7. kapitola – Je čas, hochu!

Atmosféra týden od týdne houstla. Harry se začal stranit. James s ním nevydržel ani pět minut v komnatě. Vždycky, když spolu byli v jedné místnosti sami, James automaticky po chvíli odešel.
Na jednu stranu to Harrymu bylo strašně líto, ale na druhou stranu udělal, co musel a plnilo se mu jeho přání – dát své rodiče dohromady.
James a Lily si v poslední době hodně rozuměli. Harry věděl, že spolu ještě stále nechodí, ale už to bylo na dobré cestě. Lilyiny pohledy mluvily za vše. Hltala Jamesovo každé slovo a každý pohled. Už mu neříkala příjmením, ani ho neignorovala. Navázali spolu velmi vřelý přátelský vztah.
O Harrym po škole kolovala nevalná pověst. James se zřejmě zapříčinil o to, aby každý na škole věděl, co Harry své matce udělal.
Dalo by se říct, že všichni, až na Remuse, který věděl, proč se to všechno tak odehrálo, jím – Harrym opovrhovali.
Nebelvírská kolej, i spolu s Tichošlápkem, dělala, že žádného Harryho Browna nezná. Sirius, jako správný Jamesův kamarád, Harryho ignoroval taky. Ačkoliv vypadal, že mu vždycky chce něco říct pořádně od plic, pokaždé si to nechal raději pro sebe. Jakoby se nechtěl víc rozčilovat.
Tohle Harryho žralo. Jak s ním všichni jednali, přitom nic neudělal. James to pořádně nafoukl a udělal z komára velblouda. Harry začal litovat, že se sem vůbec dostal. Začal nesnášet všechny Obraceče času, hlavně ten, který ho sem dostal. Začal vinit sám sebe za to, že se neovládl a raději nezůstal tam, kde měl. Začínal toužit po tom, aby se mohl konečně vrátit zpátky do své doby. Co by tady dál dělal, když ho tu nikdo nemá rád?
***
Procházel se, v noční době, po školních chodbách. Bylo opravdu pozdě, ale musel si provětrat hlavu, roztřídit myšlenky.
Jakoby to osud právě chtěl, potkal na chodbě nejméně chtěně viděnou osobu, svou vlastní matku, která netuší, že jeho vlastní matkou je. Potkal tam Lily.
Jen ji zahlédl na rohu, už se otáčel na patě a chtěl vzít co nejrychleji do zaječích. Ale Lily byla rychlejší.
„Stůj!“
Harry zastavil, ale neotočil se. Lily k němu přistoupila blíž. Položila mu ruku na rameno a otočila ho čelem k sobě: „Co tu v tuhle dobu děláš?“ Zpřísnila hlas, téměř jako to dělá profesorka McGonagallová.
Harry neodpovídal.
„Pokud sis toho ještě za tu dobu nevšiml, Browne,“ to bylo poprvé, co mu neřekla jménem, „tak jsem Primuska a ty se v tuhle dobu nemáš co toulat po škole!“
„Tak mi seber body, ne?!“ Zvýšil Harry hlas. Tohle mu ještě scházelo. „Vidím ti to na očích, že to chceš udělat!“ Kdyby mu někdy někdo řekl, že ho bude jeho máma někdy štvát, neuvěřil by mu. Už za prvé proto, že jeho matka byla v jeho době mrtvá, a za druhé proto, že by ho nikdy nenapadlo být naštvaný na osobu, kterou vždycky tak toužil poznat. Která mu v životě chyběla. „No tak?“ Zdvihl obočí. Lily nereagovala. „Dělej, chceš to. No tak mi seber body, Lily!“
Lily si ho chvíli prohlížela. „Máš pravdu. Kdyby si nebyl z Nebelvíru, vzala bych ti body, ale..“
„Ale no tak!“ Harry byl zaskočený její reakcí. „Snad nenadržuješ vlastní koleji, zrovna ty, Lily!“ Kladl velký důraz na předposlední slovo.
Lily se zamračila: „Nevezmu ti body jen proto, jelikož jsi z Nebelvíru a já věřím tomu, že v tobě je něco dobrého.“
„Stejně, jako si věřila celá ty dlouhá léta Jamesovi, viď? Pokrytče! Andělská Lily Pott…Evansová se nade mnou slitovala, jak šlechetné!“ Spřáhl ruce a podíval se ke stropu. „Teď nebudu spát a celou noc si budu hryzat prsty a budu mermomocí přemýšlet, jak té laskavé ženě jednou vrátit její šlechetnost!“ Neodpustil si svou ironickou poznámku a usmíval se přitom. Sám se divil tomu, odkud ta jeho zloba vychází a jak může být na Lily tak zlý. Tohle by sám do sebe neřekl. Takhle naštvaný byl naposledy v pátém ročníku, kdy mu ve škole skoro nikdo nevěřil.
Nakonec zvážněl a v očích se mu zablesklo: „Vůbec nic o mně nevíš, Lily Evansová. Vůbec mě neznáš a nemáš právo mě odsuzovat.“ Zakýval hlavou. „Zrovna TY mě překvapuješ, že mě takto odsuzuješ. Od Jamese jsem to čekal, ale od tebe ne. Myslel jsem si, že jsi jiná. Spravedlivá a šlechetná, ale zřejmě jsem se zmýlil. A to mě ještě víc bolí, poněvadž teď vím, z čeho pocházím.. představa, že moje mat..,“ zasekl se. `Harry, ty pitomče, že ty neumíš držet jazyk za zuby!´ Zanadával v duchu sám sobě. „Představa, že..,“ nevěděl, jak to zamluvit.
Lily strnule stála. Zřejmě se jí jeho slova dost dotkla, ale ihned zareagovala. „Co si chtěl říct?“
„Zapomeň na to, Lily!“
„Ne, to teda nezapomenu. Jak víš, z čeho pocházíš? Jaká představa?“
„Říkám, nech to být, Lily. Nechci ještě dělat větší dusno,“ zalhal. Nic jiného, čím by to zamluvil, ho nenapadlo. „Prostě mě neznáš!“
„Můžeš si za to sám, že ti nedůvěřujeme. Jsi celý takový tajemný, nic o tobě nevíme. Nic z tvé minulosti, jen takové drobnosti. Nikdo ze školy o tobě nic neví, ani James, ani Sirius, ani Remus..“
„Rema z toho vynechej!“ Skočil jí do řeči.
Lily se podezřívavě podívala. „Rema? Co s ním je?“
„Nic!“
„Harry!“
„Řekl jsem, že nic, Lily. Už se mě na nic neptej. Nemůžu ti to říct!“
„Proč bys nemohl?!“
Harry se zatvářil ublíženě. „Prostě nemůžu.“
Ale Lily pokračovala v tom, co načala. „Víme o tobě jen to, že jsi přešel z Kruvalu. Co si pak člověk může myslet? Zrovna tahle škola! Plná černé magie a ti lidi..“
„Ty nejsi ten typ člověka, který každého odsoudí, Lily, tak proč to děláš? Naočkoval tě James? Nebo ses prostě rozhodla, že mi znepříjemníš život jen proto, protože jsem s tebou nechtěl nic mít a protože o tebe nestojím?
Tolik let máš před sebou kluka, který tě moc miluje a vypadá úplně stejně jako já, ale ty si ho nevšimneš! Já už jsem nevěděl, jak jinak ti to mám dát najevo, že tě prostě nechci. Neber to osobně. Jsi moc pěkná holka, ale prostě to nejde.“ Zamyslel se. Tátu do toho nechtěl tahat. „Mám svoji holku. Doma na mě čeká a jakmile skončí tento rok, budeme zase spolu.
Ty jsi pořád za mnou chodila, tak mi ruply nervy. Ano, omlouvám se, že jsem tě rozplakal, to jsem nechtěl, ale takhle to mělo aspoň větší účinek, ty by sis to jinak neuvědomila. Dával jsem ti plno náznaků, dokonce jsem ti to říkal, ale nenechala ses odradit.“
Lily sklopila oči. „Opravdu jsem byla tak otravná?“
Harry se mírně usmál. „No, trošičku,“ ukázal malou mezírku mezi palcem a ukazováčkem své pravé ruky.
Lily mu úsměv oplatila. „Máš pravdu. Omlouvám se. Byla jsem neodbytná a natvrdlá. Přeháněla jsem to. Ale vážně jsem si to neuvědomovala. Byla jsem jak zhypnotizovaná. Přitom James..,“ udělala mezi řečí mírnou pauzu, „..Jamese jsem měla před očima a nevšimla jsem si ho..“
„Holt pod svícnem je největší tma!“ Prohlásil zmoudřele Harry.
„On je tak vtipný, nikdy jsem si toho nevšimla. Je vážně hodný,“ pokračovala zasněně, „a má dobré srdce. Vážně lidi odsuzuji předčasně a právě on na to nejvíc doplatil. Je to fajn kluk a já mu nedala ani příležitost!“ Zachmuřila se.
„Však budeš mít ještě spoustu času, Lil, abys mu všechno vynahradila.“ Harry se zamyslel. `Vlastně tak moc ne. Jen dokud mi nebude jeden rok.´ Vzdychl.
„Vše odpuštěno?“ Zeptal se nakonec pro jistotu Harry.
„Ano, všechno je v pohodě.“ Přikývla jeho matka.
„Pojď sem!“ Pokynul Harry rukou k objetí,“ načež přistoupila blíž a on své ruce ovinul kolem jejích zad.
„Pusť ji! Ihned ji pusť!“ Ozvalo se odkudsi z rohu.
„A sakra,“ špitnul Harry. „Tohle mi snad ten osud dělá naschvál nebo co!“
James jako fúrie mířil rovnou k Harrymu. „Něco jsem ti snad říkal, Browne, ne? Říkal jsem, ať se jí ani nedotýkáš!“ Otočil se na Lily. „Neudělal ti nic?“
Lily smíchy vyprskla.
Harry se na ni chvilku díval, načež se začal smát taky.
„Co je tady k smíchu?“ Zvýšil James zuřivě hlas.
Harry mrknul na Lily. „Tak já půjdu!“ Prohlásil a chtěl odejít.
„Kam bys chodil? Co to má znamenat? Vrať se, my si ještě něco musíme vyřídit!“ James byl stále naštvaný. Připadal si jako blbec. „Odebírám Nebelvíru pět bodů,“ prohlásil pevným hlasem. Lily se na něj vyděšeně podívala. „A teď se vrať!“ Zahřměl James znovu.
Harry se nakonec rozhodl, že si to vyřídí jednou provždy.
„Vidíš, Lil, tak nakonec mi ty body vzal on,“ usmál se.
„No jo,“ zachichotala se Lily. „Ale bylo to od něj nefér. Nemůže každému brát body v afektu a jen kvůli pomstě.“
„Kdo se tu mstí?“ Zeptal se dotčeně James.
„Ty!“ Zaznělo dvojhlasně.
James ztichnul.
„Tak abys věděl, Jamesi,“ využil Harry jeho klidu, „tak jsme si to s Lily už vyříkali a všechno je v pořádku.“
„Jak v pořádku? To teda není v pořádku..“
„Nech toho, Jamesi Pottere,“ zastavila ho Lily. „Prostě už na to zapomeň. Byl to omyl. Oba dva jsme si to vyložili špatně!“
James nechápal, o co jde. Ale chtěl Lily udělat radost. Hleděl z jednoho na druhého až nakonec kývnul.
„Podejte si ruce!“
„Cože?“ Vyjekl vyděšeně James.
„Jak slyšíš, Jamesi! Podejte si ruce.“
Harry se touhle situací velice bavil. Sledoval, jak jeho otec bojuje se svou ješitností a s pocitem zalíbit se Lily. Byl to tvrdohlavý mezek, ale nakonec jeho chuť zalíbit se Lily byla větší a vyhrála nad jeho pošramoceným egem.
***
Bylo to už hodně dlouho, co Harry nemluvil s Brumbálem. Dneska mu profesorka McGonagallová v Přeměňování sdělila, že s ním chce ředitel školy mluvit.
Bylo před večeří, Harry si říkal, že v tuhle dobu by měl být Brumbál u sebe a rozhodl se za ním zajít.
Bloumal chladnými chodbami, stále přemýšlel nad tím, co mu asi Brumbál chce. Ale bylo mu to jasné. O co jiného by mohlo jít, než o ten jeho Obraceč času?! Určitě už je opraven a Harry bude muset jít zpátky domů. Opustit to tady a jít zpátky do toho nečasu, kde jsou všichni jeho blízcí mrtví.
`Já ještě nechci odejít. Vím, že ještě před nedávnem jsem chtěl. Bylo to tu k nevydržení. Ale teď? Ne, ještě ne. Vždyť.. už nebudu mít nikdy možnost své rodiče lépe poznat. Už nikdy se neuvidím se Siriusem, ani s Brumbálem. Proč? Ne, já nechci jít. Ještě ne. Vždyť za chvíli bude konec školního roku. Mohl bych tu oddělat školu. Ve své době se tam tejně už nevrátím a nebudu dostudovaný, tak proč ne tady? …Zajímalo by mě, kolik tam uběhlo času, když já jsem tady. Zřejmě stejně. Co asi dělají všichni, když zjistili, že tam nejsem? Strašně by mě to zajímalo. Jenže to nezjistím. Obraceč mě vrátí zase tam, odkud jsem ho použil. Na minutu přesně. Ale stejně je zajímavé nad tím přemýšlet. Uběhlo nějakých osm měsíců a já nikde. Kouzelnický svět musí být z mé nepřítomnosti celý nesvůj. Věří mi. I když nechápu proč. Weasleyovi o mě musí mít strach. A co teprve Hermiona. Určitě mě hledají!
Zato takový Voldemort musí být štěstím bez sebe. Jediná překážka mu zmizla z obzoru. Ale on o věštbě nic neví. Kdo ví, co se tam teď děje! Jestli Voldemort opět terorizuje svět. Moc by mě to zajímalo, ale ještě se mi nechce zpátky. I když vím, že do této doby se nevrátím, stejně chci být ještě chvilku tady.´
Ani si neuvědomoval, že ho nohy dávno donesly ke kamennému chrliči, který se automaticky při jeho vstupu do chodby, odsunul a vytvořil tak vstup do Brumbálovy pracovny.
Harry vystoupal po točitých schodech přímo do ředitelovy pracovny.
Brumbál seděl za stolem a zrak měl upřený k nějakému zažloutlému pergamenu, do kterého něco vpisoval.
Vedle ně seděl na bidýlku Fawkes. Tiše pochrupával a Harryho příchodu si ani nevšimnul. Zato Brumbál ano.
„Vítej, Harry. Omluv mě na chvilku. Jen to dopíšu! Zatím se posaď!“ Jakmile domluvil, křeslo se, bez jakéhokoliv přičinění, samo od sebe odsunulo. Tohle kouzlo Harry ještě neviděl, ale nepřekvapilo ho to. Posadil se.
Brumbál nakonec pergamen přeložil, přehyb zalil červeným voskem a prstenem, jenž měl na levém prostředníčku, se zaryl do vosku, na němž se teď rýsoval bradavický erb. Pomalinku vstal od stolu a pergamen předal Fawkesovi, který mu vyřizoval poštu. „Na Ministerstvo kouzel.“ Nic víc nemusel říkat. Fawkes rozuměl. Vzal dopis do zobáku a ve mžiku proletěl kolem Harryho a oknem zamířil ven.
Brumbál se znovu usadil a zpříma, přes půlměsíčkové brýle, se podíval na Harryho.
„Určitě chceš vědět, proč jsem si tě zavolal. Ale to je myslím jasné.“ Vzal do ruky hůlku a napřáhnul ji směrem ke svému šuplíku. Šuplík se otevřel a Brumbál z něj vyndal zlatavé hodinky na zlatém řetízku. Položil je na stůl.
Harry se na svůj Obraceč času smutně podíval.
„Ano, Harry. Jak vidím dle tvého výrazu v obličeji, tvůj Obraceč už je zase v pořádku. Můžeš se vrátit zpátky. Do své doby.“
Harry si odfrknul. „Do své doby,“ řekl sklesle. „Co mě tam čeká,“ zněl tragicky a Brumbál hned na něm poznal, že něco není v pořádku.
„Ať už se v tvé době děje cokoliv, Harry. Říkal jsem, že nikdo nesmí znát svůj osud ani budoucnost, takže bych byl rád, kdyby si nemluvil ani v náznacích.“ Odmlčel se a sledoval Harryho smutnou tvář. „Je čas, hochu. Nejspíš by ses měl rozloučit!“

Blanch

candita.cz

bíglofil | wowkař | mangacvok | pisálek | grafický magor | metalák | rozhodně pako ... Smrdím tady od roku 2002 a smrdět budu dál!

13 komentáře “7. kapitola – Je čas, hochu!

  1. Je to skvělý (jak jinak) !!! To je poslední kapitola? Já teda doufám, že tam Harry ještě aspoň na chvilku zůstane…

  2. Není to poslední… ještě jich pár bude..

    Další bude asi ve středu… píšu vždycky, když začíná volno nebo víkend :)) V době školy ne..

  3. Původně jich mělo být jen deset… ale asi jich bude dvanáct :))) Heh, obrovský rozdíl, co? Ještě přesně nevím, jak mi to výjde, ale asi tak kolem tý desítky mno.. a další bude asi zítra… teď ji zrovna dopisuji…

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

code