3. kap. – Vrba Mlátička

Hned po škole si všichni čtyři vyšli na procházku kolem jezera, aby se tu více porozhlédli. Zrovna šli kolem hájenky, u které stál ten obr.

„Dobrý den, Hagride, “ mával James.

„Proč mu máváš, vždyť se sotva znáte,“ nechápal Sirius.

„Tak, je to slušnost!“

To už je ale Hagrid zval k sobě do hájenky na čaj a na sušenky. Nakonec souhlasili a šli.

Petr vypadal, že se sbíhají sliny, ale po chvíli ho přešla chuť. Hagridovými sušenkami by v dolech mohli dolovat uhlí.

„O tobě jsem už toho hodně slyšel,“ otočil se se smíchem Hagrid na Siriuse, „říkal jsem, že budeš pěkný kvítko.“

„Jo? Ani nevíte, jak se jmenujeme, viďte? Já jsem James Potter, tohle je Remus Lupin a tohle je Petr Petigrew.“

„A co já? Mě nepředstavíš?“ rozčiloval se Sirius.

„Myslím, že tebe není třeba představovat,“ hihňal se Remus,“vždyť pan Hagrid říkal, že už toho o tobě mnoho slyšel.“

„Jakýpak pan Hagrid. Hagride mně říkejte, já nejsem zvyklej na vykání vod studentů. A máš pravdu, Remusi, vo nějakým Blackovi jsem už slyšel. Jseš to snad ty, ne?“ mrkl na Siriuse. Všichni se začali smát.

„Tak už jsem slavnej? To jsem stihl celkem rychle. Kdopak o mně mluví? Hezky nebo nehezky?“ vyzvídal.

„Většinou profesorka Morisnová vo tobě mluví. Stěžovala si profesorce McGonagallové. Ještě ti nic neříkala?“

„Ne.“

„No, prej vyrušuješ v hodinách a děláš naschvály,“ Sirius na Hagrida hleděl nevěřícným pohledem vlka, který má sto chutí roztrhat nějakou nevinnou ovečku.. „No, ale z toho bych si nic nedělal. Mě taky neměla ráda. Nikomu to neříkej, ale je to stará protivná mrcha,“ smál se Hagrid, „profesorka McGonagallová ale ví, že ta čůza to dělá úmyslně. Jen si dej pozor, ať ti nedá školní trest. Toho bys teprve litoval!“

„Školní trest ?“ vykřikli všichni společně.

„Tys ho někdy dostal, Hagride? Co to je za trest?“ zajímali se.

„No, buďto vás nechá přes noc vytřít podlahu na celým hradě, tak, abyste nemohli podvádět a používat kouzla…Horší však je, že vás přitom hlídá ten zatracenej Filch s tou svojí voškubanou kočkou.“

Filch byl školník zdejší školy, středního věku, byl podobný jako profesorka Morisnová, s tím rozdílem, že on byl Moták, kouzelník, který neumí kouzlit. Neustále nadával a křičel a ke všemu měl malou šerednou pomocnici – kočku jménem Paní Norissová, která neustále slídila a hlídala každý pohyb na hradě. I když jste viděli jen kočku, během minuty na místě byl i školník Filch. Ta kočka byla chodící bomba. Nikdo ji, ani Filche, nikdy neměl rád. Paní Norissová byla Filchova poslušná štěnice.

„Nebo jste museli jít do Zakázanýho lesa, sbírat ingredience a byliny do lektvarů. Podle seznamu, který předložila, a ten nebyl nikdy krátkej.Museli jste to dělat po škole a museli jste tam být do doby, dokud jste všecko nenašli. Baba jedna, vždycky tam dala přísady, které v Zapovězeným lese nerostou, takže jste tam tvrdli do rána a stejně šli zpátky s prázdnou,“ rozčiloval se obr.

„A tohle jako může dělat?“

„No, ředitel Dipet to tehdá nezakázal a Brumbál se k tomu nejspíš ještě ani dosud nedostal, natož tehdy, takže…ve školním řádě to není. Takže..vlastně jo, může to dělat. Ale jak vám říkám, dejte si majzla děcka. Ona má vždycky všecko promyšlený do mrtě.“

Po dvou hodinách rozhovoru se rozhodli, že se raději uklidí do školy. Venku začínalo pršet.

„Tak co Petříku? Už se Hagrida nebojíš ?“ chichotal se jako obvykle Sirius.

„Ne,“ špitl Petr, „teď se spíš bojím toho cukroví, co tam servíroval!“

„No né, Péťo, to byl vtip. A dobrej vtip,“ tvářil se překvapeně Sirius.

„Myslím, že je Hagrid prima chlap,“ začal James..

..“- chtěls říct obr..-„

„..jasně, I když je takovej, má dobrý srdce, nemyslíte?“ moc se mu Hagrid zamlouval a ostatní přikývnutím potvrdili, že jim taky.

V sobotu ráno všichni pochrupovali, jen James vylezl z postele v obvyklou dobu. Nemohl se dočkat odpoledne. To totiž bude nebelvírský famfrpálový tým trénovat a on se na ně chtěl jít podívat.

Posadil se na tribunu, co nejblíže, aby toho co nejvíc viděl. Byl ve svém živlu. Právě sledoval, jak jedna střelkyně přihrává dalšímu střelci Camrál a ten střílí gól. Chytač týmu před dlouhou dobou vypustil Zlatonku, a ne a ne ji chytit. Jednak měl dost pomalé koště, jednak ho držel jak pohrabáč a nejspíš neuměl ani moc rychle lítat. A taky vypadal, že je dost slepý, poněvadž nemohl Zlatonku najít. James ji celou dobu pozoroval. Na jeho místě už by ji měl desetkrát chycenou. Říkal si, jak hrozně slabé družstvo mají. Naštěstí valná většina z nich byla ze sedmého ročníku, a tím pádem letos vycházejí. Takže za rok budou mít nové složení a jedním z nich bude i James Potter.

„Hele, taky jste si všimli toho stromu, když jste přijeli?“ ptal se Sirius a hleděl na hýbající se vrbu, jež stála kousek od školy.“Je dost vysoká a košatá, ale když kouknete, tak je vidět, že ji tu teprve před nedávnem zasadili.“

„Jo, Trisha – sestřenka říkala, že tu ta vrba nebyla …. zasadili ji letos.“ doplnil ho James.

„Myslíš, že tu má zaplňovat místo? Nebo má tvořit jakousi kulisu? …má někoho zastrašit? Nechápu, proč ji zasadili ..“

Remuse poněkud tohle téma znervózňovalo. „Nejspíš tu je, aby to tu bylo hezčí, ne?“

„Nebuď naivní, Remusi, tahle hnusná, vrásčitá vrba? Nepůsobí zrovna romanticky. To pochybuju!“ reagoval ihned Sirius.

„Proč to vůbec řešíme?“ ptal se Remus

„Máš pravdu,“ ukončil to James.

„Ale víš, co je zajímavější, Remusi?“

„Ne..-„

„Koukni!“ Sirius vzal kámen a hodil ho směrem ke stromu, který se nakošatil a po kameni se ohnal,“brání se, nikdo se skrz její větve nedostane.“

„Já vím..“

„Jak to můžeš vědět, Remusi?“

„Uh… no, taky jsem to zkoušel,“ řekl spěšně, „jednou mi tam upadla kniha, když jsem se pro ní sehl, ten strom se mě pokusil zabít… musel jsem ji odtíhnout klackem.“

Bylo vidět, že mu jak Sirius, tak James moc nevěří, poněvadž si ho prapodivně prohlíželi.

Mířili právě na hodinu Bylinkářství. Měli ho s Havraspárem. Naproti Siriuse a Jamese se postavila ta zvláštní dívka.

„Ahoj Alisho,“ usmál se James.

„Čau Jamesi.“

Sirius nemohl spustit oči z jejích žlutých jestřábích čoček a šedivých vlasů.

Remus v posledních dnech vypadal opět dost špatně, jako tehdy, když přijel a minulý měsíc, kdy taky beze slova zmizel.

„Poslyš Remusi, vypadáš hrozně. Jak se cítíš ? Nechtěl by sis zajít na ošetřovnu?“

„Je mi fajn,“ nasimuloval smích, „tam mi stejně nepomůžou. Hele, kluci. Mohli byste mi v pátek zapsat úkoly? Nejspíš tady nebudu.“

„Jasně,“ pokrčil obočí James.

„Díky.“

„Ty, Remusi, kam to vlastně jedeš? To není poprvé, že?“

„Já…no, nechtěl jsem o tom mluvit,“ sklopil oči a hluboce vzdechl, „totiž, moje matka….je vážně nemocná…, a tak…“

„Chápeme, takže jedeš za ní..“

„Promiň, to jsme netušili, to je mi moc líto,“ klepal mu na rameno James.

„Jo, že přeju brzké uzdravení,“ přidal se Petr.

„Neboj, my ti pak všechno řekneme, neměj obavy, drž se,“ dodal nakonec Sirius.

Už všem konečně bylo jasné, co se s Remusem děje. Je jasné, že když je něčí velice blízká osoba vážně nemocná, že se musí člověk cítit příšerně a musí to být na něm znát. Je jasné, že se nad Remusovým vzhledem podílí hodně starostí. Chudák malá, právě, když začne chodit do školy, tak mu onemocní matka. Určitě ji má hrozně rád.

„Tak tady to máš,“ podával James Remusovi pár pergamenů.

„Díky kluci.“

„Můj oblíbený úkol je do Lektvarů, ¢napište mi šest palců dlouhé pojednání o jedech využívaných denně v praxi,¢“ smál se Sirius, „bude se divit, až ji tam napíšu Doušek živé smrti – užito v praxi na profesorku Lektvarů!“

„Sirius zase dostal o úkol víc a navíc mu odebrala dalších dvacet bodů,“ přerušil James Remusův smích.

„Bože, jak já ji nenávidím.. skvěle by si rozuměla s mou matkou!“ hořekoval Sirius.

„No a co v Obraně a Přeměňování?“ skočil mu do řeči Remus.

„To víš, v Přeměňování jsme z obyčejného pergamenu dělali hrací karty, to není nic těžkého, to zvládneš hned, a ..“

„V Obraně jsme cvičili kouzlo Flippendo a Diffindo, taky pohodička,“ doplnil Jamese Sirius, „i Petříkovi to docela šlo. Ale bylo mi až trapně, jak jednoduché to bylo. Fakt by mě zajímalo, kdy se budeme učit něco pořádného?!“

„Musíš mít trpělivost Siriusi, nejde to hned všechno uspěchat. Dočkej času jako husa klasu.“

„Já jen, že bych už rád dal matce co proto …“

„Víš, že doma máme zakázáno provozovat kouzla?“ ozval se po dlouhém mlčení Petr.

„Myslím, že ty, Petře, s tím problémy určitě nebudeš mít,“ smál se Sirius, „protože tobě dělá obrovský problém jen nějaké kouzlo udělat.“

„Z tebe bude vzorný student,“ hihňal se tiše James, „který nikdy neporuší žádné pravidlo, protože na to nebude mít nadání,“ šeptnul James směrem k Siriusovi, aby to nikdo neslyšel.

„No tak kluci, nechte ho, však se teprve rozkoukává, má na to ještě spoustu času,“ mračil se James, „podle Bible bůh taky nestvořil svět za jeden den.“

„Ty věříš v boha, Remusi?“ zajímal se James.

„No, pochybuju, že Petr by stihl stvořit svět za celý rok, s tím jeho tempem.“

„Ty máš takovou smůlu, Petře,“ otočil se na něj Remus, „že se vůbec, ale vůbec neumíš a nechceš bránit, tobě je to snad jedno, co si o tobě tihle dva myslí?“

Petr jen svraštil obočí, jako by hluboce zauvažoval, až to Siriuse zase rozesmálo, lehce kývl hlavou a pokrčil rameny.

„Měl by sis utvořit vlastní názor a hlavně Petře, měl bys mít hrdost!“

Byla neděle večer, Remus seděl u stolku s knihou <i>Kouzelnické odvary a lektvary</i>, před sebou měl hromadu pergamenů a zapisoval si do nich lektvary, jež se používají denně v praxi. Kostirost – nahrazuje a léčí chybějící nebo zlomené kosti v lidském těle, ten se přece musí denně používat v lékařství. U Svatého Munga byl Remus už několikrát a znal to tam velice dobře, Kostirost je jistě základním lektvarem, který tam denně používají. Dále základní lektvar na léčení vředů, Sluneční lektvar na náplň do lamp. Určitě zde patří i čistící lektvar, Vlkodlačí lektvar, u toho se zarazil, chvíli na to hleděl…

Náhle mu přes rameno koukl Sirius: „Co je ?“ Remus na židli poskočil, „nevíš si rady? Já jsem ho tam napsal, myslím, že Vlkodlačí lektvar tam patří taky, no nemyslíš? Ty si nemyslíš, že by měl být denně používám v praxi? Ministerstvo přece nemůže dopustit, aby jim tu někde volně běhali divocí Vlkodlaci, no ne?“

„Hmm,“ Remus vzal brk a dopsal Vlkodlačí lektvar a jeho užití v praxi. Už to šlo rychle,byl u konce, Veritaserum – užití u soudu, v azkabanském vězení, na Ministerstvu kouzel, u všech oborů související s kriminalitou.

Jakmile dopsal poslední větu, rozhodl se, že si půjde lehnout, bylo pozdě. Ohlédl se ke krbu, kde Sirius a James právě hráli kouzelnické šachy a velice se u toho bavili. Petr byl už bůh-ví-kde. Nejspíš už byl taky unavený a šel si lehnout. Remus byl tak vyčerpaný, byl to náročný víkend.