„Ahoj Harry,“ pokynul Brumbál na židli před sebou, „posaď se, prosím.“
„Dobrý den, profesore.“
„Artur mi už říkal o tom, co se děje.. věřím ti. Celou situaci jsem si promyslel a řekl bych, že i tohle je možné. Abys mi rozuměl, Harry. Vím, že jsme ti na konci roku říkali, že je Sirius mrtvý a že není žádná šance na záchranu, ale mýlili jsme se..všichni, i já. Nikdo není neomylný.
Je tu jakási šance, že Sirius přežil, což se zrovna asi stalo. Ne doslova, on nepřežil. Přežila jen jeho duše, ten stín, jak ty říkáš, je nehmotný Sirius. Je to jen jeho duše, kterou Kamenný oblouk nepozřel, vzal si jen jeho tělo, ale předpokládám, nejspíš to tak bude, že jeho duše byla tak moc upnutá na tebe, že tento svět neopustila, nedokázala opustit…byla tak silná a vzdorovala oblouku vší silou a vyhrála nad ním, a zůstala s tebou,“ odkašlal si. Harry seděl jako na trní a poslouchal profesorův výklad, „Sirius měl pevnou vůli, byl tvrdohlavý člověk, stejně jako ty,“ usmál se vřele Brumbál, „a to je nyní jeho ctností a zřejmě i záchranou. Nemyslím-li se, tak bys měl jeho duši vidět jen ty, poněvadž je upnutá jen na tebe, takže..řekni mi něco, Harry, je tu teď Sirius s námi?“
Harryho doteď nenapadlo se otočit nebo rozhlédnout. Ale když to teď udělal, uvědomil si, že tomu tak opravdu je. Sirius, nebo spíše jeho stín-duše, stál kousek od nich a zřejmě poslouchal jejich rozhovor. Harry ho chvíli pozoroval a Brumbálovi tak došlo, že se opravdu nemýlil.
„Tímhle směrem?“ Otočil se profesor a koukl na místo kousek od nich přes své půlměsíčkové brýle.
„Ano,“ přitakal Harry a otočil se zpět na Albuse Brumbála.
„Samozřejmě nebudeme jen přihlížet. Nenecháme Siriuse na pospas.., komunikoval s tebou?“
„A-ano,“ připustil Harry, „ale nic, co by nám pomohlo, k jeho záchran, mi neřekl. Jen psal vzkazy, ve kterých stálo něco jako, že je v pasti a že tam nemůže žít dál, ať mu pomůžu..“
„I to bude něco znamenat,“ promnul si Brumbál svou vousatou bradu, „dobrá, Harry, myslím, že to je pro dnešek vše. Už je pozdě, měl by si jít na svou kolej.“
„Pane profesore, co chcete dělat?“
„To ještě nevím, Harry, ale snad na to časem přijdu. Ale určitě nebudu jen tak stát se založenýma rukama. Běž spát, zítra budeš mít náročný den, já se mezitím spojím s Odborem záhad a s kouzelníky pro Odbor nezdařilých kouzel. Přeji ti dobrou noc.“
„Dobrou, profesore.“ Harry odcházel z jeho pracovny o něco lehčí, o starost lehčí. Věděl, že Albus Brumbál, největší kouzelník všech dob, na něco přijde. Vždycky na všechno přijde, je to osoba, na kterou se Harry mohl vždycky spolehnout a která ho vždycky dostala z kdejaké šlamastiky. Určitě Tichošlápkovi pomůže, on to věděl. Cítil to.
Otočil se za sebe, stín šel za ním. Harry se zastavil, teprve teď si uvědomil, že onen stín vidí jen, když je někde ve tmě, když kolem není moc světla. Za dne se neukazuje. Ve dne mu psal jen vzkazy a upozorňoval na sebe, aby Harry věděl, že tam někde je.
„Opravdu tě vidím jen já?“
Stín se také zastavil, chvíli se ani nehnul, ale pak ledabyle pohodil svou temnou hlavou. Harry z toho vyvodil odpověď něco jako: Zřejmě ano. Tušil, že nejspíš ani Sirius sám nevěděl, co dělat a jak se z té šlamastiky dostat. Zřejmě sám nevěděl, jak na ostatní působí, jestli ho vidí..nebo cítí. Jen nejspíš věděl, že ho vidí Harry, a to mu zřejmě stačilo. Aby ne, když právě Brumbál Harrymu řekl, že Siriusova duše se upnula právě na Harryho.
„Profesore?“ Bylo to několik dní, co byl naposledy Harry v Brumbálově pracovně. Mezitím stihl Hermioně a Ronovi povědět všechno o posledních událostech a o Siriusově zjevující se duši. Hermiona nakonec připustila, že pergamen, který tehdy spolu viděli u Weasleyů v domě, nebyl žádný žert, omluvila se mu a Ron, jak Harry tušil, byl tak trochu vyděšený. Sám mu řekl, že kdyby za sebou viděl kráčet nějaký tajemný stín, co mu shazuje knihy ze stolu, nejspíš by zešílel.
„Jsem rád, že ses dostavil, Harry, posaď se.“
Harry věděl, že tu není jen tak, bylo mu jasné, že má pro něj Brumbál nějaké nové informace a určitě na něco nového přišel. Porozhlédl se kolem, Sirius stál podél zdi, připadalo mu, jako by se o tu zeď opíral a rukou si prohraboval vlasy, ale dokáže tohle jen tajemná silueta, která vlastně je jen jakousi duší?
Obrátil se zpět na Brumbála, který se chystal opět něco říct.
„Mluvil jsem s Korneliusem Poletalem, dovolil mi, zabývat se tématikou záchrany tvého kmotra. Spolu s pracovníky Odboru záhad a Odboru nezdařilých kouzel jsme na něco přišli, mohlo by se to zdát jako velice nebezpečné, ale žádná jiná cesta asi není, musí se to provést co nejopatrněji a co nejpřesněji. A však, týká se to tebe, Harry, a abych pravdu řekl, zdá se mi to dost nebezpečné, ale já věřím v tvé schopnosti a plně důvěřuji tvé snaze. Jsi ten pravý vyvolený, kdo by to měl učinit. Je to jen na tobě, pokud budeš souhlasit,“ profesor mluvil už hodnou chvíli a Harry stejně z celé té přednášky nepochopil, o co se jedná. Chodil kolem horké kaše.
„O co jde, pane profesore?“
„Jde o to, že jediný způsob, jak Siriuse vrátit do původní podoby je buď ho zabít, což neočekávám, že bys udělal..nebo ho znovu oživit.“
„No jistěže oživit.“ To je přece samozřejmost, jak může profesor Brumbál mluvit o tom, že bych ho nechal definitivně zabít…
„Myslel jsem si to, o to to bude složitější. Jelikož je Sirius na takzvané hranici mezi životem a smrtí, je nutné, aby se dal na jednu stranu. Čili, pokud bychom chtěli, aby zase žil, je nutné mu pořídit tělo. Musíš se vrátit do Oblouku pro jeho tělo,“ propíchl Harryho Brumbál pohledem. Harry si nejdříve myslel, že to byl jen žert, ale v tomhle Brumbál nikdy nežertuje. Myslel to úplně vážně.
„A já..já?“
„Ano, ty. Protože jsi osoba, která ho jako jediná, vidí. Jsi jediný, kdo o něm plně ví a jsi jediný, na koho se upnul a koho požádal o pomoc. Siriusova duše je stísněna v našem světě, ale jeho tělo, jeho druhá část uvízla v Oblouku. Musíš ho vysvobodit, musíš vkročit do Oblouku a musíš jeho tělo najít. Samozřejmě chápu, kdybys to odmítnul.“
Jak tohle může tvrdit? Dal bych za Siriuse život!
„Ne, samozřejmě, že to udělám. Jen mi řekněte jak!“ Řekl odhodlaně Harry.
„Nebude to jednoduché. Siriusovo tělo není jediné, které v Oblouku najdeš. Budeš mít na to jen určitý čas, aby ses vrátil zpět, jinak v Oblouku uvízneš taky. Samozřejmě se tam nemůžeš vydat jen tak. Spolu s odborníky na Kamenný oblouk, jsme sestavili formuli pro vstup do Oblouku, která tě bude určitý čas chránit, jen do té jisté doby. Také se budeš muset napít Přeživšího lektvaru, o který už jsem poprosil profesora Snapea, aby ho pro tebe uvařil. Lektvar tě bude chránit a v každé situaci ti pomůže, ať budeš muset udělat cokoliv, nedovolí, aby se ti něco stalo. Zbývá už jen na tobě, rozmyslet se, kdy to chceš uskutečnit.“
„Co nejdříve, chci, aby byl Sirius zpátky!“
Brumbál se chápavě usmál, Harry věděl, že mu bylo jasné, jak se cítí. Bylo mu jasné, že bude chtít Siriuse co nejdřív zpátky.
„Tajemství Kamenného oblouku nebylo, není a zřejmě ani nikdy nebude plně odhaleno, myšlenka, na kterou jsme přišli, je jen přechodná. Nevíme, co všechno se může stát, je to značné riziko. Nevíme, co po tobě uvnitř bude kdo chtít, co by se ti mohlo stát, každopádně si jsme jistí, že lektvar a kouzelná formule ti budou pomáhat, abys přežil a abys nepřišel k úrazu. Každopádně, ať už vstoupíš do Oblouku kdykoliv, musíš být do západu slunce nazpět, jinak tam uvázneš také. Spolu se Siriusem, tentokrát i s jeho duší, protože ta jde tam, kde jsi ty.“
„Rozumím,“ vstal Harry z křesla, „jsem odhodlaný udělat pro to cokoliv.“
„Dobrá tedy, Harry. Zítra brzy ráno zamnou opět přijď, pro dnešek ti doporučuji, aby ses pořádně prospal a zopakoval si nejnutnější kouzla. Nevím sice, jestli v Oblouku živí lidé mohou používat hůlky, protože tam zřejmě ještě nikdo živý nevkročil, teda nikdo, kdo by to přežil, ale každopádně si ji vem. I kdyby si ji použít nesměl, jako pojistka se vždycky hodí. Dobrou noc, zítra v šest ráno na tebe budu čekat tady v pracovně.“
poslušně hlásím je to stále zajímawější
Napínavější a napínavější … :o)
je to fakt dobrý
Nádhernější a nádhernější … 🙂
oh..děkuji
velmi zajimavy a velmi hezky
oh…není zač
Bojím, bojím…
Ty se asi jen tak se Siriusovou smrtí nesmíříš, že? Nu což.
Proč bych se nesmířila, někde jsem ho i zabila :))
Tahle povídka, stejně jako Tichošlápkův návrat, vznikla hned po vydání pětky. Já taky hodně píšu podle toho, jaké mám rozpoložení a podle toho, co chtějí i čtenáři číst a tohle zrovna číst chtěli :)) Hodně lidí bylo zklamáno z jeho smrti 🙂 Mně už to nějak nevadí. Mám ho moc ráda, ale jsem schopná ho i zabít, což jsem už předvedla.
No jo to už jsem taky zjistila
no jo no 🙂
uz si nevzpominam na jednu vec z konce Petky..Popletal si nemyslel, ze je Sirius uprchly vrah?
ne, až v šestce přece říkal něco ve smyslu: "Tak jsme se v Blackovi mýlili…"