68. kapitola

„Probůh, Hermiono, co to tu provádíš?“ Harry se rozhlédl po dívčích záchodcích a zrak mu utkvěl na kotlíku, který měla Hermiona před sebou.
„Odvar na kocovinu, Harry.“
„Já tě miluju, Hermiono, říkal už jsem ti to?“ Ron se k ní řítil s otevřenou náručí a začal ji dychtivě objímat.
„Dost, dost,“ smála se Hermiona, „no tak, Rone, udusíš mě!“
Harry, Ron a Hermiona stáli u krbu nebelvírské společenské místnosti. Nikdo tu v tuhle chvíli nebyl. Věděli, že tohle je jedinečná příležitost. Hermiona odněkud sehnala letaxový prášek. Nejspíš od Rity Holoubkové.
Harry si zastrčil hůlku do kapsy a podíval se na své dva kamarády, kteří mlčky přikývli. Harry vstoupil do krbu a vzal do ruky prášek Letax.
„Yelled square 66,“ zaznělo v krbu a Harry vzplál v záři zelených plamenů, které ho přenesly někam úplně jinam. Dopadl na zem, na vínově červený koberec. Opatrně se zvedl ze země a otřel si ruce. Sotva se stačil narovnat, následovala ho Hermiona a hned za ní i Ron. Oba dva dopadli stejně jako on předtím.
Pomohl jim vstát ze země a začal se pomaloučku rozhlížet.
Všude kolem byl starý nábytek, tahle žena asi byla poněkud staromódní. Na zdech visely ošuntělé a strašně odpuzující obrazy z podřeným zlatým rámem.
Přistáli nejspíš v nějaké chodbě, která sloužila pro cestování krbem. Naproti byly dveře, které se najednou rozevřely a z nich vyšla drobná plnoštíhlá žena s pískovými vlasy. Oči měla stejně krysí jako její bratr, modré a vodnaté. Tvář měla poněkud strhanou a na sobě měla oblečení, které se snad nosilo v minulém století.
„Miláčci, vy už jste tady?“ Usmívala se žena a zamířila k nim. Ron se zatvářil nerudně a rychle uhnul před její rozmáchnutou rukou, kterou ho chtěla obejmout. „Pojďte, pojďte dál..tudy,“ pokynula rukou do dveří, ze kterých vyšla.
Harry ji jako největší odvážlivec následoval jako první. Vešel do místnosti, která mohla být tak stejně velká jako nebelvírská společenská místnost. V rohu stála obrovská almara z tmavě hnědého mahagonového dřeva. Vedle ní obrovský masitý psaní stůl stejné barvy a po stranách byly mahagonové skříňky. Uprostřed místnosti byl skleněný stolek s nánosy prachu starými zřejmě stovky let, jak si pomyslel Harry, protože tady asi nikdo pěkně dlouho neuklízel. Téměř nebylo poznat, že ten stolek je skleněný a zvětráváním to opravdu nebylo. Okolo něj bylo pět mahagonových křesel s vínově červeným polstrováním, stejné vínové barvy byly i závěsy kolem oken. Tahle ženská byla zřejmě závislá na mahagonu!
Ve vedlejších zdech bylo několik dveří, ale byly zavřené, tudíž nemohl nikdo z nich, kromě majitelky, tušit, kam dveře vedou.
„Posaďte se,“ usmála se žena, „vy budete ti studenti, co mi psali, viďte?“
„No jistě,“ zazněl jízlivě Ron, ale žena jeho narážku přehlížela.
„Dáte si čaj, kávu, kakao..nebo něco k pití?“
„Ne, děkujeme,“ usmála se na ní Hermiona a posadila se do křesla, „nezdržíme se dlouho.“
„Samozřejmě, jistě máte ještě spousty práce s domácími úkoly a závěrečnými pracemi jako je tahle,“ zamrkala na ně vylekaně.
„No totiž…,“ Hermiona žduchla do Rona, aby mlčel.
„Samozřejmě, to víte, konec roku..plno práce.“
„Znám to, také jsem dříve chodila do Bradavic,“ nakonec se posadila vedle Harryho, „vypadáš vystrašeně, není ti něco, drahoušku?“ Otočila se na něj.
Harry se zotavil z dosavadního mahagonového šoku a odtrhl oči od nechutně vzorkovaného koberce: „Ne, děkuji, jsem v pořádku..“
„Nechtěl bys ani trošku vody?“
„Opravdu nechceme nic, bude to jen chvilička,“ dodala Hermiona, když viděla Harryho výraz ve tváři, který mluvil sám za sebe a říkal, že by si tu jednu skleničku vody dal.
„Dobrá tedy,“ uvelebila se žena a zaměřila pohled na Hermiona, která, jak se zdála, byla hlavní mluvčí.
„Tak přejdeme k věci,“ zatvářila se mile Hermiona a vytáhla pergamen, brk a kalamář, aby vypadala věrohodně, „jste starší sestra Petra Pettigrewa, viďte?“
„Ano.“
„Mohu se zeptat, kolik Vám je let?“
„No, proč ne. Čtyřicet devět.“
„Hmm, to je velký věkový rozdíl mezi sourozenci.. čtrnáct let.“
„Ano, víš děvče, my jsme si nikdy moc nerozuměli, už tehdy. Byla jsem o hodně starší, než on. Dělali jsme si naschvály.“
„Aha, to tak bývá,“ zasmála se falešně Hermiona, „a vídali jste se předtím, než umřel?“
„Umřel? Děvče, kdo Vám tohle navykládal..?“
„Jakpak?“ Otázala se nevěřícně Hermiona.
Takže Sylvie ví o zradě Petra? Jinak by nevěděla, že žije..ale kdo ví, co ji navykládal.
„Vždyť Petr žije.“
„Opravdu?“
„Jistě, dál v mém srdci..“
„Aha, takhle jste to myslela. Ale vraťme se k realitě. Váš bratr..je, přeji dodatečně upřímnou soustrast, mrtvý.. a udělal tolik záslužných činů, jste na něj hrdá?“
„Abych pravdu řekla, moc ne. Nevěřím tomu, že tohle Petr dokázal. Vždycky to byl jen malý slídil, co se chytal za kabátek mocnějších lidí, kteří by ho ochránili.“
„Tohle si opravdu o svém bratru myslíte?“
„Ano, nevěřím tomu, že by Petr dokázal něco takového, že by na nátlak Vy-víte-koho bránil na vlastní pěst Potterovy,“ její tvář byla kamenná.
Harry si uhladil vlasy přes čelo. Že by něco věděla? Opravdu mi to nějak nevoní.
„A už vůbec nevěřím tomu, že by byl Black na straně Zla a šel po Petrovi, protože jsem Blackovi znala a moc dobře vím, že Sirius Black byl úplný jejich opak, a z doslechu vím, že to byl správný a čestný člověk.“
„Možná, ale to nikdo nemůže dokázat,“ zamračila se Hermiona, taky se ji něco nezdálo, „Sirius Black je vrah a zabil Vám bratra.“
„Tomu opravdu nevěřím.“
„Stačila jste se s bratrem tak nějak, jak bych to řekla, rozloučit?“
„Rozloučit? Děvče, moc toho lituji, protože to byla má poslední slova před smrtí, ale.. pěkně jsme se s Petrem pohádali. Bydlel u mě..ale, totiž v posledních letech velice zvláštní. Neustále někam chodil a nechtěl říct kam. Zmizel, a pak se vracel pozdě v noci a mumlal si pod nosem nějaká zaklínadla. Nelíbilo se mi to. Proto nevěřím té povídačce, že to tehdy před třinácti lety bylo tak, jak to bylo. Řekla bych, že to bylo právě naopak..to možná můj bratr zradil Potterovy a Sirius Black se ho snažil polapit.“
„Myslíte? No, já nevím, nezdá se mi to pravděpodobné,“ řekla naprosto vážně Hermiona.
„Ať už mi věříš, děvčátko, nebo nevěříš.. já jsem si téměř jistá. Petr ten poslední den, kdy jsem ho viděla zase chtěl odejít, ale já jsem ho nechtěla pustit. Pohrozil mi hůlkou, představte si to,“ podívala se na všechny tři, „vytáhl na vlastní sestru hůlku. Slibovala jsem mu pomoc a útočiště, ale stejně vykládal pořád něco o tom, že si ho najde..a že ho nenechá jen tak na pokoji, že to musí udělat.. nerozuměla jsem mu, nevěděla jsem, co tím myslel. Ale dnes mi to do sebe všechno zapadá. Tak jsem ho chtěla jednou sledovat a slyšela jsem, jak se krbem s někým domlouvá, a pak najednou v krbu zmizel.. a to, co jsem slyšela, mi vyrazilo dech.“
„Co to bylo?“ Naléhal najednou Harry.
„Zadal adresu Raddleova statku. Nechápu proč. Vždyť tento statek je léta neobydlený, nikdo tam není. Mám dojem, že tam se Petr vytrácel. Někdy i na celé dny. Přespával tam. Nikdo ho tam nenašel.. i přede mnou to skrýval.“
„Moc Vám děkuji za informace,“ předstírala smutek Hermiona.
„Omlouvám se, miláčkové, zřejmě jste čekali něco jiného. Čekali jste, že svého bratra budu vychvalovat a že budu na něj hrdá. Povím vám, jaký to byl skvělý člověk, ale já bohužel nemohu. Nevěřím tomu a jsem přesvědčená o opaku.“
„Jistě, co se dá dělat.“
„Zřejmě jsme vám s prací nepomohla.. opravdu je mi to líto. A je mi líto, že to s Péťou došlo tak daleko. Že jsme se pohádali..a on potom umřel.“
„No, je pravda, že tento materiál zřejmě použít nemůžeme. Nikdo by tomu stejně nevěřil,“ zahlaholila Hermiona a srolovala popsaný pergamen do kapsy. Harry musel uznat, že to zahrála skvěle. Uživila by se v mudlovském světě jako herečka.
„Dobrá, tak my už tedy půjdeme a nebudeme Vás obtěžovat,“ potřásl ji rukou Harry.
„Ale vůbec jste neobtěžovali, milánkové, já moc často návštěvy nemám. Chodím jen do práce a jinak se s nikým nevídám. Jsem moc ráda, že jste za mnou přišli,“ řekla medovým hlasem, „doprovodím vás.“

Blanch

candita.cz

bíglofil | wowkař | mangacvok | pisálek | grafický magor | metalák | rozhodně pako ... Smrdím tady od roku 2002 a smrdět budu dál!

7 komentáře “68. kapitola

  1. Myslím si že pracuje pro Voldemorta…teda pardon Vy-víte-koho,a že si to celé vymyslela jaký bratr taková sestra….

  2. no filuta :)))

    Koukám, že to většina vychytala vcelku trefně :))) Jste dobří… no..spíš já slabá :))) Napsala jsem to příšerně okatě

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

code

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..