4. kap. – Pomsta bude sladká

Čas zde plynul rychle. James se nikdy nikde tak dobře nebavil. Měl tři báječné kamarády, se kterýma nikdy nebyla nuda. Dokonce i Petr už se uvolnil a byl jako vyměněný.

„Tak co podniknem dneska?“ ptal se Sirius se zápalem v hlase. Byl nejčastějším podnětem všech lumpáren, které začali provádět. Remus se sice zúčastňoval jen občas, ale i tak, takové studenty bradavická škola čar a kouzel, ještě neměla. Na jednu stranu hrozně chytré a bystré, ale na druhou stranu tak hrozně zlobivé, vymýšlejíc jednu blbost za druhou.

„Už dlouho uvažuji o tom, že Norrisové omotám kolem trupu dynamit…,“ zkřivil Sirius tvář a dělal hloubavě zamyšleného.

„No jo, ale kde seženem dynamit, ten se jen tak na rohu neprodává..,“ soucítil s ním lítostivě James.

„A co takhle bomby Hnojůvky,“ navrhl Petr, „to by mohlo stačit, ne?“

Sirius vyskočil s křesla, ve kterém dosud seděl..a radostně se usmíval, „To je dobrý nápad, Petře, skvělý nápad…myslím, že Ian Gregory z šestého ročníku si minule v Prasinkách nakoupil plný sáček Hnojůvek.“

„Pořád mě udivuje, že tu znáš tolik lidí, Siriusi, a to tu jsi teprve pár měsíců,“ kýval James hlavou.

„To víš, musíš se umět otáčet.“

„No jasně, ty jsi velice komunikativní typ,“ žertoval Petr.

„Tak za ním zajdem, ale asi to bude chtít pár svrčků..,“ usoudil nakonec James.

„Dá nám slevu, když mu řekneme, na co to je,“ přidal se s úsměvem do rozhovoru Remus.

„To máš pravdu, kamaráde, Norrisové by se rád zbavil každý,“ mnul si radostně ruce Sirius.

„No tak, Iane..,“ James měl ruce spjaté, jako by se chtěl pomodlit.

„My na tebe nepráskneme, že to máme od tebe. Jsme z kouzelnických rodin, ne? Ty Hnojůvky jsme si mohli sehnat kdekoliv. Prodej nám jich pár, je to pro dobrou věc,“ Sirius věděl, jak na to.

„Na jakou dobrou věc?“ ptal se šesťák.

„No, to bude překvápko, uvidíš,“ zaculil se.

„Pokud mi hned nepovíš, Blacku, na co to máte, nic vám neprodám.“

„Chtěli jsme vyhodit Norrisovou do povětří,“ sklopil lišácky hlavu.

„Proč si to neřekl hned,“ usmál se Ian a strkal Siriusovi do ruk plno bomb, „vem si je všechny,“ jakoby se mu nálada rapidně zlepšila.

„A kolik bys..,“ Remusova otázka nebyla dopovězena.

„To máte gratis,“ poplácal Siriuse po rameni, „když je to na tu dobrou věc,“ vycenil zuby a tiše odešel.

„Byl velice sdílný, co?“ otočil se po něm ještě James.

„To víš, je tu už šestým rokem, není jediný, kdo by měl tu příšernou napodobeninu kočky rád z krku.Pojďte, musíme něco vymyslet,“ vyzval skupinku svých kamarádů a zamířili do dívčí koupelny v třetím patře.

„Co když to na nás Uršula práskne?“ ptal se tiše Petr a rozhlížel se kolem, jestli náhodou někde nelítá obrýlený duch.

„Neboj, vím, jak si s ní popřípadě poradit,“ Sirius právě snižoval účinnost bomb Hnojůvek, protože věděl, že kdyby se té zatracené kočce stalo něco děsivého, Filch by to tak nenechal a atentátníky by si našel. No a náhodou by se dopátral, že ty bomby byly právě Iana. Taky by mu nejspíš došlo, že největší poprask ve škole vždy způsobovali oni. Proto raději snížil účinnost, ať té kočce způsobí jen otřes.

„Už by to mělo být,“ usoudil nakonec.

„Ukaž,“ vzal James do ruky věnec bomb Hnojůvek pospojovaný k sobě, „jo, to je dobrý. Není tam toho tolik, aby ji to zmrzačilo.“

„Ale aspoň posrat by se z toho mohla,“ zařechtal se přihlouple Petr.

„Ty chytráku, a jak jí to chceš přidělat k trupu?“ zeptal se Remus, „Ta kočka na sebe nenechá šáhnout, jedině…,“ zamyslel se, „ale na to není čas.“ Siriusovi jako by došlo ono tvrzení. Jak jí to na ten trup přivázat?

„Na co není čas?“ Zeptal se James.

„Na Mnoholičný lektvar. Chápej, Filch je jediný, kdo na ní může šahat.“

„To je pravda, ale my nemáme měsíc času navíc,“ přitakal James

„Jo..a tenhle..tenhle lektvar je učivo pro vyšší ročníky, je to moc těžký,“ přidal se Petr.

„Ale no tak, Petříku, nejsme náhodou nejchytřejší žáci v ročníku? My bychom to zvládli, jenomže..ten čas nás tíží,“ zamyslel se Sirius, „budeme na to muset jít jinak. Hele, co takhle levitací?“

„Můžeš to zkusit, Siriusi, ale nevím.“

„Za pokus to stojí, Remusi,“ odkývl to James.

„Dobrá, jdeme na to. Nevíte, kde je teď zrovna Filch?“

„Siriusi, máš ještě nějakou bobu navíc?“

„Jasně, že mám, Jamesi.“

„Tak ji vyhoď..do pěti minut tu bude Filch i s tou kočkou.“

„To je fakt, kamaráde.“

„Člověk by ani nečekal, jak rychlý může být takový stařec, viď?“ obrátil se Sirius na Jamese. Byli schovaní za sloupem. Filch se právě bavil se svou kočkou: „Vidíš někoho zlatíčko?“

„Hmm, Zlatíčko,“ šeptl Sirius, „místo ženské si pořídil kočku,“ hihňal se, „bacha, jde sem. Právě včas. Stačili uhnout tak, aby si jich ani jeden z nich nevšiml.

„Jde pryč,“ oznamoval Petr z opačného rohu, kde čekali s Remusem, „mě by zajímalo, jak stará tahle kočka je. Divím se, že ještě drží pohromadě!“

„Nejspíš bude mít nějaké kouzelnické schopnosti,“ špitl Remus.

„No, to teda má,“ sykl Sirius, „špehovat nás na každém rohu!“ obrátil se k ní, kočka byla pomalu na odchodu, „Ale ty nám nezdrhneš,“ bědoval Sirius, vytáhl hůlku a namířil na zbytek kočičích nohou, které právě zabočovaly za roh, „Accio kočka.“

„Myslíš, že to funguje i na živé tvory?“

„To já nevím, Jamesi, ale zkusit to můžu, ne? Je Filch dostatečně vzdálen?“ obrátil se na Petra, který kontroloval situaci. Ten přikývl.

„Sakra, Accio, Paní Norrisová,“ kočka ztuhla..ale ne proto, že by to způsobil Sirius svým kouzlem, ale nejspíš nějak vytušila, že tam někdo je. Vrátila se zpět a s hlasitým mňaučením nejspíš volala Filche, „Accio kočka,“ namířil na ní znovu hůlku. Kouzlo zřejmě nepůsobilo tak, jak mělo, ale aspoň trochu ano. Kočka se z ničeho nic posunula o pár čísel. Nebyl to velký zvrat, ale kousek to byl. Petr kočku rychle chňapl do ruk.

„Výborně, Petře,“ smál se Remus. Ale zas tak výborné to nebylo. Kočka se zmítala ze strany na stranu. Škrábala, kousala, kopala, kde mohla.

„Pusť ji na zem, rychle!“ Petr s radostí kočku odhodil, bylo mu jedno, jakou silou, ale mrskl s ní o zem. Kočka zůstala chvíli v šoku. Sirius hned využil situace: „Wingardium leviosa,“ věneček s Hnojůvkami se vznesl a přesně tak, jak Sirius pokynul hůlkou, taky dopadl. Omotal se kolem krku Paní Norrisové a dál se zadrhl o přední packy, „La carnum inflamare. To máš za všechno to slídění, ty špinavá hroudo blech! Pánové, zdrháme!!“ Vzali rychle nohy na ramena, ať je nenačapá při činu. Zvolané kouzlo způsobilo náhlé zapálení bomb Hnojůvek. Paní Norrisová začala ze všech stran prskat. Byla jako vánoční stromeček o Štedrém dni. Kluci vyběhli dvoje schody, už se pomalu blížili ke vchodu do nebelvírské věže, když v tom kočka začala strašně ječet, mňoukat a chrčet.

James, Sirius a Petr vyprskli smíchy, jen Remus ne: „Proboha, nemohlo se jí nic stát?“

„Neměj obavy Remusi, a i kdyby, ona si to zasloužila, však jí nebude škoda!“ utnul to rázně Sirius a vešel do věže.

Tam už na ně čekal Ian: „Tak co?“ usmíval se od ucha k uchu, „slyšel jsem ten rámus. Předpokládám, že teď už Filch zjišťuje, kdo to udělal.“

„Neplecha ukončena,“ zakryl si James ústa.

„Měli bychom si rychle najít alibi.Iane, dosvědčíš nám, že jsi nás viděl psát úkoly, jasný?“ obrátil se na něj Sirius.

„Jasnačka,“ stále se nemohl přestat smát, „příště těch bomb koupím víc. Poslyš, Blacku, měl by sis je někam schovat, ať je Filch nenajde. Mně už je teda nevracej! Určitě budete první, koho bude podezřívat. Za tak krátkou dobu jste si tu udělali pěkné jméno..“

„To je pravda, co s nimi?“ Sirius na chvilku zaběhl do pokoje a vytáhl staré obnošené ponožky, které nosíval jen když byla krize, zbylých pár Hnojůvek do ponožek zabalil a schoval na dno kufru, který měl pod postelí, „tam je snad nikdo nenajde,“ vzal z pokoje několik knih, pergamenů a brků a rychle s nimi vyběhl do nebelvírské věže. Položil je na stůl a přisedl k nim, „rychle pánové, dělejte, že si píšete úkoly. Počítám, že každou chvilku se tu vřítí McGonagallová s Filchem.“ A měl pravdu. Během pár minut už byli oba vevnitř. McGonagallová se tvářila velmi přísně, naštvaně a zklamaně.

„Tak který z vás to byl?!“ přistoupila ke čtveřici.

„Promiňte paní profesorko?“ zeptal se James nenápadně a tvářil se přitom jako mílius.

„Vy moc dobře víte, o čem mluvím, pánové. Který z vás to spackal?“

„Paní profesorko, ale my opravdu nevíme, co jsme udělali?!“ Sirius byl velice přesvědčivý lhář. Už tolikrát je dostal ze šlamastiky.

„Blacku, Potter, to máte určitě na svědomí vy dva, ne-li vy čtyři,“ obrátila se na Remuse a Petra, „ten útok na Paní Norissovou.“

„Jak můžete vědět, že jsme to byli my?“ tvářil se Sirius pohoršeně, jakoby mu právě bylo ublíženo.

„Pokud jste to nebyli vy, pánové, tak kdo tedy?!“

„To nevím, paní profesorko, ale my jsme tu celou dobu dělali úkoly. Takže jsme to jaksi být nemohli, jak jistě chápete,“ zaculil se James.

„Nebuďte drzý, Pottere,“ sepjala ruce a její rty se vyrovnaly v úzkou tenkou čáru, která vždy znamenala, že se strašně zlobí, „tak mi teda předveďte, co jste napsali!“ sebrala ze stolu Jamesův pergamen. Petr, Sirius i James zbledli. A je konec. Teď zjistí, že neudělali nic, že celou dobu lhali. Jen James se tvářil spokojeně, ale ani Sirius nevěděl proč, „no dobrá!“ položila profesorka zpátky pergamen na stůl. Naštěstí pro Jamese i ostatní, si už den předem udělal pojednání do Přeměňování, aby neměl přes týden tolik práce, „a opravte si to, Pottere, máte tam několik faktických chyb!“ Sirius se podíval s úžasem na svého přítele, sklopil oči. Pergamen byl celý popsaný. James se vítězoslavně usmál.

„Je pravda, že jste tu dělali úkoly, Lupine?“ a bylo to tu, kladivo udeřilo na hřebíček, McGonagallová věděla, že Remus Lupin je důvěryhodná osoba a že by ji nikdy nelhal, vždycky se proto ptala jeho, aby si ověřila pravdivost výroků. Remus se mírně sklonil, ale pak pevně zdvihl hlavu a upřeně se jí zadíval do očí: „Ano, paní profesorko, je to pravda. Nikde jsme nebyli, nevíme, kdo to mohl způsobit, ale my jsme dnešní večer strávili zde a psali pojednání do Přeměňování,“ zdálo se, že to jí stačilo. Že tohle profesorku McGonagallovou uspokojilo. Když se však Remus otočil směrem k Filchovi a viděl začazenou Paní Norissovou s křivým výrazem v obličeji, vyprskl smíchy.

Profesorka se otočila: „Pane Lupine, tož znamená, že s tím máte něco dočinění!!“

„Ne, paní profesorko,“ teď už se ale přidal do rozhovoru Ian Gregory, „nemohl s tím mít nic dočinění, protože oni byli opravdu celou dobu tady a poctivě se učili.“

„Dobrá, Gregory, věřím Vám..a věřím i jim,“ položila si ruce vzkřížené na hruď, „a Vám Lupine odebírám pět bodů!“

„Za co?“

„Za to, že se smějete cizímu neštěstí.“

Remus už už chtěl něco říct, ale James do něj drcl: „Nech toho, kamaráde, buď rád, že jsme z toho takhle vyvázli,“ šeptl mu do ucha.

„Ale to není pravda, oni lžou, paní profesorko, lžou. Lžou Vám do očí, copak to nevidíte?“ rozčiloval se Filch se slzami na krajíčku a hladil přitom teď už kočku, co vypadala jako by měla trvalou.

„Nelžou mi, Argusi, pan Lupin by mi nelhal. Je to poctivý student. Viníky si budete muset najít jinde.“

„Ale..“

„Jak jsem řekla, tihle to nebyli, Argusi, pojďte. Necháme je tu, ať můžou pokračovat v tom, co doposud dělali,“ sebrala se a, s doprovodem hlasitého chraplání školníka Filche, odešla.

„Teda pánové, to bylo o fous,“ utřel si Sirius čelo.

„To teda bylo. Díky Iane,“ kývl James směrem ke studentovi šestého ročníku.

„Nemáte zač, to bylo za tu dobrou věc,“ smál se, „vypadala fakt strašně.Držel jsem se zuby nehty.“

„Jo, to teda jo,“ přidal se teď už vysmátý Remus, „málem jsem se neudržel.I těch pět bodů dolů za to stálo.“

„No, všimli jsme si,“ chytl Sirius Remuse za paži, „díky kamaráde, že si to nepráskl.“

„Prosím tě, Siriusi. Tím bych přece potopil i sebe.“

Jediný Petr neměl co říct, stále byl vylekaný, že se na to přijde.

„Ještě, že jsme nenechali mluvit tohohle posránka,“ tónem mírného sarkasmu kývl Sirius k Petrovi, „No tak, Petře, vzpamatuj se. Je to za námi. A pomstili jsme se!!“ Podíval se na Petrovy poškrábané a pohryzané ruce a dodal: „Ale za tohle válečné zranění bys měl dostat metál!“

„Až budeme doma, koupím ti zmrzlinu, Petře,“ poplácal ho po lopatkách James. Petr vycenil zuby a samou radostí si promnul ruce.