41. kapitola

Ani Hermiona, ani Ron, ba ani Aladar, z čehož si Harry odvodil, že byl nejspíš s Hermionou, nepřišli na večeři. Za celou dobu o nich nebyla ani zmínka.
„Koukám, že jsme tu zůstali sami, jako kůl v plotě,“ vzdechl Harry a obrátil se na Ginny.
„Jo, všichni se na nás vykašlali.“
„Tak co podnikneme?“
„My? Jako my dva?“
„Počkej, odsuň se, Ginny, mluvím s tou holkou vedle tebe,“ Ginny se naivně otočila, nikdo tam nebyl, pak se usmála a plácla Harryho před rameno. To už bylo zase podruhé, co ho pláclo nějaké děvče. Co to s těmi holkami dneska je ??
„Dobře, tak co navrhuješ?“ usmála se na Harryho.
„Já nevím, procházku? Dlouho jsme si nepromluvili..“
„Chceš říct, že my jsme si téměř nikdy o ničem nepromluvili,“ řekla pobaveně Ginny.
„To je taky fakt,“ hlesl Harry.
„Tak dobře, tak jdem.“
Sebrali se a procházeli se po hradě. Byl květen, takže venku bylo stále ještě světlo, když se rozhodli, že se zajdou podívat ven, na rozkvetlé stromy a trávu.
„Vždycky se na jaro strašně těším,“ Ginny odtrhávala okvětní lístky z kopretiny, kterou utrhla nedaleko jezera.
„Já taky, to je hned lepší famfrpálová sezóna, hraje se líp.“
„To je pravda. Poslyš, ten poslední zápas byl skvělý!! Fakt si byl úžasný.“
„Jo, díky,“ Harry cítil, že rudne. Co to? Tenhle pocit zažil naposled, když….
„Promiň, že to řeknu, ale Cho Changová se chovala strašně!“
„Neomlouvej se, už s ní nemám co dočinění, a máš pravdu. Chovala se strašně a pořád se chová,“ <i>Zvláštní, že Ginny zmínila zrovna ji,</i> pomyslel si Harry, který své pocity právě spojoval s ní.
„Takže, ty..ty už s ní nechodíš?“ zeptala se Ginny opatrně.
„Ne. Už nějakou tu dobu ne.“
„No a jak to bude dál s famfrpálem, s pohárem,“ snažila se Ginny zamluvit ono téma. Zdálo se, že ji přece jenom něco trošku vykolejilo, ale nedávala to vůbec znát.
„No, pohár už je jistě náš. Všechny týmy jsou od nás moc pozadu. Letos jsme nahráli spoustu bodů. Dokonce i Zmijozelu by chybělo tři sta bodů, aby nás předběhl, takže je téměř jisté, že jsme pohár vyhráli.“
„To je fajn. Rok jsme ho neměli, tak teď je zase načase obnovit tradici.“
„Už bychom měli jít do hradu, nemyslíš? Začíná být chladno!“
„Jo, máš pravdu Harry, jdeme.“
Když vešli do hradu, právě je kolem míjel Ron.
„Harry, tady si. Právě jsem tě hledal! Ginny??“ ohlédl se po sestře, „Co ty tu?“
„Byla semnou,“ skočil mu pohotově Harry do řeči, „procházeli jsme se a povídali si.“
„Vy dva?“ zkřivil obočí Ron.
„Jo, my dva..je na tom něco divného?“ zamračila se Ginny na bratra.
„Ne,“ odsekl ironicky Ron a poté se otočil na Harryho: „Ale potřebuji s tebou mluvit Harry. O samotě?“ obořil se na sestřičku.
„No jo, no jo..už mizím. Tak se měj hezky, Harry.“
„Ty taky Ginny, bylo to fajn. Hezký večer.“ Ginny vylezla po schodech, až ji téměř nebylo vidět. Zřejmě šla rovnou na kolej. Harry sledoval její poslední kroky.
„O čem jste si povídali, prosím tě?“osočil se na Harryho Ron.
„O všem možné, o famfrpálu, o jaru..o škole, o Diggoyové, tak různě..“
„Hm, tak různě..,“ nakonec toho nechal, „něco mě napadlo Harry!“
„Nepovídej, fakt? To je zázrak,“ oba se tomu vtipu zasmáli, ale hned na to chtěl samozřejmě Harry vědět, co Rona mohlo napadnout.
„Chceš osvobodit Siriuse, ne?“
„PŠŠŠŠŠ!!“
„Promiň..chceš osvobodit Čmuchala,ne ?“
„No jasně.“
„Co kdybychom se pustili do hledání Červíčka?“
„Nebudeš tomu věřit, Rone. Ale to už mě taky napadlo, a původně se přece o tom zmínila Hermiona,“ řekl poněkud znuděně Harry.
„Ale ano, to jistě. Jenže my víme, že Petr měl sestru, ne?“
„No a co?“
„No..já bych mohl napsat třeba taťkovi, jestli by mi o ní něco nezjistil. Hermiona by zase mohla vydírat Ritu Holoubkovou, víš, jak ji minulý rok…,“
„..jasně, vím..“
„…no a ty, Harry, bys mohl něco zjistit u Siriuse. Zkusíme najít jeho sestru a podle ní pak vystopovat Pettigrewa a Sirius by byl volný.“
„Rone, zadrž..je to sice jednoduché, podle toho, jak to říkáš, ale horší to bude udělat.“
„To nevadí, Harry, za pokus to stojí, ne? Každý máme nějaké konexe, mohlo by to aspoň z části vyjít,“ otočil se kolem sebe Ron, „a poslyš, kde je vlastně Hermiona?“
Harry se na chvilku zamyslel, představil si, co by mu asi řekl Ron, kdyby řekl pravou povahu Hermioniny absence, nakonec si to však rozmyslel: „No, ona šla ještě do knihovny.“
„Že jsem se vůbec ptal,“ plácl se Ron do čela.
„My o vlku..a vlk..,“ Hermiona se k nim právě řítila s brašnou plnou učebnic a pergamenů.
„Prosím tě, Hermiono, neříkej mi, že tohle všechno sis s sebou táhla do knihovny..a vlastně..tos byla až doteď v knihovně? Není náhodou devět hodin?“
„Ano?“ řekla zkoumavě Hermiona.. „a?“
„Nemá madame Pinceová náhodou v knihovně otevřeno jen do osmi?“
„No..víš..já..dovolila mi tam být o něco déle..a..,“ soukala ze sebe Hermiona.
„..a já jsem vlastně zapomněl…viděl jsem ji bavit se s profesorkou McGonagallovou, chvilku předtím, než jsme s …no, než jsme šli na pozemky,“ koukl na Hermionu, ta mu očima poděkovala, že zachránil tuhle situaci. Že by už věděl, že Hermiona ve skutečnosti vůbec nebyla v knihovně? Přesto mu byla neskutečně vděčná, ať už měl záměr jakýkoliv.

Blanch

candita.cz

bíglofil | wowkař | mangacvok | pisálek | grafický magor | metalák | rozhodně pako ... Smrdím tady od roku 2002 a smrdět budu dál!

7 komentáře “41. kapitola

  1. nádherný okamžik:"Tak co podnikneme?"

    "My? Jako my dva?"

    "Počkej, odsuň se, Ginny, mluvím s tou holkou vedle tebe," Ginny se naivně otočila, nikdo tam nebyl, pak se usmála a plácla Harryho před rameno.

    prostě skvělý.asi tu frázi někdy použiju;)

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

code

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..