Strašně těžko se loučí s bytůstkou, která nenadále a nečekaně opustila tento svět, ještě hůř se loučí s členem rodiny. Ale nejhůře se loučí s členem rodiny, který nečekaně opustil tento svět.
29. prosince v odpoledních hodinách nás opustila naše milovaná chlupatina a ačkoliv se říká, že vše spraví čas, těžko se člověk smiřuje se smrtí, která není přirozená, ergo když ho „člen rodiny“ opustí v mladém věku. Taková věc ho doprovází do konce života a vím, že plno lidí ví, jaké to je přijít o nejlepšího psího přítele, nicméně jednu smrt pejska už mám za sebou, byla velmi bolestivá, ovšem tahle se s ní nedá nijak srovnat. Už jednak tím, že naše psice byla opravdu jedinečná. Hlavně co do ztřeštěné, vychytralé a vynalézavé povahy. Těžko se to vysvětluje, když člověk nikdy neměl co dočinění s bíglem, protože tohle jsou opravdu jedineční psi. Když vás opustí – svět je mnohem prázdnější a tišší než kdy byl a tu absenci rozjařeného veselí už nic nezalátuje. Bohužel je to tak.
Protože se nějak nemohu smířit s faktem, že tuhle kouzelnou bytost už nikdy neuvidím, tak nějak ji chci vzdát hold.
Nejsem žádný poeta, upřímně – veršování mi nikdy moc nešlo, neumím skládat rýmy, aby jejich rytmus vyzníval souvisle, ale tohle šlo přímo z mého srdce, tak snad mi to naše Barča odpustí.
Když jsem to psala, tekly mi po tváři slzy, ale musela jsem to ze sebe nějak vypsat.
Odpočívej v pokoji, naše milovaná Báro.
Poslední sbohem
Budeš mít lůžko utkané z perel,
vystlané láskou, něhou a sametem,
bude mít podstavu ze zlatých berel
navrženou samotným Monetem.
Cesta tam bude dlážděna brokátem,
obrostlá růžemi s okvětím zralého chřestu,
tam Petr tě uvítá latinským citátem:
Bene ambula – jdi v dobrém, šťastnou cestu.
A jakmile vkročíš, tak na nic nečekej,
jen na moment otoč se za rohem,
zavolám na tebe: „Baruško, zaštěkej…“
dáš mi tím mé poslední sbohem.
Nakonec ještě „živější“ památku…
Krásný pejsek. Je mi to líto, nedovedu si to představit a ani nechci myslet na to, až se tohle stane mojí kočce…
Ta báseň je krásná, jak jsi napsala, je psaná od srdce. Je to na tom poznat.
Tak snad už jen, ať se má tam nahoře dobře.
Smrť milovaného zvieraťa je niečo strašné. Naviac keď k nemu máte takýto vzťah…
Je mi to opravdu moc líto
Musí to být pro tebe těžké jen napsat….
A jak vlastně odešla? (nemusíš odpovídat, pokud se na to necítíš, pochopím to)
I když říkáš, že básnit neumíš, do téhle rozlučky ses opřela a musím říct, že mě to dojalo…Kdybych nebyla mimořádně unavená, nejspíš bych i plakala
Je smutné, že se to stalo zrovna v tuhle dobu, i když by to bylo smutné v jakoukoliv. To asi nebude ten nový rok šťastný, že?
Přeji ti, aby ses z toho oklepala – i když to nebude lehké
Smrt milovaného zvířete je vždycky hrozná. Psa máme zatím prvního, ale už stárne. Mě tohle brzy čeká s potkankou, je jí dva a půl roku, to už je celkem dost.
Každý se z toho časem oklepe, ale chce to čas.
Já jsem smrt psa prožila loni v zimě, vlastně někdy touhle dobou. Srazil ho vlak. Byl starší než já, takže jsem s ním vyrůstala, ale ještě několik měsíců po tom jsem se občas bezděčně otočila, abych se podívala, kde je.
Ale přejde to. Ne že by ti přestal chybět, ale zlepší se to. Neboj.
To je tak smutný…Ano,ta báseň je od srdce:/
Nevím,co budu dělat,až mi umře Čertík (kocourek)!
🙁
Je mi to moc líto
. A ta báseň, ta je nádherná.
Celkem s tebou soucítím, já tohle u pejska zažila už dvakrát. Básničku máš ale moc, moc krásnou.
A nejsmutnější na tom je, jak se to stalo… Potkat toho řidiče, tak mu zlomím obě hnáty…
Je mi to strašne ľúto ale ja tiež mám skúsenosť s úmrtím psa. Bol to môj najlepší priateľ a volal sa Dunčo. Milovala som ho a vždy som si ku nemu sadla a pekne ho objímala, síce som mala asi štyri roky. Raz som proste prišla ku jeho búde a on tam nebol, no keď som sa dozvedela, že zomrel rozplakala som sa. Smútila som za ním asi pol roka a vždy ma bolí, keď ho nájdem na fotke … A mimochodom, tá tvoja básnička je krásna.
Tak to je mi veľmi strašne ľúto :/ Ja by som asi neprežila,kebyže sme stratili tých našich psov,ktorých máme buď u starkej alebo u babky -.-" Každopádne to bol nádherný psík 😉
Bože, tak sladká, tak nádherný pes.. bolí mě to i za tebe. Dneska je to přesně rok, co mi umřela moje kráska- zakrslý králíček Sixty a teď jsem si uvědomila jak moc se mi po ní stýská.
Někde jsem četla hezký citát- Raději uhodím člověka, než abych zradila city svého zvířete. Je to tak. Kolikrát nás bolest zvířete bolí víc, než bolest člověka.
A ta básnička..upřímně? Rozplakala mě…
mám podobnou fenku upřímnou soustrast
Je mi to líto. Krásný, ale opravdu krásný pejsek. Já to taky zažila a loni (2011) znova, akorát že né zvíře, ale o to horší, člověk, strýc…
je to nádherná básnička, taky mi vlhnou oči když to čtu 🙁 upřímnou soustrast
Je mi to moc líto. Už jsem zažila smrt několika svých papoušků, psa, koně a před rokem dokonce i osmáka degu, kterýho jsem měla strašně ráda a měla jsem ho šest let, každý den jsem se s ním mazlila a říkala mu, co se stalo ve škole s tím, že mi třeba rozumí a ví, že se trápím, nebo že jsem šťastná. Jeho smrt jsem obrečela nejvíc, a když si na to teď vzpomenu, chce se mi brečet znovu. Vím, jak moc je to pro tebe těžký, a vím, jak dlouho to bude trvat, ale přebolí to a najdeš zase důvod se smát…
To je mi líto. Znám ten pocit, když zemře milovaný pejsek 🙁
Chtěla jsem se ale na něco zeptat, zalíbil se mi u tebe jeden layout(http://blanch.blog.cz/1002/starsi-blogove-layouty) je to ten druhý, ale když dám stáhnout, vyjedeme mi oops a error, nevíš co s tím? Popřípadě mi napiš na mail lorelai.hale@seznam.cz díky předem
Upřímnou soustrast. Nedokážu si představit co bych delala kdyby zemřel pejsem mne =/
To je mi líto
.
chudáčku
pěknej pejsek
Je mi to moc líto. 🙁 Docela mě to rozbrečelo. Hlavně ta poslední věta. "Když jsem to psala, tekly mi po tváři slzy, ale musela jsem to ze sebe nějak vypsat."
To mi je ľúto :(. Ja viem aké to je lebo so mnou sa môj prvý psík rozlúčil ešte toto leto 🙁 Tak ešte raz úprimná sústrasť a nech sa ti tá rana čoskoro zahojí 🙁
To je mi líto…ta báseň i její podstata mě chytly za srdce…upřímnou soustrast.
naprosto tě chápu
něco podobného se stalo mojí kočce… 
… upřímnou sostrast!
(PS:Máš dokonalý lay v jakém programu děláš?)
http://www.youtube.com/watch?v=JTutRUp1c68 Top <3
a já už dneska znova nechtělo brečet… teď už se má fajn, neboj
Bohužel to, že vše spraví čas, že se člověk z toho oklepe, jsou jen lichotivé řeči. V reálném životě to není moc pravda, alespoň u mě ne. Je to už šest let, co zemřel náš první pejsek(byl nemocný, ale na druhou stranu už starší) a pořád to cítím, jako by to bylo včera. Dodneška se nemůžu podívat na jeho fotku, aniž bych u toho nezačala brečet. Pořád to snáším špatně a čas to nezměnil a nikdy nezmění. Změní se jen to, že člověk v závalu každodenních starostí na to akorát nemyslí. Ale pořád si pokládám otázky typu, jaké to bylo hladit ho, jak by projevil svou radost a jak by bylo zase hezké, kdyby si se mnou hrál. Bolí mě už jen vědomí, že si nepamatuji, jaká byla jeho srst na omak. Což je mnohem horší.
Ale v tomto případě je to poněkud zdvojnásobené. Protože naše Bára měla jen 5 let a nezemřela přirozenou smrtí. Byla sluníčko v rodině. Máme tři psy, ale ona byla největší oblíbenec a vůdce smečky. Veškerou legraci v rodině zajišťovala ona. A bohužel umírala v bolestech a bylo to nečekaně z hodiny na hodinu. Člověk si ještě přemítá, že tomu mohl nějak zabránit.
Srazilo ji auto a řidič se ani neobtěžoval zastavit, z místa činu utekl.
Vždycky jsme uvažovali, jaké to bude, až jednou nebude. Bylo to strašně nepředstavitelné, neuvěřitelné a já tomu pořád nemůžu uvěřit. Pořád mi to nedochází. Už s našima nebydlím, takže nejsem v přímém kontaktu s realitou, ale mám tam jet a hrozně se toho bojím. Že až tam přijedu, nebude tam.
Je to už dva týdny a každý večer po celou tu dobu usínám unavená pláčem. To se nedá k ničemu snad ani srovnat.
Je to blbé, když to řeknu, ale tak moc mě neranila ani smrt blízkého lidského člena rodiny. Bohužel.
Bez tohoto malého tajtrlíka to bude smutné a prázdné. A já s naprostou jistotou vím, že mě zase každá její fotku i po dobu dalších let rozpláče.
Bohužel mám ve většině případů raději zvířata než lidi.
Nějaké fráze: čas to spraví, mi tudíž nic neříkají. Bohužel to vím díky vlastní zkušenosti.
Čas způsobí jen to, že mi opět dennodenní záležitosti zakáží na to myslet. Ale každá vzpomínka bude pořád bolestivá.
Teprve teď vidím ten rozdíl mezi tím, když chlupáč umře stářím(relativně) a nepřirozeně, nečekaně a náhle. Bolí to víc 🙁 a výčitky a pocit viny tomu moc nepomáhají taky.
Mám jen jediné štěstí, že jsem toho nebyla svědkem. Moje máma ano. Slyšela první a poslední usedavý pláč a to, jak se naše Bára se zlomenou pánví, packami a natrženou slezinou, plícemi a vnitřním krvácením plazila z posledních sil do úkrytu.
Myslím, že já bych se do smrti už nočních můr nezbavila. Dodneška slyším usedavý pláč našeho prvního psa, který míval infarkty(měl nemocné srdce) a při každém záchvatu tak usedavě plakal.
[27]: To musel být pořádnej mag*r ten řidič
Blanch, já vážně s prominutím "čumim", že si mi něco okomentovala!Moc ti děkuji za pochvalu a pejska je mi moc líto.. před nedávnem jsem o jednoho taky přišel.. měli jsme ho od té doby co jsem se narodil.. vždycky mě hlídal a spal mi u postele.. je to těžké přijít o tak cenného kamaráda.. někdy to mrzí víc než smrt člověka.. s pozdravem William..
Toho pejska je mi líto.Bígly jsem měla vždycky ráda.My máme také psa, ale bohužel to vypadá že už dlouho nevydrží.
Ahoj, Blanch, to, co se stalo tomu nebohému stvoření, je mi moc líto. Taky jsem zažila ztrátu zvířecího miláčka (a v případě koček ne jednoho). A aspoň trochu chápu, jak se cítíš.
Dodnes jsem nezapomněla na našeho prvního psa a tvoje nádherná básnička mě dojala a poslední verše donutily k pláči, přestože jsem plakat nechtěla.
Dorka je pro mě jediný pes, kterého jsme měli. Na Alíka si nepamatuju, byla jsem malá. Dorka byla výjimečná. Neuměla příliš pokynů a nemyslím si, že byla moc poslušná, ale její oddanost a láska byla na ní tím nejcennějším. Nikdy jsme ji nedovolili mít štěňata. Dodnes si pamatuju, když jsme měli ve stodole koťata, tak ona šla jako velký německý ovčák a lehla si ke koťatům, které nemohly být větší než dlaň. A ten její starostlivý pohled. Jako by byly její vlastní. Ty sklopené uši a něžný pohled! Jako maminka.
Ale nejvíc se bojím, že jsem jí nedala tolik své lásky, kolik si zasloužila a že jsem se k ní nechovala tak, jak jsem měla. Mám strach, že jsem si jí dostatečně nevážila, dokud žila, a teprve až jsem ji ztratila, jsem poznala, čím vším pro mě byla. Kolikrát jsem si říkala, že bych chtěla, aby se aspoň na chvíli vrátila, abych ji mohla všechno ještě jednou říct a naposledy obejmout. Splnilo se mi to pouze v několika mých snech. Dokonce si pamatuji jeden, kde stála za brankou a já ji nechtěla pustit do dvora. Nejspíš jsem podvědomě tušila, že sem nemůže, protože do světa živých už prostě nepatří. Bylo to smutné, ale bylo to tak.
A nejhorší je, jak píšeš, že člověk zapomíná spoustu drobností. Dodnes si ale vybavuji její nádherné oči. Nikdo neměl takový pohled jako ona. Nejvíc ze všeho mi přišel ale smutný. Asi protože trpěla. Byla nemocná. Trpěla, měla ošklivou nemoc. Nesla to však statečně. Věděla, že ji potřebujeme. Chtěla být s námi a dávat nás radost. Nevím, jaké byly tehdy možnosti – jestli byla léčba pro nás nákladná anebo nemoc vážná, takže smrt byla pro ni vysvobozením. Ale asi to tak bylo pro ni lepší.
Žít u silnice je prokletí. Přišli jsme o spoustu milovaných zvířat – koček. Nikdy jsem je ale neviděla umírat v bolestech. Nedokázala bych se dívat na trpící zvíře. Je mi líto, co se stalo Báře, a jak trpěla. Nikdy bych nechtěla slyšet ten nářek. Rozervalo by mi to srdce. Naše Dorinka dostala injekci, takže odešla v pokoji. Nedokážu si představit někoho, kdo pečuje o umírající zvíře, které trpí neskutečnými bolestmi. Já bych to asi nedokázala.
Upřímnou soustrast a hodně sil, ať to nějak překonáš. Bára s tebou bude vždycky v tvém srdci.
Páni! Je mi ho moc líto 🙁 Tohle je výborný článek! Neuvěřitelné, jak umí jeden psát! 🙂 Zase jsi nezklamala! Miluju tenhle blog i jeho publikace! :)) Jestli chceš, jukni zase na můj a třeba i zanech komentář, bude-li se ti líbit 😉
To je mi hrozně líto, já mám teprve prvního psa a bohudík je v pořádku, je to ještě štěně.. Neumím si představit jaké to bude, až umře můj pejsek.. je to určitě hrozné.. já mám bígly taky moc ráda, strašně se mi líbí, myslím že i povahově jsou to dobří psi.. Ty videa jsou úžasná.. Kolik Báře bylo?
Je to hrozné, vím, co teď prožíváte. Mně teď v neděli někdo srazil mého milovaného, 4letého kocourka. Měla jsem ho jako dítě, všechno jsem mu dovolila, spal se mnou v posteli… Sice mám doma další 3 kočky,ale ty nejsou co Mikeš
On byl výjimečný. Takového kocoura už nikdy mít nebudu, to vím jistě. Ve všech situacích byl v pohodě. Vůbec nereagoval jako jiné kočky. Kdybych měla popisovat jaký byl a v čem byl tak výjimečný, bylo by to na dlouho.
Byl zakrslý, měl nejspíš obrnu, trpěl záchvaty a o to víc jsem ho měla ráda a starala se o něj. Byl to můj malý nešika. Nechala jsem ho na terase vyhřívat se na sluníčku, miloval ho. Jenže on si často lehal na kraj a jak se protahoval, tak spadl dolů a tekla mu krev z nosánku. Nikdy nespadl na všechny čtyři, jako ostatní kočky. Člověk ho musel pořád hlídat, aby se mu něco nestalo.
Byl na mě moc zvyklý až závislý. Byl zvyklý,že když vylezl po schodech k mému pokoji, tak mu hned otevřu. A když jsem odjela pryč, čekal klidně půl dne před dveřmi mého pokoje. To dělají psi,ale kočky ne…a on byl (choval se)jako pes.
Co bych dala za to ho aspoň na chvíli vidět a obejmout ho! Nebo změnit ten nešťastný okamžik.
A já na něj byla taky moc zvyklá, to zjišťuji hlavně po jeho smrti, jak moooc mi chybí
Ještě nedávno jsem si říkala to co někteří z Vás tady, že si nedovedu představit,až tu jednou nebude. A už je to tady. Je to strašné. A o to víc,když zemřel takovým způsobem. A ten pohled na něj… je lepší to nevidět
Važte si svým zvířátek, které máte a s láskou se o ně starejte. Ať jednou nemáte výčitky svědomí, že jste se třeba mohli starat lépe, věnovat jim více času atd. To už bude pozdě.
Mějte se.
To je mi líto.
[27]:Moc mě to mrzí,podle fotek vidím že to byl krásný pejsek a podle tvých slov čtu že byl jedinečný.Já to mám podobné,akorád že s kočičkou.Měla jsem šestiletého kocourka,nedokázala jsem si bez něho život představit.Jednou začal mít bolesti a celou noc jen mňaukal,pak se to zpravilo.Ale pak to zase udeřilo,mňaukal,trpěl a nemohl chodit,jen jednu packu měl v pořádku ostatní ne.Říkala jsem si že to bude dobrý,že se určitě uzdraví a že naděje umírá poslední.Naděje umřela,měl srdeční vadu,a doktor ho musel uspat.Dobře bylo mi na umření.Ale to jsem nevěděla co se stane potom.Vzali jsme si k nám dalšího kocourka,hned jsem si na něho zvykla,milovala jsem ho od prvního dne.Ale strašně chtěl chodit ven.Furt utíkal.Měli jsme ho tři měsíce.A poslední den v červenci,poslední den v týdnu ho srazilo auto.Ten s prominutím debil co ho srazil VŮBEC NEMUSEL jet tak rychle!Jenže jel..kocour chtěl jít domů a on ho srazil tak se kocour odplazil do pole a mňaukal,měl vnitřní zranění.Chudáček,to pole máme před domem a vždy když kolem něho jdu slyším mňoukání,asi se to odehrává jen v mé hlavně,ale na toho kocourka nezapomenu.Nebyla to přirozená smrt,mohl ještě žít,a narozdíl od toho co jsme měli šest let žil jen pár měsíců.Vím jak se cítíš,vím že si bez něho nedokážeš představit život,vím že si pejska milovala..protože já to mám stejné s kocourkama.Teď mám novou černou kočičku a nepouštíme jí ven,asi bych se zabila kdyby se jí něco stalo protože každý den když příjdu ze školy..prostě každý den je ona to první co chci vidět…Teď budu mít ještě koně,té bolesti co mi zůtává a zůstane v srdci se nezbavím ale aspoň ji trochu utiším…
Tak to mi luto..este viac ked som nedavno prezila podobnu vec..Moj pes bol clenom nasej rodiny 10 rokov..Jedneho dna ked som sa vratila domov s internatu som ho nikde nevidela..ked som nanho zavolala tackavo ku mne prisiel..ledva chodil..zavolali sme veterinara..ten mu dal nejake injekcie no vela nadeje to neprinieslo..cely den som pri nom preplakala..uz to vyzeralo ze sa z toho dostane no o desiatej vecer sa to znova zhorsilo..nevladal sa ani potsavit…iba vracal vodu co vypil a ja som ho cely cas drzala na rukach..kym prisiel veterinar tak mi umrel v naruci..doteraz mam pred ocami jeho vyraz, ten pohlad ked odchadzal…pri spomineke nanho sa hned rozplacem..a hlavne ked si spomeniem na to ze nevladal chodit a koly mne sa postavil a prisiel ma privitat…..:( neprajem to nikomu zazit…ta bolest..smutok…
To my je líto
Mi
( někdy mi to přeskočí )
Tak to je mi líto tohle,sám to znám…ale ta básnička je krásná….hodně důstojný hold….
sestra má starého bígla, takového sladkého tuntu co by neublížil mouše a hrozně hodného, také nevěřm, že jednou tu nebude
No, tak je to dva roky a čas to furt nespravil. Stejně jako v předešlém případě mě každá její fotka rozbrečí. Tenhle článek mě zas rozbrečel a i jakákoliv vzpomínka nebo podobnost s jiným psem mě dodneška rozbrečí. Bez ní je to u našich tak strašně tiché a smutné, čas to spraví… opět se přesvědčuju o tom, že je to jen trapná fráze…
🙂 Čtyři roky a pohled na fotku je pořád stejně bolestivý…
*utře si slzy*
*zašteká*