Svým vlastním vězněm – 2. část

Druhá a poslední část.

Černovlasý student začal masírovat vlkodlakův hrudník. Rukou se zaklesl do jedné z jeho bradavek a druhou obtěžkával svým jazykem. Cítil, jak se přitom Remus napnul jako luk a do jeho vlastního břicha se tak zabodlo něco neuvěřitelně vzrušujícího.
Jazykem obkroužil oba vrcholky, ty dva malé hrášky, které se skvěly na Remově hrudi. Špičkou jazyka pokračoval rýhou uprostřed holého hrudníku až k pupíku, chvíli přemýšlel, zda to není příliš rychlé, ale když Removi naznačil, co chce dále udělat, ten se nenechal vybízet dvakrát. A jelikož už se Siriovi nechtělo obtěžovat s žádnými dalšími kusy oblečení a svršky, vytáhnul hůlku a jedním mávnutím rovnou svou oběť obnažil. Zprvu si jeho tělo zkoumavě prohlížel a když došel k závěru, že je prostě dokonalý a přesně takový, jako v jeho snech, přisál se k oblasti pod jeho podbřiškem a lascivně hýčkal každý milimetr kůže, však toho místa, které si nejvíc žádalo o pozornost, se ignoruje vyhnul.
Když Remus zklamaně zavzdychal, Sirius využil moment překvapení a pohltil jej ústy. Nikdy by ho nenapadlo, že bude někdy něco takového provádět. Kdyby to věděla jeho matka, pokusila by se to z něj vymlátit obuškem.
Ačkoliv neměl mladík s takovými věcmi žádné zkušenosti, aspoň co se týče mužů, cítil, že ví, co a jak má dělat.
Věděl, jak to má rád sám. Toužil po tom, aby měl z toho jeho milovaný prožitek, aby byl šťastný. Tak moc po tom toužil, že si ani neuvědomil, že už nepotrvá chvíli a jeho spřízněná duše dosáhne naprostého vrcholu. Párkrát ho ještě polaskal a odměnou mu za to byla sprška lásky.
Mladíš s čerstvými šrámy na tváři měl hlavu zakloněnou do zadu a plitce dýchal. Snažil se nabrat co nejvíce dechu, aby se mohl nadechnout. Brunet si ho mezitím zálibně prohlížel. Srdce mu tlouklo radostí, že něco takového v Removi vyvolal. Že jeho zásluhou se teď téměř svíjel v agónii rozkoše.
Aniž by to čekal, vlkodlak se chatrně překulil na břicho a nestydatě na něj vystrčil svá obnažená hýždě. „Tichošlápku,“ zaševelil, „teď, nebo nikdy…“
Oslovený si požitkářsky prohlédl nabízenou možnost. Ne, že by po tom dávno netoužil, ale měl strach. Měl strach, že Removi ublíží, že tím něco pokazí. Tu atmosféru, onu skutečnost, že dvě spřízněné duše se konečně našly a celé ty měsíce, možná roky, mučednicky trpěli v očekávání, které ne a ne nadejít.
„Moony, jsi tak rozkošný…ale to nejde…“
„Proč by to nešlo, Sirie…toužím po tom a ty také, v čem je problém?“
„Co když je tohle všechno jenom sen a já se vzbudím a budu zklamaný. Co když se něco pokazí…já bych tě po tomhle už nikdy nechtěl ztratit.“
„Neztratíš!“
Jediné slovo rozhodlo o všem.
Jako by to byla věčnost.
Udýchaný Sirius ležel vedle stejně namoženého Remuse. Ruce měli propleteny a hleděli do stropu, v očích žár po zrovna prožitém výbuchu vášně. Sirius měl před očima, jak ho ten nestydatý hubený zadek vybízel, jak do něj pronikal a cítil tu teplou náruč Remova těla, úzkost jeskyně touhy a že by takto mohl prožít každou minutu svého života. Když poté začal pravidelnými rytmy přirážet, pochopil, že se mýlil, protože tamten pocit byl v porovnání s blížícím se orgasmem úplně nicotný.
Když se následovně svalil na Remova záda, ruku přitom maje porosenou mléčnou tekutinou svého přítele, cítil, že je konečně plný a poprvé v životě si dokázal upřímně a natvrdo něco přiznat, chtěl však, aby to věděl i jeho milenec.
„Miluji tě, Moony.“
„Já vím,“ přitulil se k němu a políbil jej na rty. „A já tebe taky.“
***
Když se Remus oné tragické noci dozvěděl, že Lily a Jamese zabil lord Voldemort, z čehož vyplývalo, že Sirius vyzradil tajemství Temnému pánovi, nechtěl tomu věřit. Tvář mu pokrývaly slzy, zoufale přemýšlel nad tím, jak se to mohlo stát. Tři z jeho přátel v tu noc zahynuli a ten čtvrtý byl dopaden a vsazen do Azkabanu.
Jak jen to mohl Sirius udělat? Myslel, že se milují, myslel, že svět je nyní krásný a plný, když je v něm bývalá nebelvírská hvězda. Jak se mýlil a jak se v Siriovi spletl.
Tušil, že se s ním něco děje, protože byl v posledních týdnech divný, ale nikdy by nevěřil, že by byl schopný namístě zabít dvanáct mudlů a jejich dlouholetého přítele Červíčka.
Jak byl tehdy zklamaný. Tenkrát si myslel, že také umře. Co s životem vlkodlaka, kterého nikdo nemá rád a který nemá přátele? Co s takovým zbytečným tvorem? Jak se během jedné minuty dokázal jeho život obrátit naruby. Jak jen to mohl Tichošlápek udělat? On mu neskonale důvěřoval, byl ochotný do jeho rukou vložit svůj vlastní život.
Celá léta bloumal od ničeho k ničemu. Neudržel si dlouhodobě práci, neměl přátele, žil sám se svými zrádnými vzpomínkami.
Sirius. Zatímco on žije v této bídě a sám, jeho bývalý milenec hnije ve vězení. Za to, co si zasloužil! Ale nebyl by to Remus Lupin, kdyby ho v souvislosti s jeho Tichošlápkem nepřepadla lítost a v rozporu s danou myšlenkou by mu z jednoho oka neukápla slza ve jménu stesku.
Léta plynula.
Tehdy, když začal učit v Bradavicích, jako by se všechno vrátilo. Vzpomínky, prožitky a nejen ty.
Když se stal kolegou samotného Srabuse Severuse Snapea, jako by se tím vrátil mezi ně i Sirius. Ten laskavý a zhýčkaný Sirius hýřící optimismem a sršící vtipem. Ten kouzelný mladý muž, který v Removi rozeplál ten oheň a donutil jej mít rád sám sebe. Takového, jakým byl.
Když se potom na konci roku díky Harrymu, Hermioně a Ronovi prokázala Siriova nevina a on svého Tichošlápka opět spatřil v onom světle, na tom pomyslném zářícím piedestalu neokouzlujících lidí, absolutně přestal vnímat všechnu tu bolest, kterou si vlastně přivodil sám. Jak mohl svému Siriovi nevěřit? Jak mu mohl takto křivdit. Samozřejmě, že on by toho nikdy nebyl schopen.
Viděl zmoženého muže, kterého poznamenalo dvanáct let v Azkabanu. Vlasy mu spadaly špinavé na záda, kůži měl povislou a nažloutlou, zuby stejně tak žluté a v očích výraz šílence. Ale pořád to byl on. Jeho Sirius Black.
Osud sám mu jej znovu přivedl do cesty. Removo štěstí opět nabylo své konkrétní podoby.
Když se nastěhoval na Grimmauldovo náměstí k němu, věděl, že bude těžké s ním žít. Sirius byl vždy zvyklý na svobodu, byl paličatý a neuměl se nikdy držet zpátky. Všichni věděli, že nenáviděl ten dům, ale všem bylo jasné, že nikde jinde být nemůže.
„Remusi…“ oslovil ho jednou v knihovně, kam si Remus kupodivu chodil číst. I v knihovničce rodiny Blacků, prolezlé skrz naskrz černou magií, se našla občas nějaká užitečná kniha. A ty Remuse měl vždycky rád.
„Siriusi?“ Stočil svůj zrak na něj, uložil si mezi dvě stránky záložku a zaklapl knihu.
„Co to čteš?“
„Ale…nějaká léčivá kouzla…mně jako vlkodlakovi přijdou vždycky vhod…“ nesměle se usmál. Viděl na obličeji svého milence tu nehezky tvářící se vrásku, vždycky něco znamenala. Ten mladý a hurónsky se smějící mladík, kterého znával, byl už dávno pryč. Tenhle jeho Sirius byl už jiný. Poznamenaný. A věčně jej něco trápilo. Svět už byl pro něj příliš cizí na to, aby si zvykl do něj znovu zapadnout. Často ho přepadaly negativní myšlenky, nikdy nebyl tak melancholický a odevzdaný. Jako by jej už ani netěšilo dýchat stejný kyslík jako dýchal on sám. Jako by jej netěšilo dotýkat se a opět laskat Remuse Lupina. Jako by ten Sirius Black, kterého znával, umřel tehdy s Lily a Jamesem. Věděl, že si dává jejich smrt za vinu a také ho trápilo, že je Harry v nebezpečí. Až příliš lpěl na tom chlapci. Až příliš emocí si k němu vytvořil. Jako by snad s novým poznáním přišla i nová láska a ta stará zrezivěla a zkorodovala, až nakonec zmizela z povrchu zemského.
Vždy, když se spolu milovali, cítil Remus, že už to nikdy nebude jako dřív. Cítil, jak se Siriusovy city eliminovaly, jak si našly novou oběť. Absolutně se distancoval od vášně, která vždy mezi nimi visela.
Mladý Harry měl teprve patnáct let. Remus věděl, že by si k němu Sirius nikdy nic nedovolil, navíc pro Harryho byl Sirius něco jako otec a on to věděl, a proto trpěl, že aspoň svou fyzickou lásku soustředí na něj.
Jen bláhově zamilovaní znají sebetýrání. Jen bláhově zamilovaní udělají cokoliv pro jedinou vteřinu s člověkem, kterého opravdu milují. Jen aby mu byli nablízku, aby uzmuli ten kousíček lásky, který ještě pro ně zbyl. Jen blázni věnují celé své srdce na dlani a nic za to nechtějí. Jen ti, kteří znají opravdovou a nesobeckou lásku.
„Aha…“
Moony se zaujatě na svého druha podíval. „Něco tě trápí?“ Tušil, co je příčinou toho trápení a ačkoliv tím týral sám sebe, jeho povaha by mu nedala, aby se nezeptal. Aby se mu nesnažil aspoň pomoci. Vždyť Tichošlápek pro něj tolik udělal a on mu celá léta jen křivdil.
„Nic, co by stálo za zmínku,“ nahodil Sirius falešný úsměv a prohrábnul Removi vlasy. „Už to není jako dřív,“ začal.
„Už taky nejsme žádní mladíci…“ poznamenal plavovlasý muž, jehož vlasy byly protkány stříbrnou nití a pod jehož nosem se vychloubalo strniště. Jeho poznámka měla svůj význam, ale nechtěl jí docílit ničeho konkrétního. Hlavně žádného přiznání ze Siriových úst, protože to by jeho srdce neuneslo, ačkoliv už dávno vědělo své. Co nebylo řečeno, jako by neexistovalo.
„Svět k nám nikdy nebyl spravedlivý. James a Lily zaplatili za svou dobrotu. Malý Harry přišel tak o své rodiče a nehezky i o svůj život. Nejlepší přítel nás zradil. Tebe měsíc, co měsíc ničí úplněk a já? Nejprve, aby to nebylo málo, mi bůh věnuje tak štědrou a vstřícnou rodinu,“ zazní ironicky, „milující matku, bratra, kterého jsem vždy považoval za nejlepšího přítele a otce, který se mi odmalička věnoval a zahrnoval mě svou láskou stejně jako má matka,“ jeho hlas zněl čím dál více hruběji, „a nakonec se ze mě stane skoro vrah, když chci pomstít smrt svých přátel, jen, aby byla zachována dramatičnost, tak si to o mně doopravdy myslí celý svět a nespravedlivě za vraždu třinácti lidí, strávím dvanáct let v prohnilém temném vězení plném mozkomorů. A teď? Život není a nikdy nebyl fér…protože teď mě pro změnu uvěznil zde. Na místě, které jsem vždy ze všech na celém světě nejvíce nenáviděl, protože je plné vzpomínek, nehezkých vzpomínek…“
„Siriusi,“ pohladí něžně svého skloněného milence po vlasech bývalý profesor obrany.
„Kdybys tu nebyl, zbláznil bych se, už tak mám namále, Remusi. Neumím takhle žít…“
„Já vím…“
„Jsem směšný, vím to.“
„Nejsi…“
„Máš mě pořád rád, Remusi?“ Najednou se šedá zrak obrátí s prosbou k tomu oříškovému.
„Ne, nemám tě rád,“ věnuje mu polibek na čelo vlkodlak, „já tě miluji.“
„Děkuji,“ sklopí vyčítavě uprchlík hlavu. „Nesnáším tenhle svět, nesnáším ho, nesnáším Petra, nesnáším Voldemorta, nesnáším Snapea, ale hlavně nesnáším sebe…je ze mě troska.“
Ve stejný moment se ve dveřích objeví černá silueta.
„Konečně jsi řekl něco, v čem jsem s tebou za jedno, Blacku,“ procedí skrze jízlivý škleb nikdy jiný, než Severus Snape.
„Co tu chceš?“ Vyštěkne podrážděně zvěromág a vyskočí na nohy.
V tu ránu před něj vstoupí i Remus, „Klid, Siriusi,“ dotkne se jeho hrudi a otočí se zpět na profesora Lektvarů. „Co si přeješ, Severusi?“
„Jen jsem přišel oznámit, že Potter, jako obyčejně, zase udělal něco, co by neměl. Ne, že by mě to s jeho podprůměrnou inteligencí nějak překvapovalo, ale Brumbál by zřejmě chtěl, abyste to věděli. Teď se totiž někde producíruje na ministerstvu kouzel se svými přáteli a snaží se tě najít, Blacku, protože se zdá, že mu Temný pán nasadil do hlavy vidinu, ve které viděl, jak tě mají v zajetí a mučí tě. Jak je mi známo z hodin nitrobrany, jedná se zřejmě o Oddělení záhad. Jaká škoda, že to byla jen pouhá myšlenka a ne skutečnost,“ škrobeně se postavil a překřížil ruce na hrudník. „A teď, když dovolíte, „otočil se a během chvíle ho olízly zelené plameny a on byl v tu ránu pryč.
„Musím za ním…“
„Neblázni, nemůžeš tam jít! Najdou tě a zavřou…“
„Nemůžu jen tak sedět a nečinně hledět, Remusi, já musím zachránit Harryho.“ Prosebný výraz v jeho očích Remuse obměkčil.
„No dobrá, ale první svolejme Řád…“
„Miluji tě, Remusi,“ políbil ho na tvář.
Bývalý profesor však věděl, že vyslovení těchto slov už je dávno mechanické a pozbylo na své platnosti. Že to byla jen milosrdná lež, která měla jeho srdce uklidnit.
„Já tebe taky,“ přešel to, jako by se nic nestalo. To jen ti bláhově zamilovaní se uchylují k takovým závěrům.
Když Fénixův řád dorazil na místo činu, netušil Remus, že i to mechanické miluji tě bude poslední v jeho životě.
Když Sirius bojoval se svou sestřenicí Bellatrix a poté zapadl do toho zatraceného Oblouku, na pár vteřin se mu úplně zastavilo srdce.
Viděl, jak poslední pohled jeho milovaný věnoval právě chlapci, který přežil. Bylo v něm ohromení, strach a překvapení, ale také něco, co nemohl přehlédnout. Nehynoucí oddanost a láska. Tu, kterou v jeho očích vídával před tou osudnou nocí, jež tolik změnila jejich život.
Věděl, že v tento moment nesmí ztratit rozvahu, přestože už podruhé v životě mu bylo odebráno něco, kvůli čemu žil.
Slyšel sám sebe, jak utěšuje Harryho. Popadl ho kolem těla a držel ho. Se slovy, „Nemůžeš nic dělat,“ se snažil mladého kouzelníka zastavit, aby tam nešel. Konečné, „Je pozdě, Harry,“ proniklo i do jeho nitra. Když poněkolikáté opakoval, že je pozdě a nedá se nic dělat a že je Sirius pryč, hlas se mu začínal lámat. Byl konec.
Zavřel bolestně víčka.
Když si Brumbál odvedl Harryho, sám se šel uschovat před světem do míst, kde poslední tři léta trávil se svou životní láskou.
Pořád dokola se mu před očima zjevoval ten Siriův výraz, moment, kdy jeho hrudník olízl rudý paprsek a on přepadl za ten závěs.
Nalil si medově zbarvenou čirou kapalinu do sklenice a usadil se do svého oblíbeného křesla v knihovně. Uchopil do ruky knihu, kteoru si četl ve chvíli, kdy za ním ještě dnes večer přišel. Po tváři se mu rozutíkalo několik horkých slz.
Škodolibý Amor hrubě vytrhnul z hrudi jeho srdce. Vypil sklenici na ex, aby se uklidnil, ale to nepomohlo. Posléze sklopil obličej do dlaní a hlasitě se rozeštkal.
Tolik si přál opět mu věnovat své srdce na dlani, vylít se z toho, čemu mohl říkat opravdové city. Miloval jej. Ano, miloval. Chtěl by se jej zase dotýkat, chtěl by jej laskat, věnovat mu celý svůj život a na oplátku by nic nežádal. Stačilo by vidět zase ten jeho bohémský smích, slyšet, jak vykládá jeden vtip za druhým, jak zase vysloví to své mechanické miluji tě, i když to nemyslí upřímně, chtěl by ho hladit po vlasech, vidět opět ty jeho veselé oči, vždy, když Remusovi něco zákeřného provedl, ucítit v dlani jeho teplou ruku a stačilo by být pouze s ním v jednom pokoji. Tohle všechno by znovu chtěl prožít a nic by za to nechtěl.Chtěl by se tisknout k černému psisku ve své vlčí podobě, přestože jsou to jen zvířecí pudy. Dívat se na něj, jak zamyšleně přemýšlí a na jeho čele se tak vytvoří vráska, když krčí obočí. Chtěl by být opět s ním. Třeba jen jako přítel. Jako někdo, kdo chová opravdovou a nesobeckou lásku. Lásku, při níž nic nežádáte, pouze toužíte dávat. Toužíte po tom, aby ten druhý byl šťastný a nezáleží na tom, zda to štěstí sdílí s vámi. Lásku, která nepotřebuje fyzické naplnění…
Na chvíli se uklidnil. Mokrou tvář se už ani nesnažil otírat. Nemělo to cenu. Nalil si další sklenici a odložil karafu na stůl. Dnešní noc umře ve jménu melancholie. Pro tebe, Tichošlápku. Sám sobě slíbil, že udělá cokoliv, aby kvůli něj ochránil Harryho. I za cenu vlastního života, který už stejně teď nemá smysl, protože s poslední kapkou něhy odešel i ten Remus Lupin, který zde dříve býval. Netoužil už po ničem, jenom umřít. Už nikdy nepocítit něco tak těžkého na svém srdci, už se nikdy nemáchat v lázni plné emocí, které ho vyčerpávají.
Pohlédl na dno sklenice a skrze promočené horké rty se mu prodrala dvě slova, „Miluji tě.“ Jako poslední sbohem své spřízněné duši, kterou Cháron přizval k sobě a převedl ji přes řeku Stix.
Jak naivně si tento vlkodlak myslel, že se může lásce, ať už v jakékoliv podobě a s jakoukoliv barvou vlasů, byť třeba růžovou, opět vyhnout.

Blanch

candita.cz

bíglofil | wowkař | mangacvok | pisálek | grafický magor | metalák | rozhodně pako ... Smrdím tady od roku 2002 a smrdět budu dál!

83 komentáře “Svým vlastním vězněm – 2. část

  1. oh bože… nenenenene, já to nečetla. já tady vůbec nejsem. já vlastně ani neznám tenhle blog. kdo je blanch??? áááá, zmiz, ty potvoro. ty jedna hnusná deprese. padej pryč – Avada kedavra!

  2. brečela bych – opet mi vsak k tomu nezbývá dost slz. achjo…

    bože to bylo nádherné.. nádherné… me se tvuj S/R slash líbí víc, než kterýkoliv jiný. je tak nezný a jemný, láskyplný a přece obscení:)

    vážně krásne napsané, trefné metafory a ten záver – excelentní! co já shrnu ve čtyřech vetách ty do min. čtyřech odstavců:) meli stranek:))) vážně:)

    a moc mě těší, že inspirace vzešla u mě:)

    mimochodem kámoska – mé vilí trojče:)) – by ti Náměsíčnou mohla poslat…

  3. Nádhera, sice nemám ráda slaschový páry, ale tenhle konec mě dostal. Krásně smutný a plný emocí. Moc pěkný.

    p.s.: Mohla by ses prosím podívat na můj blog a napsat komentář? Do ničeho tě nenutím, určitě máš málo času na takový kraviny.

  4. Wow…za takovou krátkou chvíli tolik komentářů?

    Hmm..no..jak se dívám, tak zítra večer budu muset vložit obetovanou verzi..vidím tam hromadu chyb a překlepů..omluvte je prosím..píšu rychleji než myslím :))

    A moc vám děkuji.

  5. musím souhlasit s renee, taky už nevím, co na ty tvý skvělý povídky říct. Bylo to procítěný, konec skvělej. A i když se to zdá jako dokola omílané povídkové téma, tak jsi ukázala, že se v tom dá najít i něco novýho. Bylo to moc krásný 🙂

  6. Teda, to bylo nádherné. Při popisu Remových pocitů po pádu Blacka za ten závěs jsem se skoro rozbrečela. Tohle mi Blanch nedělej. Jak mám pak psát, když nemám žádný originální nápad? :-) a když je nápad, tak sedím za kasou a markuju o stošest :-D Už mi to štve, v práci vymyslím celý příběh a pak přijdu domů, je deset v noci a já mrtvá padám do postele…

  7. Blanch, ty jsi na nás škaredá :-(. Sice jsem takový konec očekávala, ale stejně… Fňuk. Teď potřebuju něco veselého, nechceš něco takového napsat? *mrk* :-)

  8. Tak to bylo fakt moc krásný! Jakože slash moc nemusím, tohle bylo velmi povedené, prostě super!!!

  9. ááá, to bylo tal krásně smutný, melancholický… nádhera…

    jen malá připomínka styx je s Y

  10. ááá, to bylo tak krásně smutný, melancholický… nádhera…

    jen malá připomínka styx je s Y

  11. Fakt nádhera no…nebudu seopakovat.

    A Blanch,

    chtěla jsem psát kapitolový slash H/D a mám první kapitolu.Jenže nevím…..je to takový…heh…..divný.Nemůžu ti to poslat?Já totiž ještě nevím,jestli tozveřejním.Spíš ne….a tak jsem to chtěla poslat pár lidem,co by udělali oni….tak můžu?

  12. Ahojky…máš moc pěknej desing…mám dotaz…sem si taky stáhla na jedné stránce jeden..jenže tedka mi nejde ani zaboha to nastavit tak any to vypadalo jak máá…pls mhla bys mi říct jak to mám udělat…díky…

  13. Tohle nepřestávej nebo se stane něco špatného. Jmenuji se Daisy, je mi 7 let mám blond vlasy a děsivé oči. Nemám nos a uši jsem mrtvá. Pokud tohle nepošleš 15ti lidem zjevím se dnes večer u tvé postele s nožem a zabiju tě.Tohle není vtip! Něco dobrého se ti stane v 15:22-někdo ti zavolá nebo k tobě promluví a řekne : MILUJI TĚ !!!! P.S: Neporuš to!

  14. Teprve teď jsem se k tomu dostala a je to krásný. Smotný, ale krásný a ten konec :o) Fakt se ti to *opět* moc povedlo :o) Díky

  15. blanch!!! u tvé postele se dneska večer zjeví nějaká mrtvá sedmiletá máňa bez nosu a uší a zabije tě!! to je děsivé, n'est-ce pas? kdo nám pak bude psát taková krásná depresiva? ale když to pošleš dál… hmm, v 15:22 ti někdo řekne že tě miluje… tak co? 15:22 už bylo… :)))

  16. hmm, zajímavá jednorázovka. Obzvlášť bych vypíchla ten závěr z pátého dílu z Remova pohledu.

    Pravda, i když člověk ví, že se v některých slovech neschovává upřímnost, chce je slyšet, protože v sobě mají to kouzlo minulosti. To je velmi smutné..

    P.S: Pokud někdo čte moji povídku Running blind, může novou 6. kapitolu najít u mě na blogu.. ;0) (Blanch, promiň za tuhle reklamu, ale když nejede ten fan.. pochybuju, že to zprovozní než odjedu..:0/)

  17. Morgan,tak to jsme dvě:)já už…nespím skoro vůbec…jo a když už jsme se takhle sešly,tobě vlastně taky můžu poslat,ten slash,ne?:)

  18. rikko není..styx se píše jak s tvrdým, tak s měkkým, berou se obě dvě obdoby, opakuji to tady u sebe snad už posté :))) Našla jsem to už před rokem ve slovníku…jsou to přepisy…a když jsem to napsala s tvrdým y, pro změnu mě posledně napadli, že tam má být měkké…

    Když ten Cháron s etam prostě hodil.

    Ajjo předem říkám ne, nezlob se. Neposílej mi nic…nic proti tobě..ale z duše tohle nenávidím :))

    Gabby nebylo by lepší zeptat se přímo autorky layoutu?

    Nebyla jsem zde celý den, protože jsem před chvílí přijela, byla jsem na promoci v Brně…a teď, když mě omluvíte, jdu spát, šla jsem spát ve tři a vstávala ve čtyři, protože jsme v pět vyráželi do Brna…

    Silwen vůbec mi to nevadí 🙂 Kdybych měla ještě nějaké síly, jdu si to  hned přečíst, ale sotva zvládám teď psát na klávesnici a číst příspěvky…chmmm….brzo padnu za vlast…

    Leni to tak vždycky bývá, jak říká Morgana…Murphy vždy a všude přítomen, za každých okolností..to znám, když nemůžeš, psala bys a když máš možnost, už to prostě nejde..

  19. Blanch to samozřejmě nevadí:)víš…něcopodobnéhojsemasi čekala…:)

    Morgan:H/D:)tak já ti to pošlu:)ale první jdu zavraždit Clarissu:)))

  20. čím víc těch slashů čtu, tím víc se mi začínají líbit, i když některé jsou totálně o ničem, ale tenhle mě rozplakal, nečekala jsem, že to bude tak pěkné… připadá mi, že Sirius a Remus se k sobě opravdu hodí a tohle bylo opravdu skvělé zpracování… (a mě se roztekla řasenka!)

  21. Ahoj Blanch, na slashe já moc komentáře nepíšu – většinou nevím, co na to říct, ale tenhle pár se mi líbil víc, než D/H – asi to bude tím věkem, procítěním a tím, že ty dvě postavy celkově můžu víc (Draca furt ještě nemusím). Povedlo se ti to a ten konec mě dostal.

  22. ahoooojky! to bylo nadherny! moc se mi libi tvuj blog! hlavne ten vzhledik a ty povidky!! pises fakt kraasne! nechces spratelit?:-))jukni ke mne a pisni mi tam komentik:-))

  23. Zranilo mě to. Bylo to neuvěřitelně nereálně reálné. Vztah těch dvou ke konci povídky byl tak "normální". Strašně jsem Rema litovala. Mnohem víc než pak – na úplném konci.

    Ale on už přece Tonksovou milovat nebude, že ne!

    *vysloveno stylem, jakým se ptají malé děti svých maminek – Ale ten ptáček přece nemůže umřít, že ne, mami!*

  24. Blanch: Jo, ten cháron se tam hodil…To máš pravdu. Jen že byl myslím i v předchozí povídce, ale to vůbec neřeš. (myslím moje kecy), protože jsem dneska absolutně mimo. :-D

  25. Jane jj..kdesi jsem to už použila..myslím..nebylo to v Sedmkrát jinak? Já už ti fakt nevím :))

    Poprvé jsem Chárona představila v drabble Kronika smrti neboli Převozník…od té doby mě okouzlil 🙂

    Fan nejde už dva dny a ještě asi nějak nepůjde, myslím, že tam probíhají nějaké změny…

    Pro ty, kteří čekali na kapitolovku od Silwen..najdete další díl na jejím blogu silwen.blog.cz

    A..jelikož se mi nechce každému z vás jednotlivě děkovat, páč spěchám..tak vám děkuji hromadně…moooc 🙂 Díky.

  26. nemáš zač:))) mimochodem, Blanchi, mé vílí trojče by ti mohlo Náměsíčnou poslat:) dala sem jí tvé icq tak abys vedela:)) má přezdívku Black&White tak ať víš:)) jinak to máme ale krásné počasí, což?:)))

  27. jak to dopadlo s tou mrtvou sedmilrtou holkou bez uší a nosu co se ti měla zjevit  večer u postele?

    viz [22] jbkaug, 9.7.2007 14:25

  28. Morgan, počasí je jako stvořené pro příjemnou procházku… zdá se mi to, nebo ty kilometry vůbec nevadí a je u nás stejně hnusně jako u vás?

  29. To já šla taky na procházku,ale nebylo člověka,co by mi půjčil oblečení a tak jsem se vrátila domů jako zmoklá slepice:)

  30. ještě k tomu, jak jste u těch sims psali o Harry Potterovi.. mám pro vás dárek, dámy :D  tady si můžete stáhnout takový věci, jako připravený HP postavy (snape, ron atp.) fungující kotlík na výrobu lektvarů (už to mám,, je to fakt dobrý. je tam lektvar i na umření a tak :D) pohybující se obrazy, povolání jako -domácí skřítek- s platem 0 simleonů denně nebo gigantický bradavice…. je to fakt čupr… jinak pozor na to, u nějterejch těch věci je potřeba mít vylepšení, aby fungovaly….

    http://modthesims2.com/showthread.php?t=145882

  31. rikko připadám ti probodnutá nožem? :))

    Nosici já vím, že to jde stáhnout 🙂 Jsou an to speciální stránky… ale můj počítač by to už neunesl..je zapráskaný a jsou to celé programy… 🙂

    Aha..no..tak tohle je jedna z těch stránek..byla jsem i na českých a zkoušela jsem to…bohužel..moje stará šunka protestovala..

    Navíc mi protestuje i teď..nějak mi ti Simíci nešli a musela jsem je smazat :(((

  32. Končim, tyhle smutný konce mě jednou zabijou. Ale přivedla jsi mě na jednu zajímavou otázku – co by asi říkala Siriusova matka, kdyby se dozvěděla, že je homosexuál?

  33. :))) Ta by dostala infarkt..nejenomže je černá ovce rodiny, je v Nebelvíru, baví se s mudlovskými šmejdy, ale ještě "homouš"..tu babu by jistojistě kleplo :)))

  34. Jooo jasně, že je to zase pěkný… Co já do těch komentů mám psát???… :))) Všechny povídky od tebe jsou užasný… Ale ted teda žádnej nečekanejzávěr nebyl 🙁 škoooooda… Ale přiště to dvojnásob vynahradíš což??? :DDDD

  35. Nevím. Vážně nevím. Podle mě je druhá kapitola lepší než první, ale tak nějak… možná za to může moje nálada… pořád strašně sladká a romantická. Až přehnaně. Uvažuji, že můj názor není zase tak směrodatný, protože píšu SR a na postavy jsem si vytvořila svůj vlastní pohled. Stejně jedinečný, jako máš ty tady, ale stejně tak neslučitelný s tvým. Pevně věřím, že jako dobrá autorka sneseš kritiku, i když je jenom neumělá.

  36. Ja som veľká obdivovateľka H.P. a preto, keď som sa o tomto dopočula, myslela som, že to bude niečo urážlivé a že si ťa veľmi znechutím Blanch. Ale skutočne si ma potešila a príjemne prekvapila. Veľmi pekne ti ďakujem, že si môžem prečítať "dodatky" k H.P. Je to naozaj pekné, hoci veľmi smutné…. Ešte raz vďaka. :-)

  37. uatraceně blanch! víš ty vůbec jak blbě se píše komentář když jeden musí potlačovat slzy? Nádherné dílko úžasný děj a nepřekonatelný konec…….

  38. Tak a teď jsem kvůli dlouhému rolování až sem dolu zapomněla, co jsem vlastně chtěůa napsat… ;0P už vím : DOKONALÉ!

  39. To bylo to tak krásný…ten konec byl dojemný…Pár Sirius x Remus mám nejraděj. Je v tom něco nádherného, ale strašně smutného…dojala jsi mě k slzám…

  40. Já nevím Blanch… tobě jdou buď parodie, nebo tragedie… Je to pěkná povídka, ale máš i lepší…

Napsat komentář: Lesley Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

code

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..