71. kapitola

„Lumos,“ Harry vytáhl hůlku asi metr před sebe, aby si to mohl lépe prohlídnout. Noreen, Aladar a Ron ho následovali. Posvítil si ze všech stran. Podle obrysů a dle mírného světla, které se linulo z hůlky, mohl poznat, že je kolem plno starého a zaprášeného nábytku, který nikdo dlouhá léta nepoužíval. Nánosy prachu tvořily málem další povrchovou vrstvu, která zastínila původní materiál povrchu.

Byli v místnosti s krbem, jak jinak, která zřejmě kdysi, podle křesel, byla obývacím pokojem. Harry vyšel dál, do chodby, ve které byly tmavé schody z kamene. A na nich byl rudý koberec, který se táhl až nahoru do patra. Harry si na něj posvítil. Byly na něm tmavé stopy od bláta. Petr tu určitě musel být. A teď je někde nahoře. Rukou pokynul na kamarády, aby ho následovali. Potichu stoupl na první schod, snažil se, aby nijak nezazněl. Úspěšně. Pak další a další schod, až byl v polovině. Ron, Hermiona, Noreen a Aladar ho tiše následovali také. Když už Harry vystoupal nahoru, pomalu se porozhlédnul kolem. Stál v útlé chodbičce, ve které byly dvoje dveře. Jedny na pravé straně a druhé na levé straně. Oboje byly pootevřené a byly daleko od sebe. Uvažoval, kudy se vydat.

Dům byl opravdu starý a měl strach, že každý jeho..nebo jejich krok bude slyšet, ale zdálo se to až překvapivě podezřelé, poněvadž žádný z jejich kroků nezaskřípal, dokonce ani když Noreen zakopla o zvlněný koberec, nešlo to vůbec slyšet.

Harry šel pomalinku k jedněm dveřím. Nahlédl dovnitř, ale tam nic nebylo, jen starý zaprášený pokoj, ve kterém nikdo nebyl. Ale byly tam jedny dveře. Napadlo ho, že by se neměli rozdělovat, pro jistotu, ale na druhou stranu, dům byl docela veliký a oni ho potřebovali prohledat. Rukou dal najevo, aby k němu přišel Ron.

„Měli bychom se asi rozdělit, půl na půl. Vezmi s sebou Noreen a Aladara, já půjdu s Hermionou,“ věděl, že tohle není zrovna dobrá kombinace, protože Ron Aladara trávil jen v mezích, ale aspoň tam s nimi bude Noreen, „a běžte se podívat druhým směrem. My to zatím prohledáme tady. Kdyby něco, někoho pro nás pošli, jo?“

„Spolehni se,“ zamručel otráveně Ron. Ten Aladar mu vážně zrovna nepadl do oka, ale co se dalo dělat.

Harry s Hermionou vešli dovnitř. V rohu byla polorozpadlá a shnilá postel. U ní rozbitý stolek, na kterém stála stará truhlička. Harry neměl zájem zjišťovat, co v ní je, ani tu kvůli toho nebyl. Přišel, aby našel Petra. Pokojík byl malý. Na zemi ležel stejně nevkusný károvaný koberec, jaký měla Petrova sestra v domě. Že by stejný vkus sourozenců?

Došel ke dveřím na konci pokoje. Vztáhl ruku na kliku, ale dveře byly zamřené.

„Alohomora,“ nic se nedělo. Dveře nepovolily. „Tady zřejmě asi ne. Kdo ví, co tam je,“ rozhodl se vrátit zpět a následovat Ronovu skupinku. Při každém nadechnutí cítil pach hniloby a rozkladu. Napínal sluch, aby případně zjistil, jestli se v domě něco neděje. Chytl Hermionu za ruku a s hrůzou ji vlekl pryč odtud, protože mu něco říkalo, že tady není moc bezpečno. Jakmile zavřel dveře, z ničeho nic zhaslo světlo na jeho hůlce, kterou si opět před chvílí rozsvítil. Dveře za ním zaklaply. Podle průvanu, jenž dveře vykonaly Harry usoudil, že obrovskou silou. Ale vůbec nic nebylo slyšet. Býval by se vsadil, že normální dveře by práskly. Ale tady nebylo nic normálního. Najednou pocítil obrovský chlad. Jako by mu po ruce sjela ledová sprcha. Kousek odskočil a rozhlédl se kolem sebe. Nic tu nebylo, nic. Ale přísahal by, že se ho něco dotklo.

„Harry,“ zakňučela Hermiona a chytla se ho pevně za ruku, až zasykl bolestí, „nahání mi to tu hrůzu.“

„Mně taky,“ vytáhl hůlku, „Lumos,“ nic, hůlka zůstala tak, jak byla doposud. Nešlo to. „Tohle není dobré..to tedy není!“

Hermiona vzala svou hůlku a opakovala po Harrym, také nic. Jejich hůlky protestovaly. Žádná z nich nechtěla posvítit.

„Nechci začít panikařit, Harry..“

„..tak to nedělej!“

„..ale něco…ježiši,“ odskočila, „něco mě teď zastudilo!“

Harry vytřeštil oči a snažil se nic kolem sebe nevnímat: „Nevnímej to Hermiono. Najdeme Ron, Noreen a Aladara a raději zmizíme!“

„Jo, to je myslím dobrý nápad!“ Přitiskla se k němu ještě víc, „Pane bože, už zase!“

„Hermiono..“

„..a ke všemu prd vidíme, Harry..pojď..rychle pojď pryč..nelíbí se mi tu!“

„Mně taky ne..“

„Tak si pospěš!“

„Snažím se..ale něco…něco mě drží,“ otočil se zpátky do prostoru, kde nic nebylo, ale dal by cokoliv za to, aby zjistil, co ho to před chvíli drželo za nohu.

Hermiona zapištěla. A udělala zřejmě dobře, protože v tu chvíli k nim přiběhl Ron, následován Noreen a Aladarem.

„Co vy dva tu provádíte?!“ Zamračil se na ně, „Hermiono, nekřič. Něco máme a nechceme nikoho vzbudit, že?“

„Jak něco máte?“ Harry najednou zapomněl na tajemné věci, co se kolem nich teď děly.

„Myslím, že jsem našli Petra..,“ pošeptal Ron, „spí..vzadu na konci té chodby,“ ukázal na dveře, o kterých si Harry myslel, že vedou do nějakého pokoje. Ale zmýlil se, vedly do další chodby, „v krbu mu hoří oheň, vidíš to?“ Vešli do chodby a Harry spatřil, jak se mihotavé plameny vlní ve stínu dveří. Mihotavé světlo proskakovalo ven ze dveří a z onoho místo znělo mírné chrápání.

Harry pevně sevřel hůlku: „Jdeme..teď nebo nikdy!“

„Ale Harry,“ chytla ho Hermiona za rukáv, „víš, co si říkal!“

„Já vím, Hermiono, ale tohle je jedinečná šance a já si ji nenechám ujít. Pro Siriuse jsem ochotný to všechno přestát!“

„Kam to jdeš?“ Zašeptala Noreen, když se Harry vydal vstříc dveřím.

„Rychle, pojď te za ním!“ Navrhoval Ron a všichni tři ho následovali.

Harry přistoupil ke dveřím. Nebyly tak moc pootevřené, aby viděl, kdo to v té místnosti vlastně chrápe. Ale dal by krk za to, že to byl Petr. Ta krysa. Postoupil blíž, snažil se okem proniknout do pokoje, ale vážně to nešlo. Musel víc ty dveře pootevřít. Normálně by měl strach, že dveře zavržou, ale tady normálně nic nevrzalo a nic nebylo takové, jaké by ve skutečnosti mělo být.

Jenže se mýlil. Jakmile posunul rukou dveře, just zavrzaly. Obavami stiskl zuby. Ale nic se nestalo. Muž, určitě to byl muž, v pokoji jen zamlaskal a nic nepostřehl. A tak Harry usoudil, že se není čeho bát.

Vešel dovnitř,a přesně tak, jak předpokládal, uvnitř na pohovce poblíž rozdělaného ohně v krbu, ležel Petr Pettigrew. Harry ještě víc stiskl hůlku a šel k němu blíž a blíž. Přiblížil se tak, že stál těsně nad ním. Zlostí krčil obočí a div si nerozdrtil zuby v ústech.

Ron, Hermiona, Aladar a Noreen vešli dovnitř také. Přece jenom tu bylo teplo a bylo tu více světla. A Hermiona už neměla chuť v té strašné chodbě zůstávat. Zřejmě byla jediná, ještě s Harrym, kdo pocítil ty divnosti, protože Aladar, Ron ani Noreen se netvářili, že by je tam něco překvapovalo.

Jakmile vešli dovnitř, dveře se rychle zaklaply, tentokrát vydaly strašný rachot a proudil od nich obrovský průvan, který málem zhasil oheň v krbu.

Muž na pohovce otevřel oči a zpříma se pronikavě podíval do očí Harrymu. Harry už nepostřehl, co se stalo, jen někde v zátiší slyšel dva dívčí ječivé hlasy a několikrát známé PRÁSK!