho-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit se zablýskalo, „přistup blíže, Harry,“ popadl jeho levé předloktí a přiložil k němu svou hůlku. Harry neucuknul. Sledoval celý úkaz. Od chvíle, kdy Pán zla svou hůlkou vpálil bolestivě do jeho předloktí znamení zla, až po chvíli, kdy ho uznal sobě rovným a vyzval ho, aby se v nejbližších dnech dostavil na určené místo. Údajně stačilo následovat své znamení, které ho po přemístění automaticky dostane tam, kde právě lord Voldemort je.

***