Druhá ze dvou

Publikováno 11. 9. 2005Od BlanchKategorie:+ Ze života Remuse Lupina

Remus tomu nemohl uvěřit, stále si neuvědomoval, co se stalo. Pár dní po tom, co opustil dům svých přátel a našel si vlastní bydlení, mu Brumbál poslal spěšnou sovu. Remus vzal pergamen do rukou. Zkoprněl, lístek upustil na zem a s hlasitým pláčem se posadil ke stolu. Stálo v něm, že dne 31.7.1981 byli James a Lily Potterovi zavražděni. Jediný, kdo přežil byl jejich syn, Harry. Vložil hlavu do svých složených paží a plakal a plakal, nepřestal, dokud neusnul.

Ráno si koupil ranní výtisk Denního věštce, Sirius Black, nejvěrnější zastánce Vy-víte-koho, dopaden, Remus tomu nemohl uvěřit. Takže to on? On? Jejich dlouholetý přítel? Podvedl Lily a Jamese! Vyzradil jejich tajemství. Vždyť byl Strážcem! Jak to mohl udělat? Do Remuse vjela vlna nenávisti a zklamání najednou. Vždyť byl Sirius jako jeho bratr! Jak to mohl udělat. Jak se mohl přidat na stranu Lorda Voldemorta? Jak je mohl všechny tak krutě napálit?

Když Remus dočetl článek o třináctinásobné vraždě, kterou spáchal, nemohl tomu uvěřit. Takže Petr se stal hrdinou. Vlezdoprdelka, který nikdy nic nedokázal, vždyť to není možné. Bylo jasné, že se před Siriusem neubrání, neměl šanci. Sirius byl moc dobrý kouzelník, zato Petr byl slaboch. Harry, chudák malý Harry. Co se s ním teď stane? Svět ho nyní považuje za největšího hrdinu všech dob. Jednoleté děcko. Ani neví, co se stalo. Ale jako jediný přežil smrtelnou kletbu, kterou na něj Voldemort poslal, „Zasranej svět,“ mrsknul Remus s novinami.

„Vypadněte odtud, ihned! Vlkodlaku! Zlý vlkodlaku,“ Remus odcházel ponížen, jako vždy..už z kolikátého zaměstnání. Jeho nadřízený opět zjistil, že je vlkodlak. A jen jeho nepozorností. Kdyby sám hlupák nesahal na tu stříbrnou kliku. Ale jak to mohl vědět? Vždyť dnes už málokdo mívá stříbrné kliky, stojí to majland. Prostřídal už desítky zaměstnání. Bylo mu přes třicet a v žádném nevydržel déle než přes tři měsíce. Byla to hrůza, ale dlouho se nedalo skrývat, že je vlkodlak. Vždy se na to přišlo.

„Knihovník,hmm,“ v novinách byl nový inzerát, že by šel dělat knihovníka do kouzelnické veřejné knihovny? Vždyť znalostí má dost, mohl by se tam udržet déle, jako vždy to za zkoušku stálo.

„Copak to máte v té lahvičce, Remusi? Mohu se napít?“ Glenda byla moc milá dívka, ale trochu naivní. Před měsícem ji Remus poznal v knihovně, rozuměli si velice dobře, jen byla trochu předpojatá vůči upírům, což ho mírně deprimovalo. Co když má stejný názor na vlkodlaky? Nikdy se o tom nebavili. Teď nevěděl, co udělat. Glenda už už vztahovala ruku k lahvičce, když v tom ji Remus omylem srazil k zemi.

„Promiň,“ snažil se to rychle zakrýt, poněvadž inteligentnější kouzelník ihned rozezná, co to je za lektvar, který se právě rozlil po zemi.

„Remu..,“ a bylo to tady. Bylo mu jasné, že Glenda poznala vlkodlačí lektvar. Se zděšeným výrazem se na něj podívala, a pak poodstoupila dozadu.

„Počkej Glen,“ natáhl Remus ruku, „můžu ti to vysvětlit, není to tak, jak to vypadá..“

Glenda nic neříkala, nenápadně z pultu vytáhla nožík na dopisy a zakryla ho za pasem.

„Já..vážně to není tak, jak..,“ dívka napřáhla ruku a škrtla nožíkem přes Remusovo rameno. Začala mu téct krev.

„Vážně?“ její hlas zněl naštvaně a polekaně zároveň, „hnusíš se mi, ty odporný vlkodlaku,“ zakřičela nahlas.

„Pššt, mlč, prosím tě..při vší dobrotě..při našem přátelství..mlč..,“ snažil se ji ztišit Remus.

„Žádné naše přátelství už neexistuje, Remusi…,“ špitla, a pak se hlasitě rozkřičela, „pomoooooooc, pomoooooooc, je tu vlkodlak.. vlkodlaaaak…,“ všichni v knihovně se po nich otáčeli. Všichni zákazníci zmizeli z dohledu. Utekli pryč.

Po chvíli vběhlo do sálu několik lidí z ochranky, veškeří zaměstnanci… a také ředitel knihovny.

Glenda strhla z krku stříbrný řetízek a šla vpřed. Remus couval. Ostatní se k ní přidali. Desítky lidí v ruce něco držely. Buď nějaké ostré předměty nebo předměty ze stříbra.

„Vypadni odtud hnusný vlkodlaku,“ křičel dav, „umři! Zdechni!“

„Zabte hooo…“

„Néééééééé,“ tohle bylo poslední, co ze sebe vydal. Dál si nic nepamatoval.

Remus se probral na bíle povlečené posteli. Byl v pokoji sám. Nechápal, kde to je. Ale moc dobře si uvědomoval, že za několik dní bude úplněk a on musí zmizet.

Vstal z postele. Měl na sobě citrónově zelenou košili. Podíval se z okna. Svitlo mu. Je u svatého Munga. Ale co tu…? Podíval se na své ruce, byly pořezány a vzpomněl si, že ho někdo tupě udeřil do hlavy, načež omdlel.

Jeho život byl propadák, připadal si jako podřadný hmyz. Nemělo cenu žít, proč ho tam nenechali umřít? Proč? Vždyť nemá cenu žít v takových podmínkách, v podmínkách, kde ho nikdo nemá rád, kde ho každý nenávidí pro to, čím je. Byl ještě moc malý, aby si uvědomil, co provedl. Změnilo mu to celý život. Jediní, kteří ho měli rádi, byli jeho rodiče a jeho přátelé. Ale ti jsou teď všichni mrtví, už nemá nikoho. Vůbec nikoho. Nikdo ho nepodpoří.

Nemůže se na nikoho spolehnout. Nenajde si práci, neuživí se. Stejně časem pojde jako pes, co nemá páníčka. Už tak bylo dost bolestivé každý měsíc prožívat ty strašné přeměny. Proč ho lid nepřijme takového, jaký je? Vždyť je člověk. Co na tom, že se z něj jednou za měsíc stává krvežíznivá potvora? Stejně dosud ještě nikdy nikomu neublížil. Vždycky se pořádně zamyká, aby se nedostal mezi lidi. Ubližuje jen sobě. Tak proč ho všichni nenávidí? Vždyť, co na tom je, že je vlkodlak? Je to jen bezmocná oběť sama sebe. Nikdo neocení, že je to skvělý člověk, že devětadvacet dní v měsíci dokáže pomáhat, umí poradit, je milý a úžasný.. ne, každý ho vidí jako toho vlkodlaka. Nebezpečného a zlého.

Do pokoje vstoupila nějaká žena, nejspíš ošetřovatelka, „klid, pane Lupine. Tady jste už v bezpečí. Přinesla jsem Vám Váš lektvar. Zanedlouho bude úplněk, takže…“

„Vy, Vy to víte?“

„Ale jistě,“ přitakala žena středního věku, „přivezl Vás tu jeden starší muž. Ředitel bradavické školy.“

„Cože?“

„Ano, Albus Brumbál. Říkal, že na Vás v knihovně zaútočili. Sháněl Vás, prý po Vás něco potřeboval, ale nemohl Vás najít, tak za Vámi zašel do knihovny, ale Vy už jste tam ležel v bezvědomí a od krve. Nechali Vás tam chladnokrevně ležet. Cháska necitelná!“

„A Vy se mě nebojíte?“zkoušel Remus

„Ale jistě, že ne..já jsem ošetřovatelka, potkávám se s vlkodlaky denně. Kdybych se bála, nemohla bych dělat tuhle práci!“

„Ale jistě, jsem hlupák,“ usmál se mile Remus.

Žena už byla na odchodu, když v tom: „A, málem jsem zapomněla, tohle vám tu nechal Brumbál,“ vytáhla z kapsy obálku a položila ji na Lupinův stolek.

„Děkuji,“ ještě však netušil, že to, co si právě v té obálce přečte, změní jeho budoucnost. Vzal obálku do rukou a s otevřenou pusou hleděl na její obsah, „no Brumbále!!“ užasl, “ Jste opravdu úžasný chlap,“ skápla mu slzička na polštář. Mýlil se. Ne všichni jsou tak bezcitní. Kdyby byl každý jako Brumbál, svět by byl úplně jiný. Kdyby byl každý jako Albus Brumbál, na světě by neexistovaly války. Život mu naskytl další příležitost.. a za žádných okolností nechtěl zklamat jak Brumbála, tak i sebe.