2. kapitola – Střet

Sirius se vzbudil, cítil pohodlí a teplo ve své posteli. Nechtěl ale otevřít oči a rozhlédnout se kolem, chtěl mít vzezření, že to, co se včera stalo, byl jen pouhý sen, a že dneska bude všechno úplně jinak.

Pomalu otevřel víčka. Hleděl přímo do kamenné zdi. „Ne!“ Ulevil si. Mnohem raději by teď viděl bílou, téměř šedou oprýskanou zeď na Grimmauldově náměstí 12. Přepadla ho tíseň, po celém těle se začal třást. Co já tu budu dělat? Mám se všechno učit od začátku? Vždyť já už to všechno umím, co tu jen budu dělat? Já to tu nevydržím, to dřív pojdu.. má matka bude mít strašnou radost, až zjistí, že jsem ve Zmijozelu. Bude pýchou nadmutá a možná se ke mně poprvé bude chovat jako má matka. No to je hnus, už jen to slovo..matka. Co s ní vlastně je? Je v tomto světě stejná, jaká byla vždycky? Roztáhl doširoka úsměv. Jestli zjistím, že je nějaká ochránkyně nemocných a bezbranných mudlů…no, nedivil bych se, tady je všechno možný…ale představa je to krásná! Má matka jako bojovnice za práva utlačovaných mudlů. Páni… No ale co když je vážně taková a bude zklamaná, že jsem ve Zmijozelu? Bože…ani nad tím nepřemýšlej, Siriusi, to je prostě blbost. Vždyť klobouk včera říkal, že ví, co semnou…další z rodu Blacků. Ne, ta bude mít určitě strašnou radost. Ach můj bože, chudák Andromeda, zklamal jsem ji. Bude semnou vůbec mluvit? Co s ní vlastně je? Není taky ve Zmijozelu?

Myšlenky, nemyšlenky, Sirius se zvedl a začal se oblékat. Odtáhl kolem sebe zelené závěsy a porozhlédl se kolem. Nikdo tam nebyl. Jak je možné, aby tu nikdo nebyl? Copak už šli na snídani? Podíval se na hodiny, s hady místo ručiček, jenž visely na stropě a málem se zděsil.

„Proboha, je deset hodin…už je dávno vyučování!“ No jasně, ti smradi zmijozelští ho nechali spát a schválně ho nevzbudili.

Věděl, že si může odpustit snídani, rychle se oblékl a popadl brašnu, kterou kdysi používal v Bradavicích, když byl ještě v Nebelvíru. Sám nevěděl, kam má běžet, ale někam běžet musel, musel dát znát aspoň snahu.

První, co ho napadlo bylo podívat se ve sklepení do učebny, kde kdysi mívali Lektvary se Slughornem.

Otevřel dveře: „Oh, pardon..,“ chtěl odejít, ale nakonec se otočil, „pane profesore, prosím Vás, nevíte, kde má zrovna první ročník hodinu? A co? Já jsem jaksi nedostal rozvrh hodin!“

„Pane Blacku, hned první den..a Vy jste zaspal? To je nechválihodné, opovažte se, aby si na Vás dnes někdo stěžoval. Nechci hned první den přijímat stížnosti, tady máte..a mazejte na hodinu!“ Slughorn rozevřel svá lejstra a podal Siriusovi nějaký pergamen, na kterém byl rozvrh hodin pro první ročník Zmijozelu, jeho koleje.

„Děkuji!“ Nevěděl, jak se profesorovi zavděčit.

„Mazejte už!“ Přidal na hlase, když Sirius ještě stál na svém místě.

„Jistě, nashledanou!“ Koukl do pergamenu a zjistil, že zrovna mají hodinu Obrany proti černé magii, v nejvyšší věži bradavického hradu.

„No tak to potěš pán bůh!“ Pelášil, jak mu nohy stačily. Po chvíli doběhl na dané místo. Celou dobu přemýšlel, kdo je vlastně bude mít z Obrany. Tehdy měli každý rok někoho jiného, už si ani nevzpomínal, koho to měli v prvním ročníku.

Otevřel dveře, ještě ani nevěděl, komu se vlastně omlouvá, ale..“Dobrý den, moc se omlouvám, já..já, zaspal jsem, je mi to líto!“ Pohlédl k zemi.

„Zaspal..vítečné, pane Blacku. Ale že je to první den, posaďte se a nerušte!“ Zasyčel muž. Siriusovi se zdál ten hlas povědomý. Zvedl hlavu od země a málem dostal na svá mladá léta infarkt.

„Cože? Lord Voldemort?“

„O čem to mluvíte, Blacku! Běžte si už sakra sednou, máme hodinu a Vy jste ji vyrušil.“ Sirius nemohl věřit vlastním očím. Tak tohle už byl konec, aby je z Obrany proti černé magii učil sám Voldemort, pán Zla, o, jak ironické.

Rozhlédl se po třídě a zjistil, že místo vedle Lily je volné. Automaticky si sedl vedle ní.

„Ale copak, copak…ty sis přes noc nenašla žádné kamarádky?“ Škádlil ji Sirius.

„Raději drž hubu, Blacku,“ zamračila se na něj, „chci se učit!“ Neznělo to nenávistně, ale spíš ublíženě.

„Co to tam vzadu je!“ Ozval se hlas profesora Raddlea, „Evansová, dejte Blackovi facku, ať už se konečně vzpamatuje a nevyrušuje mou hodinu nebo si to pořádně odskáče!“

Lily dala Siriusovi facku, jen to hvízdlo. Šlo na ní poznat, jak si to vychutnává. Sirius nestačil uhnout, ani nestačil pozřít situaci, že mu právě někdo vlepil. Viděl, jak se u stolu lord Voldemort slastně usmívá. Dělá ti to potěšení, co hajzle? Spřáhl ho nesnesitelným pohledem Sirius, ale do konce hodiny už raději nic neřekl.

Rozhlížel se kolem sebe. Věděl, že mají hodinu s Nebelvírem. Tak, jak to vždycky bývalo, nejvíc hodin měli vždycky Nebelvír a Zmijozel společně. Díval se o několik řad před sebe, kde seděl James s Remusem. Dělali si zápisky, ale aby to nebyla nuda, tak jako obvykle, tak jak to kdysi dělával Sirius a James, kreslili si vzájemné vtipné malůvky, a pak je nakonec někomu házeli na lavici.

Snape seděl téměř vepředu a hltal každé slovo z úst lorda Voldemorta.

Aspoň, že nemusím čučet na toho zrádce Petra! Ale ani tohle mu osud nedopřál.

Následující poslední dvouhodinovku Bylinkářství měli právě s Havraspárem. Petr se nezvykle k Siriusovi hlásil, jako by byl jeho bůh nebo co. Sirius musel přiznat, že takový byl i tehdy. Vždycky za nimi chodil jako ocásek, přiživoval se jen na těch silnějších… a pak je zradil.

„Odprejskni!“ Neovládl se Sirius. „Nejsem na tebe zvědavý!“

„Nemáš ho moc v lásce, co?“ Lily byla v páru se Siriusem. „Ale je na tobě něco zvláštního, to není jen nenávist mezi kolejemi, cítíš k němu osobní zášť, já to poznám!“

„Hleď si svýho, Evansová!“ Už začínám být opravdu jako správný Zmijozelák.

Lily odvrátila hlavu.

„Promiň, já to tak nemyslel..“

„Ale myslel si to tak, Blacku!“

„Poslyš Lily,“ vybídl ji, aby ho víc vnímala, „proč si seděla v Obraně sama? Copak sis nenašla žádnou kamarádku? Kolik vás je na pokoji?“

„Já se o tom nechci bavit!“

„Ale no tak, Evansová…mně můžeš věřit. Já tě nezklamu.“ Podezřívavě se na něj podívala. „Fakt ne,“ dodal, když viděl její výraz, „ruku na to!“ Podal ji špinavou uhliněnou ruku, kterou právě vyndal z květináče. Lily ho chvíli pozorovala, ale potom se usmála. Ne tím svým škodolibým a zákeřným úsměvem, ale tak, jak se vždycky uměla stará Lily smát.

„Jsme tam čtyři!“

„No a to se ani jedna s tebou nebaví nebo co?“

„Ne!“

„A proč?“

„Proto..“

„Evansová!!“

„No dobře. Nebaví se semnou, protože jsem podle nich lůza..“

„Jen proto, že tvoji rodiče jsou mudlové?“

„Jak to víš!“ Zvýšila na něj hlas Lily.

„No, no…nějak jsem to tušil. Dokážu odhadnout lidi.“

„Ty sis mě zjišťoval nebo co?“

„Ne, Lily…poslouchej. Já..prostě mám na to nos. Vím, jaká jsi ve skutečnosti. Na povrchu jsi zákeřná a škodolibá holka, děláš ze sebe stvůru, ale uvnitř taková nejsi, já to vím. Je v tobě duše. Ta tvá povaha, kterou dáváš světu znát, je jen zástěrka…zástěrka tvých slabostí…ale to přece nemusíš dělat. Není to nic, čeho se lidé štítí,“ usmál se na ni, Lily pookřála, „jen tak nějak nechápu, jak tě Moudrý klobouk mohl s tvým původem poslat právě sem. To opravdu nechápu.“

„Asi zřejmě nejsem v jádru tak slabá a nevinná,“ zašklebila se Lily.

Od toho dne se z nich stali velice dobří přátelé, všude chodili spolu, čas trávili spolu. Sirius dumal, jak by se mohl přiblížit Jamesovi a Remusovi. Tak mu scházeli. Nechtěl svůj život zahodit jen kvůli tomu, že je ze Zmijozelu. On se jim musí dostat pod kůži… a on najde plán, jak to udělat. Najde, prostě musí, nebyl by to on, kdyby to nechal plavat.

I když byl rád, že mu Lily důvěřuje, a že jsou dobří přátelé jako dřív, stejně to nebylo ono. Lily byla opravdu na povrchu zlá a mstivá, ale v jádru to byla ta Lily, kterou znal. Ta, která byla empatická a která se vciťovala do bolesti jiných, obzvlášť do těch Siriusových, když ji povídal o matce a své rodině.

„Ahoj Andromedo,“ tmavovlasá šesťačka kráčela po chodbě a ani se po svém bratranci neohlédla.

„No tak, Andy? Co se děje?“ Utíkal za ní Sirius. „Stůj! Co je?“

Andromeda ho sjela ublíženým pohledem, „Já se se Zmijozelskýma nebavím! Skončilo by to špatně!“

„Ale no tak Andy, jakýpak Zmijozelský… vždyť to jsem já, Sirius. Andromedo, tohle mi nedělej, ne ty… když už nikoho nemám, prosím…neodsuzuj mě!“

Andromeda na něj chvilku zírala, a pak vzdychla: „Jak ses zrovna ty mohl dostat do Zmijozelu, to nechápu. Vždyť jsi jeden z těch lepších. Rodina Blacků je prohnilá od základního kamene, ty a já jsme byli jediná záchrana, jediní normální…tak jak je to možné?“

„Já tomu taky nerozumím. Ale nemysli si, že mě to těší. Nenávidím to tam, nenávidím sebe, že jsem se tam dostal. Nenávidím ten hadrový klobouk, že mi tohle udělal…já, já nenávidím svět, nenávidím osud… a nenávidím Odbor záhad!“

„O čem to proboha mluvíš?“ Byli zrovna na schodech a Sirius se se smutkem ve tváři posadil na poslední schod. „To je jedno. To neřeš, prosím.“ Sklopil hlavu do dlaní. “ Já, fakt chci umřít. Je to prokletí, nepatřím tam. Chápeš to? Nemůžu tam dál být..zabije mě to tam. Moudrý klobouk se spletl, když mě tam posílal. Mě to zničí…já…já..“

Siriusova sestřenice Andromeda se posadila vedle něj a mateřsky ho objala, „To bude dobré, Siri, uvidíš. Zvykneš si. Máš tu ještě mě. Nebude to zlé. Stačí přežít jen sedm let…“

„…jen sedm, říkáš? To je celá věčnost!“

„Ber to z té lepší stránky, aspoň ti bude profesor Raddle nadržovat,“ usmála se Andromeda.

„To je opravdu výhoda!“ Zahřměl sarkasticky Sirius. Hryzouc do rtů hleděl někam mimo před sebe.

„To zvládneš, Siriusi, znám tě, jsi silný kluk. My to zvládneme, vždycky tu pro tebe budu.“

„Já vím, Andromedo. Jsem rád, že jsi tady. Mám tě fakt rád, jsi téměř jediný člen rodiny, kterého mám opravdu rád. Teda ještě kromě strýce Alfarda.“

Andromeda se usmála, postavila se na nohy, „Pojď, půjdeme na večeři, právě jsem tam měla namířeno,“ podala mu ruku a Sirius ji přijal. Postavil se na nohy a společně se svou sestřenicí šel do Slavnostní síně.

Od dveří už viděl Lily, zatlačenou na rohu zmijozelského stolu. Nevinně na ní mávl.

„Tak ti děkuji, sestřenko, aspoň ty si mi trochu zvedla náladu,“ usmál se a popleskal ji po ruce. Andromeda to opětovala. Poté odešel každé ke svému stolu.

„Prosím tě, proč ses s ním bavila?“ To už u nebelvírského stolu začala zpověď. Jamese Pottera zajímalo, proč se tak skvělá holka, jako je Andromeda Blacková, vybavovala s tím odpadem ze Zmijozelu.

„Je to můj bratranec…a vůbec není tak špatný, jak si myslíš, Jamesi. Předsudky jsou strašná věc!“ Sjela ho a šla si sednou k opačnému konci stolu.

„Nevíš, jak to myslela?“ Otočil se James Potter na svého souseda.

„Netuším, ale určitě měla pravdu. Předsudky vedou jen k další nenávisti,“ sklonil Remus Lupin hlavu, ani se nedokázal podívat svému příteli do očí. Tolik ho tížilo svědomí.

„Ty se bavíš s Nebelvírem nebo co?“ Lily taky nebyla zrovna nadšená, ale rozhodně nebyla tak znechucená jako zbytek zmijozelské koleje, která teď na Siriuse hleděla s obrovským opovržením.

„Je to moje sestřenice a mám ji rád, je mi jedno, z jaké je koleje. A abych pravdu řekl, nic proti Nebelvíru nemám. Někdy si říkám, že by bylo tisíckrát lepší, kdyby mě klobouk poslal tam!“ Nechtěl, aby to znělo příliš znalecky, ale pravdivost hlavní myšlenky byla tam.

„Možná máš pravdu,“ hlesl Lily a pustila se do jídla.

Tahle kolej ti taky nesvědčí, Lily Evansová. Sice si trochu jiná, než si bývala kdysi, ale to nemění nic na faktu, že tví rodiče jsou mudlové a tahle kolej nesnáší mudlovské šmejdy. Já jsem aspoň ze vznešeného rodu Blacků, který prý něco znamená, jak furt tvrdí máti, ale ty… budou ti to celých sedm let předhazovat, možná jsi na tom ještě hůř, než já.

I když by to Siriuse nikdy nenapadlo, čas, i přes jeho nevoli k tomu, ve které je koleji, utíkal nesmírně rychle. Čtvrt roku už bylo za nimi. Vůbec ho neudivovalo, že je Sirius největším miláčkem všech profesorů, protože byl nadějným talentem a na všechno znal odpověď. Siriuse těšilo, že se aspoň nemusí učit. Všichni v něm viděli ten potenciál a jeho nudilo, že se učí takovou slabotu. Nikdy mi nepřišlo, že byl první ročník tak nudný!

Po škole se šuškalo, jakou Sirius oponuje silou. Že zvládne leckterá kouzla, která nezvládne ani dospělý kouzelník. Někdy si říkal, že by měl raději dělat hloupého, ať to není nikomu podezřelé, ale už bylo pozdě. Jeho pověst se po škole šířila rychle. Zbytek zmijozelské koleje si na něj za žádných okolností netroufl, neměli ho příliš v lásce, asi proto, že ho téměř nikdo neznal…anebo proto, že se bavil s tou mudlovskou šmejdkou. Každopádně ve své koleji neměl tolik známých. Sem tam prohodil slovo s Tedem Parkinsonem, protože ten, jako jeden z mála nebyl úplně tak čistokrevný a neměl temperament jako student Zmijozelu.

„Moudrý klobouk semnou mluvil,“ smál se Ted, když se jednou bavil se Siriusem na pokoji, „říkal, že mám bystrou hlavu. Chtěl mě poslat do Mrzimoru, ale nakonec mě poslal sem, protože kořeny mojí rodiny, teda z tátovy strany, sahají jen a jen do Zmijozelu. Máma měla rodiče mudly, je strašně hodná… chodila do Mrzimoru. Myslím, že mám hodně vlastností po ní.“

„Tak proč se bavíš…s tím…s tím,“ teď si Sirius uvědomil, že už dobrého čtvrtroku neví, jak se jmenuje jeho spolubydlící.

Ted se usmál, „Jmenuje se Jegor Rastin.“

„Proboha..“

„Jo, děsný jméno!“

„No, proč se bavíš právě s ním?“

„Já sám nevím, Siriusi, on se začal bavit semnou. A už to tak zůstalo. Docela si rozumíme, teda pokud nenarazí na problematiku čisté krve.“

„Předpokládám, že kdyby zjistil, že se bavíš s Lily, při nejmenším by tě proklel.“

„No to asi ano, ale sám se mu divím, že se baví právě semnou. Vždyť taky nejsem čistokrevný…ne tak úplně.“

„No, spíš neměl jinou možnost,“ zavtipkoval Sirius, „já jsem nebyl zrovna sdílný, nesnáším tuhle kolej a netajím se tím!“

Ted přikyvoval: „Zřejmě to tak bude. Trochu tvůj názor sdílím, řekl bych, že v Mrzimoru by mi bylo líp, ale už si zvykám a docela mi to začíná být fuk. Stejně pak vylezu ze školy a jediné, na co budu vzpomínat, budou mé znalosti.“

„To máš pravdu, ale žít v těchto podmínkách sedm let, to je na zabití.“

„No, držím ti palce!“ Zvedl se Ted. „Musím si ještě zajít pro něco do knihovny, Zatím se měj Blacku.“

„Ty taky Tede.“

„Tak ty si prej nejobávanější student téhle školy, jo?“ Sirius šel po chodbě a dorážel na něj James. Byl rád, že si ho konečně našel a že byl středem jeho zájmu, ale nebyl rád, že právě z té opačné strany. Zřejmě právě z té, na které byl kdysi Srábek.

„Promiň, Jamesi. Ale já se nechci hádat!“

„A heleme se, Remusi, on se nechce hádat! Jak to, že znáš moje jméno?!“

Remus nic neříkal, jen mlčky přihlížel. Sirius nic neříkal.

„Tak na to se teda podívám, Expeliar…“

„Protego.“ Ne, tohle ne. Jen tohle ne, Jamesi, nedělej to. Nestůj proti mně. Já tě mám rád.

„Ty..ty..cos to..“

„To byl štít, Jamesi. Prosím tě, nezkoušej to na mě.“

„Ty si chceš vyskakovat?“

„Ne, nechci si vyskakovat, prostě si nepřeji, aby ses tak choval.“ Už toho měl dost, ten tvrdohlavej kluk to prostě nechtěl pochopit. To byl celý on.

„Jak to semnou mluvíš?“ Napřáhl na něj hůlku.

Sirius se otočil na Remuse: „Prosím tě, Remusi, řekni mu něco. Já mu nechci ublížit. Tebe určitě poslechne…jako vždycky.“

Remus zdvihl překvapeně obočí, načež přikývl s výrazem… Jak to jenom ten Black může vědět? „Nech toho, Jamesi.“

„Pusť mě, Remusi. On si tu snad hraje na Panu Mariu nebo co… tas, Blacku!“ Znovu na něj namířil hůlku.

„Ne!“

„Jak to, že ne. Říkal jsem tas!“

„Nebudu proti tobě bojovat. Nechci stát proti tobě..“

„A co teda chceš?“ Vložil se do rozhovoru Remus. Sirius se na něj vlídně otočil.

„Nechci s vámi vést spory, chci s vámi normálně vycházet. Myslel jsem, že aspoň vy nebudete mít předsudky. Není každý ze Zmijozelu takový…věřte mi.“

„Jak ti můžeme věřit, když jsi právě ze Zmijozelu?!“ Zařval James ve stále stejné pozici, v jaké stál před chvílí.

„Já si to do hajzlu nevybral…nenávidím tu kolej, stačí?“ Zakřičel z plna hrdla Sirius a rázným krokem zašel kamsi do neznáma. Úplně se jim ztratil z očí.

James Potter stál uprostřed prázdné chodby celý opařený, jen s Remusem Lupinem, který poprvé v životě pocítil sympatie ke studentovi z obávané zmijozelské koleje. Cítil spíš lítost. Viděl v něm tak trochu sebe. Taky byl prokletý a nevybral si to sám. Někdy holt člověk nemá na vybranou, ale stejně musí prožívat to, co nechce.