Tajemství stínů

Tma si oblékla své sváteční šaty. Stmívá se. Je to tady. Mám strach!

„Mami,“ uteče mi sten z úst.

Přicházejí. Chtějí mě zničit, chtějí mě dostat tam, kam chtějí. Nikdo je nezval, ale jsou tady. Nejlepší přátelé s věrnou paní tmou, jež se vrací půlden po půldni.

Nesmím se dnes tak lehce vzdát, nesmím je nechat vyhrát. Vím, co chtějí.

„Ale ty mi nepomůžeš, mami!“ Po tváři mi stéká slza bolesti smíšená se strachem. Už je to měsíc, oni stále sílí, víc a víc. Chtějí mě ovládnout, vzít mezi sebe.

Už je to měsíc, stále bojuji, míň a míň. Přestávám jim oponovat i odporovat, chtějí mě mezi sebe.

„Pomoz mi, mami!“ Jsem bezradná.

…Čekám na tebe, tolik let už tě znám. Schody do nebe kloužou jak led. Ruku ti dám.

Tolik, tolik hvězd máš nad sebou. Je tolik, tolik cest, co tě k nim dovedou…

Jde na mě úzkost. Začínají se objevovat. Slyším jejich volání, slyším jejich hlasy, už zase si pro mě jdou. Zas a znovu, nechtějí toho nechat. Nechtějí se vzdát, tuší, že jednou konečně vyhrají.

„Kéž bys tu byla semnou, mami!“ Představuji si, jaká by to pro mě byla spása.

Třesu se strachy, upadám do pocitu bezmoci. Utápím se v depresi a temnotě. Pokoj je malý, přesto se sem vejdou.. všichni.

Už se přibližují, jsou mi blíž a blíž. Cítím to. Jsou blízko. Ty jsi tam někde taky, vím to!!!

…Čekám za mlhou. Netušíš, co ti chci říct. Co se skrývá za tou tmou? Možná nic. A možná víc…

PRÁSK! Šokovaně se otočím za příčinou toho hluku.

„První tvůj obrázek spadl ze stěny, mami! Brzy následují další.“ Hloubavě a se smutkem si ho prohlížím. „Jsme na něm my dvě. Ještě před nedávnem, vzpomínáš? To táta nás fotil,“ snažím se usmívat, ale nějak mi to nejde. Tiše se přikradu k rámečku beze skla.

Polštářky prstů přejíždím po zničené fotografii.

„Bylo nám tehdy hezky, mami!“ Ale teď jsou tu ONI! Přišli se mi vysmívat, přišli mě děsit, přišli mě lákat. Přišli mě zmást, přišli si mě vzít. Taky mě chtějí.

…Přišli, sebrali mi klid, ač jsem nešla otevřít. Stíny…

…Dobře vím, co tady chtějí. Piji krůpěj po krůpěji. Jed. Líbí se jim v tomhle kraji, z astrálu sem přilétají zabíjet…

…Hlavně, když je tma, řádí v předsíni nebo za dveřmi nebo v kuchyni. Píchají mi do žil smutek a.. já nemám, kam bych utekla…

Krčím se v rohu. Pažemi si objímám kolena. Celá se třesu. MÁM STRACH! Přicházejí blíž. Země se třese. Další obrázek dopadl na tvrdou zem.

Oči mám zavřené, nechci je vidět. Nechci vědět, že jsem na řadě. Nechci cítit jejich pach, nechci vnímat chlad, který s nimi pokaždé přichází. NECHCI, NECHCI, NECHCI!!!

„Maminko, pomoz!“ Zašeptám zoufale, ačkoliv vím, že mě neslyší.

Dnes je to ještě horší, nežli dřív. Dnes mají posily. Jsou silnější. Je jich víc.

…Přicházejí když se stmívá. Odevšad se na mě dívaj. Ostrý jako ostří meče, nikdo nikam neuteče. Čas pomalu teče a noc se tak vleče…

…A já vím, co tady chtějí. Piji krůpěj po krůpěji. Jed. Líbí se jim moje stavy, ať vypadnou z mojí hlavy. Hned! …

Pomalu otevírám oči. Nechť se s nimi střetnu tváří v tvář. Bojím se, to ano, ale jak nad nimi jinak vyhrát, když se nepostavím vlastnímu strachu?

Jsou už kousek ode mě. Vidím je, stíny!! Jeden se na mě škodolibě směje. Ukazuje prstem `pojď blíž!´ Láká mě. Jde z něj hrůza.

Pouliční lampy vzdaly službu. Nejde sem už jediný paprsek světla.

Nejsou hmotní, přesto je lze vidět. Bůh dal i těmto druhou šanci, ale ONI nejsou vděční, jsou to věční zatracenci, jenž lákají další duše do propasti. A teď, teď si přišli pro mě. Stejně jako předtím pro ni.

…Většinou děsně ječí, sedaj si na mý lože a když se zmítám v křečích, tak do mě bodaj nožem. Stíny…

…Ukrutný jsou noční šichty a ty jejich bledý ksichty. Neustále na mě civí, ani mrtví ani živí. Stíny…

…Je mi jasný, co tu chtějí. Kape krůpěj po krůpěji, pot. Stíny svoji cestu znají, a proto se vydávají na pochod…

„Je to už měsíc, mami!“ Ze země jsem si podala známý předmět. „Říkala si, tak už spi, já tu budu navždy s tebou. Lhala si, lhala!“ V oblasti zápěstí jsem ucítila řeznou ránu.

Zvítězili, dostali mě tam, kam chtěli! Zlákali mě, ovládli mě a jsou si pro mě. Vytušili, že dnes přišel den vítězství.

Kdo mi teď podá pomocnou ruku?

„Jdu za tebou, mami!“ Odložím střep, jenž tak známě pomohl i tobě jít mezi ně a nechat mě tu samotnou.

„Oni mě za tebou vezmou, mami. Budeme zase spolu. Budeme spolu žít ve věčném zatracení na truc bohu!“ Spadnul poslední obrázek. Instinktivně nakloním tvář k fotografii. Cítím, jak tekutina rudá jako víno stéká po mé porcelánové kůži.

Jde na mě únava. Zavírám oči, usínám.

„Vyhráli jste, zaveďte mě k ní!“ Zašeptám naposledy z posledních sil a ztratím se ve světě plném stínů. Už jsem jedna z nich.

…Přišli, sebrali mi klid, ač jsem nešla otevřít…

Zdroj: verše a texty pocházejí z písní Tajemství a stvůry Daniely Landy. Nejsou v přesném znění, poněvadž jsem je trochu přepsala.