5. kapitola – Záhadný Tichošlápek

Noreen Harperová naposledy hlasitě vzlykla. „Sbohem Harry, sbohem Ronalde.“

„Avada Kedavra!“ Jedovatě zelené světlo se sklouzlo po jejím nahém těle, život z něj bleskurychle vyprchal…

„NÉÉÉÉ,“ vyskočil Harry do sedu, tělo celé zpocené, vlasy přilepené k obličeji. „Ne,“ špitl znovu a sklonil obličej do dlaní, načež se tiše rozvzlykal.

Ron spal u něj v pokoji, ale přesto, ačkoliv Harry tak hlasitě vykřiknul ze spaní, neslyšel ho. Zřejmě na něj ten zármutek zapůsobil i tvrdým spánkem. Harry byl jen rád, že ho Ron neslyšel. Nemusel mu tak nic vysvětlovat.

Třásl se po celém těle. Zase na něj dolehl ten pocit prázdnoty a zklíčení. Opatrně se vyhrabal zpod peřiny a došel k nejbližší skříni. Opatrně ji odemknul klíčem, kupodivu měl svou starou skříň, kterou měl u Dursleyů. Pootevřel dvířka a naklonil se dovnitř k podstavě. Potichounku vynořil zpod oblečení velikou stříbrnou mísu. Bylo v ní cosi, co se nepodobalo ani tekutině, ani plynu či tuhé látce. Byla tam jakási hmota, jež se třpytila a odraz od mísy způsoboval, že házela prasátka po celém pokoji.

Harry ji opatrně, aby se nepřevrátila, položil na svou postel. Na nočním stolku vyhledal svou hůlku a přiložil si ji ke spánku. Zavřel oči. Po chvíli hůlku odtrhnul od spánku, její konec zářil stejně jako obsah té mísy. Konec hůlky vložil dovnitř k oné prapodivné hmotě. Z hůlky se pomalinku linul paprsek stejně barevné a hmotné látky, která ležela na dně stříbrné a ornamenty poseté mísy. Myslánka. Tak se tahle věc nazývala.

Harry znovu přiložil hůlku ke svému spánku a nechal další ze svých vzpomínek proplout do Myslánky. Používal ji od té doby, co byli na Raddleově statku. Za celou dobu, co Myslánku vlastnil, si jí nevšimnul. Sirius věděl, proč mu ji dal, ale Harry na ni úplně zapomněl. Až teď, ke konci roku, kdy umřel další člověk Harryho vinou, si na ni vzpomněl. Potřeboval se zbavit nehezkých vzpomínek, potřeboval zapomenout na ty strašné zážitky a hlavně, potřeboval ulehčit svému svědomí.

***

Zbývalo už jen posledních několik dní, než mělo skončit léto. Ron chodil jako tělo bez duše, zřejmě mu i sedlo, že teď nemusí být doma mezi svými sourozenci a nemusí podléhat výslechu své matky. Ačkoliv sdílel pokoj s Harrym, Harry chápal, jak na tom Ron je a nezatěžoval ho zbytečnostmi nebo ho často nechával samotného přemýšlet mezi čtyřmi zdmi.

Den po pohřbu se za Harrym dostavila i Ginny. Paní Weasleyová ji pustila ale jen na pár dnů, jen do doby, než se všichni čtyři vrátí společně do Doupěte.

Ty dva dny, co zde, v Harryho s Siriově domě, Ginny strávila, sdílela pokoj s Hermionou, která neustále četla nějaké knížky a učebnice, které jim doporučili na následující ročník, ke studiím OVCE. Každý ke svému výsledku NKÚ dostal i doporučenou četbu a učebnice.

Harryho tížila představa, že bude muset další dva roky trávit společně se Snapem. Určitě ho záměrně nechá propadnout u zkoušek OVCE, tím si byl Harry jist.

„Jsem moc rád, že jsi dorazila, bylo mi smutno,“ poslední večer před odjezdem do Doupěte si Harry s Ginny udělali soukromý večírek. Ron si šel pro změnu pro trochu rozptýlení k Hermioně do pokoje a Harrymu nechal pokoj prázdný. Harry se vůbec divil, že neprotestoval, když věděl, že tento večer bude jeho kamarád trávit s jeho mladší sestřičkou.

„Je mi jasné, jak se musíš cítit, Harry. Noreen byla úžasná holka.“ Opáčila Ginny a hladila Harryho po vlasech. Ani se je nesnažila cuchat, protože to stejně nemělo cenu.

„Jo, to byla. Ona byla. Mám to ale smůlu, všichni moji příbuzní prostě musí umřít,“ zvýšil naštvaně hlas.

„Všichni ne,“ potichu se uchichtla Ginny, „máš ještě Dursleyovy.“

Harry se nenuceně usmál. „No, to ano, to jsou ti správní příbuzní. Nemít Siriuse, nevím, co bych dělal. Ale nebudeme už o tom mluvit. Jsem prostě rád, že jsi tady,“ položil hlavu do jejího klína a zahleděl se jí do očí.

Ginny se chvilku na něj váhavě zadívala, nakonec ho však něžně políbila na rty. Harry se škodolibě usmál, načež si ji znovu přitáhl k sobě a políbil ji znovu, tentokrát vášnivěji.

Jakmile se od sebe odtrhli, Harry prohlásil: „Mohl bych tě líbat klidně celý den, ale nikdy bych se tě dosyta nenabažil,“ začal na svůj prsteníček nakrucovat pramen jejích rudých vlasů. „Jsi úžasná, Ginny.“

Ginny se mírně začervenala a naklonila hlavu bokem. „Ale toho sis všiml teprve teď.“

„Ano, byl jsem hlupák. Všiml jsem si toho až ve chvíli, kdy si přestala jevit zájem. To byla dobrá taktika, drahoušku,“ zakřenil se a propletl své prsty do těch jejích.

„No, nějak jsem na to musela jít. A koneckonců, nemohla jsem na tebe přece čekat celý život. Musela jsem taky žít, kdo mohl čekat, že se nakonec odhodláš?“

„Taky pravda. Ale přesto to zapůsobilo blahodárně, nemyslíš?“

Ginny se rozesmála. „Ano, to určitě.“

„Jen by mě, sakra, zajímalo, co se stalo tehdy, ke konci roku, když jsme se probudili v té komnatě nejvyšších potřeb.“

Ginny zrudla a upřela na něj zrak. „O tom bych raději ani nemluvila.“

„Ty si snad pamatuješ, co se stalo?“

„Ne,“ odsekla Ginny. „Nebudeme to řešit, Harry. Dobře?“

„Jak myslíš, Gin,“ usmál se, zdvihl mírně hlavu a líbnul ji na nos.

Ginny se otřásla, „To lechtá!“ Rozhodla se, že mu to vrátí, ale Harry uhnul a její rty sklouzly na jeho tvář. Ihned využil situace a dokud byl její obličej skloněný nad ním, uchytil ho do ruk a naklonil k sobě. Jejich rty se setkaly v dalším vášnivém polibku.

„Ehm, ehm,“ někdo je přerušil.

Harry vyskočil na nohy. „Sirie!“

„Promiňte, že vás ruším,“ otočil obličej stranou. Ginny se mírně začervenala, ale ovládla se a ihned zareagovala.

„Vůbec nás nerušíš, my jsme si tady jen vyměňovali genetické informace.“

Harry se Siriem vyprskli smíchy.

„To jsem si všiml,“ neopomněl okomentovat Sirius. „Jen jsem vám přišel vzkázat, že psala Molly. Ráno nebude doma, takže máte přicestovat spíš až na oběd.“

Harrymu došlo, že mluví v množném čísle druhé osoby. „Jak to my? Ty s námi nepůjdeš?“

„Ne, víš Harry, já mám..totiž..ehm, nějaké vyřizování.“

Vyřizování?“

„Hm,“ přikývl Sirius. „A teď vás tu zase nechám, můžete pokračovat tam, kde jste skončili,“ zatvářil se svatouškovsky a rychle za sebou zarazil dveře, aby se ho Harry nestihnul na nic víc vyptávat.

„No pochopila si to?“ Prudce vystartoval a postavil se na nohy, hledíce na dveře. „On mi něco tají. Normálně to chtěl zamluvit a zbaběle utekl. Co asi tak přede mnou tají?“

„Nech ho být, Harry,“ vztáhla k němu Ginny ruku a vtáhla ho zpátky na postel. „Je dospělý, věřím tomu, že ti to stejně časem řekne. A co ty víš, třeba je to nějaké překvapení.“

„No, tohle jediné ho omlouvá,“ zabručel nesouhlasně a přitulil se znovu ke své přítelkyni.

***

Harry se ráno probral a uvědomil si, že spolu s Ginny ponocovali a ona tak hezky schoulená mu usnula v náručí. Bylo to, jako by sdílel manželské lože se svou životní láskou. Tohle probuzení se mu převelice líbilo a ještě víc, když zjistil, že má dokonce Ginny vliv i na jeho sny, protože dnes, poprvé po dlouhé době, se mu nezdála žádná noční můra. Žádná Cedrickova smrt, žádná Aladarova či Noreenina smrt. Prostě klidný a nepřerušovaný spánek vedle nejmilejší osoby na celém světě.

Opatrně se usadil a naklonil nad Ginny. Vlasy měla přes obličej, a tak jí je zahladil za ucho. Víčka měla zavřené a její dlouhé řasy téměř hladily její hebkou pleť. Potichounku se sklonil nad její tvář a lehoučce ji políbil na čelo. Pak se co nejopatrněji přesunul ke skříni, odkud si vytáhnul oblečení a převlékl se. Zatáhnul závěsy v barvě nočního nebe, na které v noci zapomněl, jelikož předčasně, ani už si nepamatoval jak, usnul. Přikryl svou milou dekou až do uši a po špičkách se vytratil z pokoje.

Dole už dávno seděl Ron i s Hermionou, u plotny stál Sirius.

„A, holoubek už vstal,“ rýpnul si Harryho kmotr.

Harry se zatvářil jako mílius a stydlivě se usmál. Promnul si oči a hlasitě zívnul. „Co je na snídani?“

„Co dům dá,“ usmál se Sirius. „Ale spíš na svačinu si chtěl říct, viď? Už je bezmála deset hodin,“ ohlédnul se na hodiny na stěně. „Jinak, já hlava děravá jsme zapomněl nakoupit zásoby.“

„Copak neumíš něco vyčarovat?“

„Já jaksi nejsem žádný kuchtík, Harry a kuchařku taky nemám. Holt se nemůžu srovnávat s Molly,“ podal mu talíř s půlkou chleba a přisunul k němu sklenici, kde bylo na dně jamu.

„No, aspoň něco,“ vzdychnul Harry.

„Kdepak si nechal Ginny?“ Pokračoval Sirius.

„Ještě spí, nechtěl jsem ji budit.“

Sirius se škodolibě usmál, „Kdyby tohle viděla Molly, zabila by mě. Teda nejprve tebe, pak Ginny a nakonec mě, že jsem vás nechal spát v jednom pokoji. Ne, že jí to někdo řeknete?“ Prudce sebou škubnul a výhružně se podíval na každého z nich. Všichni odkývli.

„A kde si spal ty, Rone?“ Otočil se na něj Harry a snažil se odvést konverzaci někam jinam. Jeho kamarád mlčel. Znuděně se přehraboval v posledních zbytcích ovesné kaše, která na něj ještě byla.

„Usnul u mě v pokoji,“ vložila se do toho Hermiona. „Bylo mi líto ho budit, tak jsem ho tam nechala spát. Pak jsem šla za tebou ti to říct, ale vy dva s Ginny už jste taky spali,“ nandala si poslední zbytek jamu, který ze sklenice vyškrábala, na připečenou topinku.

Ze schodů se linul zvuk. Ginny se vzbudila a zamířila rovnou do kuchyně.

„Dáš si míchaná vejce, Gin?“ Zeptal se přímo Sirius.

„Jo, díky,“ uhladila si své rozčepýřené vlasy a přisedla si k Harrymu. „Dneska se mi fakt dobře spalo.“

„Jo, to mě taky,“ mrknul na ni, „žádná noční můra, žádný přerušovaný spánek, jak to děláš, Gin?“ Usmál se na ni a ona mu úsměv opětovala.

„No, no, no,“ poprvé za tu dobu, co tu byli všichni pohromadě, Ron promluvil, „na tohle si nezvykej. Takhle spát! Jsi ještě moc malá!“ Po dlouhé době v něm konečně Harry rozpoznal svého kamaráda Rona. Tohle byl ten pravý Ron.

„Moc malá?“ Podivil se Tichošlápek. „Harryho matka v patnácti už dávno nespala ve svých komnatách!“

„Jak ty to víš?“ Napadlo ihned Harryho. Věděl totiž, že se s jeho matkou příliš nepřátelili a jeho otec s ní začal chodit teprve v sedmém ročníku.“

Sirius udělal dramatickou pauzu, „Nooo, to víš, tvůj otec ji pořád šmíroval. Není se čemu divit, že znal její celý denní rozvrh.“

Ve chvíli, kdy se zrovna Harry napájel mlíkem z hrnku, vyprsknul tekutinu zpět a začal se smát.

„Ale teď, pomalu byste se měli sbalit, na oběd už máte být u Weasleyů,“ Sirius ze stolu sebral nějakou věc, kterou ihned schoval a Harry nestačil postřehnout, co to bylo.

„Poslyš Čmuchale,“ tak mu říkal vždycky, když ho něco hrozně zajímalo, „kam jdeš? Co si musíš zařídit?“

„To uvidíš, Harry,“ opět stočil rozhovor jinam a všem popřál krásný zbytek dní strávených v Doupěti. „Mějte se děcka, uvidíme se zřejmě ještě dřív, než si myslíte. Ale každopádně doufám, že si ty poslední dny pořádně užijete. Tak ahoj. Ty víš, co máš dělat, Harry, vid?“

Harry věděl, co tím jeho kmotr myslel. Musel dům před odchodem zabezpečit kouzly proti vniknutí.

***

„Harry, drahoušku,“ paní Weasleyová byla stále stejná. Ihned, jakmile Harryho uviděla, jak vchází ze záře zelených paprsků, přitiskla ho na svou hruď. „Tolik si nám chyběl, jak se máš? Co Sirius?“

„Oba dva se máme moc dobře,“ mnul si svou téměř zamáčknutou hruď.

Jakmile už byli všichni v obývacím pokoji, vyzvala je paní Weasleyová do kuchyně, kde už měla připravený oběd.

Konečně, konečně se Harry mohl pořádně najíst a nemusel být odkázán na ty poslední zbytky, co doma se Siriem měli. Teplým obědem a pořádnou porcí mu udělala Ronova a Ginnina matka obrovskou radost. Z domů byl za dnešek pořádně vyhládlý, protože snídaně nestála za nic.

Zbývaly poslední tři dny. Harry, Ron, dokonce i Hermiona si společně chodili zahrát famfrpál. Hermiona jako nejslabší hráč, byla přidělena Harrymu a Ginny s Ronem hráli společně. Ačkoliv Ron moc nemluvil a vyhýbal se přílišné společnosti, nad famfrpálem nikdy neohrnul nos. Přesto přese všechno Harry s Hermionou vždycky zápas vyhráli.

Fred s Georgem se doma nezdržovali. Loni ukončili poslední ročník a složili několik zkoušek OVCE. Molly Weasleyová mohla být vůbec ráda, že konečně dokončili školu a udělali i několik těch zkoušek. Ale vůbec by nečekala, jak vysoké laťky dosáhnou.

Teď byli oba dva na zahraničním školení ohledně famfrpálu. Oba dva se totiž dostali do famfrpálového týmu zvaného Montroseské straky. Ačkoliv nedosáhli takových úspěchů, jaké si pro ně jejich matka vždy vysnila, byla na ně právem hrdá.

„Věděl si, že Montroseské straky už mají třicet dva titulů mistra famfrpálové ligy a dva tituly mistra Evropy? Je to nejúspěšnější britský a irský klub,“ chválila je paní Weasleyová, která nikdy famfrpálu ani z desetiny nerozuměla. Harry věděl, že sotva ví, o čem mluví, ale bylo mu jasné, že je na své syny neskonale hrdá.

„Ne, nevěděl,“ chtěl jí udělat radost, ačkoliv to už dávno věděl. Vždyť byl pro tuhle hru zapálen a o famfrpále si snad přečetl už všechno.

„No, vidíš a za tenhle klub hrají moji dva synové. Není to skvělé?“

„Je to úžasné, paní Weasleyová!“

Harry věděl, že jakmile se začne nadměrně bavit, léto uběhne jako voda. I když tohle léto nebyl Ron příliš sdílný a spíš se uzavřel do sebe, což mu Harry nevyčítal, měl tu Ginny, se kterou trávil ty nejkrásnější chvilky.

Ale muselo to přijít. 31. srpen byl tady.

„Máte všechno sbaleno?“ Obávala se ještě na poslední chvíli paní Weasleyová, když už stáli na nádraží King´s Cross za nástupištěm devět a deset, na nástupišti 9 a ¾.

„Rone, máš Pašíka? Harry a ty Hedviku?“

„Ano, paní Weasleyová, všechno máme,“ vykoukl na ni Harry z okýnka, „všechno máme tady. Kdybychom náhodou na něco zapomněli, pošleme vám sovu.“

„Jsi moc hodný Harry, mějte se tam moc pěkně a nezlobte. Víte, že se vždycky dostanete do pořádné šlamastiky. Teď, když už tam s vámi nejede George s Fredem, tak nechci mít obavy o vás!“

„Budu na ně dávat pozor, slibuji!“ To už se vedle Harryho vecpala k okýnku Hermiona. Oba dva naposledy zamávali. Vlak vyjel.