(třetí část)

Tohle byla neskutečná noc, pomyslel si Severus, když už ležel ve své posteli. Kdyby mu někdo včera řekl, že dnes bude líbat Gwendoline, neuvěří mu. Byl šťastný. Byl tak šťastný, že během chvíle usnul.

Zbytek prázdnin se spolu dále scházeli. Jednou se prošli po pozemcích školy, jednou si zašli do Prasinek na Máslový ležák.

Dnes ji Severus pozval k sobě na bylinkový čaj. Souhlasila.

Když tak šel vedle ní, uvažoval, jestli to má udělat nebo ne. Chvíli jen nervózně hleděl k zemi, ale nakonec si zavdal odvahy a udělal to. Chytl ji za ruku. Ona se na něj otočila a vycenila zuby. Stiskla jeho dlaň pevněji.

Na tuhle noc v životě nezapomene. Byla ta nejkrásnější v jeho životě. Stalo se to, co vůbec nečekal. Poprvé se miloval s ženou a to s ženou, kterou naprosto a bezmezně miloval. Teď už věděl, že to je láska, protože si nedokázal představit žít bez ní. Byla jeho vším a byl by schopný pro ni i umřít. Bylo to tak nevinné a něžné. Překrásně voněla a měla hebkou kůži. Nic krásnějšího ještě v životě nezažil. Hladil její husté plavé vlasy a hleděl do těch hlubokých a temných očí, které ho očarovaly.

„Miluji tě!“ ani nevěděl, co dělá. Prostě to z něj vypadlo. V životě tohle nikomu neřekl, ale dnes si byl naprosto jistý, že tahle žena si tyto dvě slova zaslouží. Nepřemýšlel nad tím, jeho ústa to řekla za něj.

Pohladila ho po tváři a vlepila mu drobný polibek na nos: „Já tebe taky. Líbil ses mi od prvního okamžiku.“

„Tak proč jsme tak otáleli..já už na začátku věděl, že jsi žena mého života.“

Sklopila oči.

„Co se děje ?“ nechápal, co špatného řekl nebo udělal. Gwendoline se zvedla a začala se oblíkat, měla slzy v očích. Během chvíle byla tatam.

Byl konec ledna, sněhu neubývalo, naopak, sněžilo čím dál víc. Studenti si do ošetřovny chodili pro lektvary na nachlazení.

Severus byl teď jako tělo bez duše. Nevěděl, co udělal, ale Gwendoline s ním od té doby nepromluvila. Měl chuť se jí omluvit, jenže nevěděl za co. Vždyť neřekl nic, co by ji urazilo nebo ranilo. Aspoň o tom nevěděl.

Jeho nálada se podepisovala i na stylu učení. V poslední době odebral Nebelvíru a ostatním kolejím, kromě Zmijozelu stovky bodů. Všechny sekýroval a ponižoval. Vybíjel si na nich zlost. Jakmile kolem něj prošla Gwen, chtěl ji oslovit, ale vždycky tak rychle proletěla, že mu bylo trapné křičet za ní, ať na něj počká. Koneckonců, nikdo ze studentů nevěděl, že se ten protivný a přísný profesor Snape zamiloval.

Osud si s ním pohrával. Dal mu ženu, lásku, ale hned mu ji zase vzal. Jakoby měl život plný lásky a laskavosti. Tohle byla jediná dávka pochopení, něhy a lásky, že si ji natolik vážil a střežil si ty vzpomínky jako oko v hlavě. Byl rozhodnut, že se to všechno musí vysvětlit. Přece nemůže po dvou měsících dělat, že se nic nestalo.

V příštích dnech si Gwen odchytil. Zatáhl ji k sobě do kabinetu.

„Můžeš mi vysvětlit, co se to s tebou stalo ? Řekl jsem snad něco špatně ? Nebo udělal jsem něco špatného ?“

Chvilku mlčela, jako když si to chce rozmyslet. V jednu chvíli si myslel, že uteče z kabinetu, ale neudělala to.

„Není to tvá chyba,“ špitla „za nic nemůžeš. Všechno bylo perfektní, neřekl si nic špatného, ani neudělal. To já. Je to má vina. Totiž, už se nemůžeme vídat, Seve..“

„Proč proboha ?“

„Prostě to nejde. Pochop, já ti nechci ublížit. Neměla jsem dopustit, aby to zašlo tak daleko. Promiň mi to prosím tě.“

„Ale, co se stalo ? Vždyť bylo všechno tak překrásné..“

„To bylo..ale,“ nevěděla co říct. Nakonec rázně a sebevědomě řekla: „pro mě to nic neznamenalo, byl to jen flirt. Rozumíš? Nechci v tom pokračovat. Nebuď naivní a uvědom si, že já tě nemiluji.“

„Ale tehdy si říkala něco jiného,“ Severusův hlas zněl poněkud chraplavě, jakoby se nezmohl už ani na slovo.

„Jo, to jsem říkala, ale to já jen v té chvíli, abych ti zvýšila trochu sebevědomí a aby to s tebou za něco stálo.“

Že by se v ní natolik zklamal ? Ne, to není možné. Ona nebyla taková. Zůstal tam stát, byl celý zdřevěnělý. Gwen si sebrala saky paky a zmizela mu z dohledu. Taková falešná Matahari. Ne, to není možné. Vždyť ona taková přece není. Pořád tomu nemohl uvěřit. Opravdu to udělala? Tohle..tohle je tak podlé a hnusné..jak mu to mohla udělat !! Jen tak si s ním užít a on blbec se do ní bláznivě zamiloval. Taková děvka. Ode dneška se rozhodl, že skončí s ženskýma. Ona mu ublížila dost. Už si nikdy nenechá ubližovat. Od dětství toho měl dost a nenechá, aby mu lidi ubližovali i teď, zvláště ženské. Sesul se na křeslo u krbu a ani nedutal. Takhle se v někom zmýlit!!

Pomalu se blížilo jaro, sníh už roztál. Zmijozel mezitím vyhrál další zápas s Havraspárem. Za měsíc je čekal poslední zápas s Mrzimorem.

Severus se pomalu vracel do svých kolejí a opět působil odměřeně a zkaženě.

Dělal Gwen naschvály kde mohl. Ztrapňoval ji a odsekával. Prostě choval se k ní, jako by byla jedna z jeho žaček.

Jednoho vlahého březnového večera však slyšel něco neblahého, co slyšet neměl.

„Profesore, myslím, že byste si měl hledat za mě náhradu. Děkuji, že jste mi dal tu šanci nepromarnit poslední léta mého života. Jsem Vám opravdu vděčná. Dělala jsem co jsem mohla. Bylo mi ctí být pro změnu profesorkou na této škole a ne studentkou.“

„Takhle nemluvte slečno Sheffieldová. Naděje umírá poslední.“

„Mně už moc nezbývá, profesore. Cítím to. Blíží se konec.“

Cože ? O čem to ta Gwen mluví. Severus byl naprosto vyděšený. Takže ona..ona..umírá ? Jak je to možné? Jak to, že si toho nevšiml ?? A on si naivně myslel, že všechny ty příznaky znamenají, že je vlkodlak. Takže ona to celou tu dobu věděla. Věděla, že umírá, ale nechtěla mu to říct. Tak proto to všechno skončilo. Ona nechtěla, aby Severus trpěl. Nechtěla, aby to věděl a nechtěla mu tím ubližovat. Věděla, že se blíží konec, a tak to raději utla a on si myslel, že ho nemiluje, než aby se trápil tím, že mu jeho milovaná umírá. Tak teď je mu to všechno jasné. Celou tu historku s užíváním a flirtem si vymyslela, aby ho odradila a on mohl zapomenout. Jak mohl být tak hloupý ?! A celou tu dobu ji úmyslně ubližoval. Vracel jí to, jak jen mohl. ´Ty hlupáku jeden !!´ vyčítal si to.

Jako by tím chtěl Brumbál udělat radost Gwendoline, tak uspořádal bál. Nejspíš to cítil jako povinnost. Uspořádat bál na její počest. Věděl, že už si toho moc v posledních měsících života neužije, a tak pro ní udělal aspoň tuhle maličkost.

Severus si uvědomil, že toho o ní vlastně moc neví. Ani neví, kde žije, odkud je, jestli má rodinu, kdy má narozeniny, jakou má ráda hudbu nebo květiny. Nevěděl zhola nic. Stačilo mu, že existuje.

Jak tak nad tím vším hloubal, do někoho na chodbě vrazil: „Nemůžete dávat pozor?!“ rozkřikl se. Byla to ona. „Promiň, to jsi ty. Omlouvám se, já..“

„Jistě, neomlouvej se. To já jsem do tebe vrazila. Promiň.“

„Ne, to já jsem nedával pozor. Já bych se měl omluvit.“

„Jistěže bych se měla omluvit já. Nebuď hloupý, to já jsem..“ Oba se hlasitě rozesmáli. „Koukni na nás, jaké jsme paka. Hádáme se tu o to, kdo by se měl omluvit.“

„To je fakt. Poslyš, Už máš na ten bál partnera ?“

„Ne, vlastně nemám.“

„A.. nešla bys..třeba semnou ?“

„Já nevím, jestli je to dobrý nápad, Seve.,“ miloval, když mu tak říkala. Bylo to tak osobité a tak jedinečné.

„Klidně můžeme jít jako dva přátelé.“

„Přátelé? No, v poslední době to tak moc nevypadalo,“ odkašlala si.

Severus sklonil hlavu: „Pokud jde o tohle. Moc se ti omlouvám. Jsem blbec. Je mi to moc líto.“

„Omluva přijata, tak domluveno. Půjdeme spolu. Zatím.“