V neděli ráno se Harry rozhodl, že přece jenom promluví s Cho. Oblékl si džíny a tričko a vyšel si na snídani, u které předpokládal, že bude i Cho. Předpokládal správně. Seděla u stolu úplně sama a nevědomky hleděla do stolu. Měla skrčené obočí a nervovitě žvýkala kousky jídla. Harry šel rovnou za ní.
„Ahoj.“
Vzhlédla očima, „ahoj,“ znělo to poněkud nevděčně.
„Můžu si přisednout ?“
„Hmm.. klidně,“ nebyla moc přívětivá.
„Je mi to moc líto,“ začal Harry.
„Co ti jako je líto ?“
„Ten včerejšek. Je mi líto, co se stalo. Že jste prohráli.“
„Tím chceš říct, že je ti líto, že jste vyhráli ?“
„Ne to ne, já jen..“
„Tak nepovídej hlouposti!“ ohradila se Cho.
„Ale no tak, Cho, to přece není moje vina, to co se stalo..“
„Ne, ale jako správný a férový kluk si mohl zažádat o nový zápas!“
„A proč bych to dělal ?“
„Teď si řekl, že je ti to líto. To znamená, že bys měl být fér a uznat, že jsme prohráli neférově.“
„Ale vy jste prohráli férově! Je mi to líto, to ano, ale to neznamená, že souhlasím s tím, co si myslíš!“
„Cože? Takže my jsme podle tebe prohráli právem ?“
„Ano. Není sice hezké, co ti řeknu, Cho, ale jestli sis toho nevšimla, tak jste neprohráli proto, že měl Fin pomalé koště, ale proto, že tvůj tým nehrál zrovna nejlíp!“
„Co si to dovoluješ Harry ? Jak to můžeš říct ? My jsme hráli dobře a ty víš, že jsme prohráli jen kvůli tomu !“
„Tak to teda nevím, proč už si to nepřiznáš ? Vždyť si to musela cítit, že to není ono.“
„Ano, to jsem cítila, když jsem viděla, jaké problémy Ernie má!“
„Tohle jsem na mysli neměl, každý viděl, že jste nehráli nejlíp a že my jsme vyhráli právem a že jsme prostě byli lepší!“
„Tak tohle jsem si o tobě nemyslela Harry, zmýlila jsem se. Nejsi tak úžasný.“
„Ty taky nejsi tak skvělá, to já se zmýlil tobě, neodkážeš přiznat chybu a hledáš ji jen v druhých. Neumíš prohrávat Cho, viď ? Ó jak si krásná, tak jsi…hloupá..Cho. Sbohem..!“
„Ty..jeden… už tě nechci nikdy vidět, zmiz mi z očí.“
„Omyl Cho, to já nechci vidět tebe, ale bohužel..oba chodíme na stejnou školu. Ale třeba až prohraješ další zápas, tak změníš značku klubu, co ty na to ?!“ Harry neodešel ani zklamaný, ani smutný..ba naopak. Cítil se osvobozený a smál se své poslední větě. To se mu povedlo. Jak to, že si dřív nevšiml, jaká ve skutečnosti Cho je. Je tak chladná a bezcitná, sobecká a neuznávající vlastní chyby.
„To, že jsi ji řekl ?!“ smál se z plna hrdla Ron, „No to je paráda, Harry. Ty válíš. Sám bych to neřekl líp, „hihňal se.
„Hele, Rone, byl bych ti vděčný, kdyby se tohle Hermiona nedozvěděla.“
„Jasně Harry, tomu rozumím…hehe… fakt.. ale..asi by měla změnit klub nebo bude věčně nasraná!“
V tu chvíli přiběhla Hermiona s knihami v ruce a funěla.
„Co se děje Hermiono ?“
„Já- uff..já..“
„Ano ?“
„Právě jsem byla v knihovně,“ Ron ji skočil do řeči, „kde jinde..,“ chytl knihy, které měla v ruce, „to bychom nepoznali.“ Hermiona na něj hodila káravý pohled.
„A neuvěříte, co jsem slyšela.“
„Když nám to neřekneš, tak asi těžko uvěříme,“ popichoval ji dál Ron.
„Nech ji domluvit Rone,“ ohradil se Harry, „povídej Hermiono, co jsi slyšela?“
„Slyšela jsem dva druháky, jak si povídají o tom, že jejich spolužačka má nějaké zvláštní schopnosti.“
„No a co ?“ řekl poněkud znuděně Ron.
„No a co ?“ zeptala se udiveně Hermiona, „No a co ? Rone, tobě to nic neříká ? Zvláštní schopnosti ? Koho asi tak poslední čtyři měsíce hledáme ?“
„Čtvrtý dědic,“ hlesl Harry.
„No jistě!“
„A co říkali ?“ ptal se Ron.
„No mluvili o tom, že bez hůlky změnila strukturu předmětu nebo co to.“
„To ale nemusí být nic neobvyklého, Hermiono. Existuje přece pár kouzelníků, kteří čarují bez hůlek..,“ obrátil se na ní Ron.
„Ano, ale ne takhle a navíc, je to druhačka..je jí dvanáct, Rone.“
„No, nejspíš je to vyjímečné dítě.“
„Přestaň, Rone. Pokud to není Brumbálova vnučka, tak tomu nevěřím,“ odsekla mu, „navíc byli oba dva z Havraspáru.“
„To ještě nic neznamená,“ vmísil se Harry.
“ Ne, to ne, ale třeba jsme na stopě. Neměli bychom nic nechat náhodě. Hned zítra se koukneme do té knihy.“
„Víš aspoň, jak se jmenuje ?“
„Ano. Marina, Marina Hudsonová.“
že by
Asi ano.
neznám, já myslela že to bude Cho, Cho Changová…
hm já si to taky myslela
to by mu, chudákovi, ještě scházelo .)
Do chvíle než se Harry pohádal s Cho tak jsem si myslela že dědičkou bude ona.
🙂 Tak to je dobře, že to mate 🙂
Aničko ja taky…ale kdyš se s ni rozešel…
me je lito ze se rozesli…. myslela jsem ze aspon tady se nerozejdou… snad se najde nejaka nová obet :)))
já nemám Cho ráda… v pětce se vybarvila..hysterka jedna 🙂
Hmm. To máš pravdu. Tak v tom případě jen tak dál! :)))
souhlasím s tarou
dobre nechci aby to byla Cho…
:)))))))))
Četla sem doposud všechny zveřejněné díly a je mi moc Líto Cho…
Ano nemám jí sice moc ráda, ale že jí vybarvíš takhle to sem nečekala, alespoň se mohly rozejít jinak a ne takhle… Nechtěla sem aby s ní harry zůstal, ale někdy co je moc to je moc…
Ale piš dál, tvé příběhy mě zajímají
já mám na ni příšernou averzi a dávám jí to sežrat i v Třinácté komnatě…