21. kapitola – Sbohem, příteli

„Už jdeš domů, Lily?“ Lilyna kolegyně byla všetečná drbna, ale v jádru duše to byla opravdu skvělá bytost, která uměla za každých okolností pomoci a ne jedno jí a Siriusovi pohlídala přes noc Harryho, když si jeli na víkend odpočinout.
„No, už jsem utahaná,“ koukla na hodiny na zdi, “ a už je taky pozdě, Sirius už bude mít strach, řekla jsem mu, že budu dřív doma.“ Od srdce se usmála. „Chci vidět, jak to tam bude vypadat, až přijdu. Posledně byla kuchyň celá od sušeného mlíka.“
„Já ti to tak závidím.“
„Co, Bety?“
„Tu tvou rodinnou idylu. Máš malé dítě, úžasného manžela, dobře placenou práci. Co víc si přát. Nic ti ke štěstí neschází.“
Lily se usmála. „To máš pravdu, měla bych děkovat Bohu, i když jsem ateistka.“ Lily si pomalu sbalila všechna lejstra do tašky a speciálním klíčkem zamkla šuplík, který kouzlem nešel otevřít, a ve kterém měla důležité informace.
Stála už zrovna ve dveřích, když za ní přišel poslíček. „Tohle bylo ještě na stole, je na tom napsané Vaše jméno.“
„Zase další práce?“ Zakňučela Lily. „Ale já jsem slíbila, že budu brzy doma.“
„Je tam zítřejší datum uzávěrky.“
„Díky Steve,“ usmála se na něj zklamaně. „To by mě zajímalo, který vůl na to zapomněl. Zítřejší uzávěrka, už jsme to dávno měla mít na stole!“ Zaklela a posadila se ke stolu, aby zkontrolovala obsah, načež zjistila, že nemá dost pergamenů a diktovací brk půjčila Bety.
Vstala a zamířila za ní, doufala, že tam ještě bude a že už nešla domů. Byl už večer a na Ministerstvu už nebylo moc lidí. Šla rovně po chodbě, rovnou až k Betyině kanceláři.
„No samozřejmě,“ kopla do dveří. „Už je pryč. Sakra, budu muset jít za šéfem.“ Otočila se, aby si zašla do své kanceláře pro hůlku a pro onu složku. Třeba by mohla přesvědčit šéfa, aby to místo ní vzal někdo jiný. Když však byla téměř u dveří, vyšla z ní jakási silueta. Lily polekaně pískla a chytla se rukou za hruď.
„Proboha!“ Ještě jednou si ji prohlédla. „Jamesi, co ty tu?“ Zamračila se. Od poslední hádky ho neviděla. Vlastně se s nimi ani nikdy nechtěl spojit.
„Ahoj Lily,“ usmál se. Vypadal přitom velice zvláštně. „Šel jsem tak kolem a řekl jsem si, že bych se za tebou mohl stavit.“
„Nepovídej,“ nemohla tomu uvěřit. Vždyť s ní takovou dobu nemluvil a teď se najednou rozhodl, že ji navštíví? V tom bylo něco víc.
„Slyšel jsem, že máte syna.“ Odkašlal si. „Ty a Black.“
„No, ano.“
„To byla ale docela rychlovka, nemyslíš? Jen, co jsi odešla a hned na to se narodil!“ Pichlavě si ji prohlídl.
Lily se třásl dolní ret. „Hm.. totiž, narodil se předčasně.“
„Jo tak,“ bylo na něm vidět, že jí však neuvěřil. „No, nebudu tě zdržovat, vidím, že máš plno práce.“ Koukl na lejstra na jejím stole.
„Dobře.“ Vážně nechápala, o co mu šlo. „Tak se měj, Jamesi.“
„Ty taky Lily,“ řekl až poněkud nadpozemsky a v tichosti odkráčel pryč.
Lily za ním kroutila hlavou. Vešla do kanceláře a popadla ze stolu lejstra. Okem zavadila na kraj stolu. „Co tu dělá můj hřeben?“ Na chvíli ho uchopila do ruk, načež ho zase položila. „Hm.“ Nevěnovala tomu víc času a v rychlosti odběhla za šéfem.
* * *
„Neplakej, Harry,“ Sirius držel v náruči svého malého syna a láhev s mlékem mu strkal před rty. „Ploč ho neceš?“ Šišlal na něj prosebně. Harry na něj vykulil svá zelená kukadla a začal plakat.
„Já vím, chybí ti máma. Mně taky. Ale ona za chvíli přijde, slíbila, že bude brzy doma. Vlastně tu už měla být.“ Zkontroloval čas. „Určitě má zase plno práce.“
V tom na chodbě bouchly dveře.
„Lily?“ Sirius opatrně nakoukl do chodby a uviděl ryšavou záplavu vlasů. „Sláva, že už jsi doma. Harry pořád pláče, nevím, co s ním je. Přebalil jsem ho, dal jsem mu najíst a teď se mu snažím dát mléko, ale nechce. Pořád brečí…“ Zahoupal se svým synkem a udělal na něj ňu ňu ňu.
Lily nic neříkala. Ani ze sebe nesvlékla hábit. Šla rovnou za Siriusem a chvilku si ho prohlížela.
Sirius zpozoroval, že se kouká. Zeširoka se usmál. „Co je?“ Ještě jednou zaklimbal s dítětem, ale pláč neustával. „Na, prosím tě, vezmi si ho. Já už nevím, co mám dělat. Ty to snad budeš vědět,“ naposledy synka pohladil po hlavičce a dal mu pusu na čelo.
Lily strnule stála a držela ho v náruči. Očima hleděla upřeně na Harryho.
„Lily?“ Sirius tušil, že s ní něco je. Tohle obvykle nedělá.
Z očí se jí začaly linou malinkaté kapičky slz. Ale z místa se ani nehnula. Opatrně přidržovala Harrymu hlavičku a Harry se v její náruči utišil. Zvídavě si ji prohlížel a přestal plakat. Ručičkami zmítal ve vzduchu a zaplétal je do Lilyiných vlasů. Po tváři se jí linula slza, která nakonec skápla na Harryho baculatou tvářičku. Zafňukal.
„Lily? Stalo se něco?“ Opatrně se zeptal Sirius. „Něco v práci? Něco s vašima?“ Dorážel na ni, ale ona nic neříkala. „No tak, nemlč, Lily. Řekni mi to! Stalo se něco? Někdo umřel?“
Poprvé za celou dobu, co tu stála, Lily promluvila. „Ano,“ řekla tiše, ale přece.
„A kdo?“
Očima se vpíjela do těch jeho. Tak, jak doposud stála strnule, tak si i strnule prohlížela Tichošlápkovu tvář.
„Slyšíš mě, Lily? Si jak smyslů zbavená!“
Lily zase nic neříkala. Odstoupila bokem, ještě chvilku si Harryho prohlížela, načež šla k jeho postýlce a uložila ho. Peřinku mu přihrnula až k obličejíčku a na čelíčko mu vlepila malinkatou pusinku. Harry naposledy zamlaskal a hned na to zavřel očička.
„No jak ty to s tím dítětem umíš,“ usmál se na ni Sirius. Přistoupil k ní blíž a chytil ji za boky. Ale Lily couvla a jeho ruce od sebe odtrhla.
„Co je?“ Zahřměl Sirius. „Lily, já tě nepoznávám! Tak řekneš už mi konečně, co se stalo?“
„Kdo umřel?!!“
Lily zajela rukou do kapsy a s nic neříkajícím výrazem se podívala na svého manžela.
* * *
„Co tím chcete říct, že je to zfalšované?“
„Jen Vám tím chci říct, drahá paní Blacková, že tahle lejstra jsem Vám neposílal a nemají nic společného s jakýmkoliv případem tady u nás. Takže můžete jít klidně domů a nedělejte si hlavu. Někdo si z Vás udělal dobrý den.“
Lily na svého šéfa hleděla s mírným zděšením. „Dobrý den, říkáte?“
„Ano. Zapomeňte na to, Lilyan. To se občas stává. Běžte domů,“ odtrhl se od ní ke své práci. „Máte padla. Tak už běžte.“
Lily neochotně vstala z koberečku a zavřela za sebe dveře šéfovy kanceláře.
„Někdo si vystřelil?“ Dívala se do země. „Ale kdo? Nikdo už tu dávno není. Ne na tomhle oddělení.“ Snažila se horoucně přemýšlet, načež se praštila rukou do čela. „James!“ Zrychlila v kroku a utíkala k sobě. „Že mi to nedošlo hned. Bylo mi jasný, že tu nebyl jen tak. Má něco zalubem. Proboha!“ Sebrala všechny potřebné věci, zamkla za sebou kancelář a pádila k nejbližšímu krbu.
„Westminster alley, 713.“ Vhodila do krbu prášek Letax a zmizela v něm.
* * *
Lily vytáhla z kapsy hůlku.
„Lily?“ Zeptal se udiveně Sirius. „Co to děláš?“
„To, co jsem měla udělat už dávno!“
„O čem to proboha mluvíš?“ Sirius začal couvat.
Lily namířila hůlkou přímo na něj a zeširoka se na něj usmála. „Už víš, kdo umřel?“
„Děláš si legraci, zlato? Tohle je velice blbý vtip!“
„Neříkej mi zlato, ty prevíte! Já nejsem žádné tvoje zlato!“ Sirius byl už téměř u zdi a Lily mu mířila hůlkou přímo na nos. „Nashledanou v pekle, Tichošlápku!“
„Co t-..“ Naposledy se dotkl jejích vlasů…
Avada Kedavra!“ Jedovatě zelené světlo osvítilo celý pokoj. Siriusovo tělo se sesunulo ke zdi. Na tváři se mu zračil výraz zděšení a oči měl ještě stále otevřené dokořán. Stejně tak i ústa, která byla pootevřená ve tvaru písmene O.
Mužské tělo se sklánělo nad tělem kdysi svého kamaráda. „Měla být moje!“ Zahřměl. „A Harry měl být taky můj syn! Zradil si mě! Ukradl si mi rodinu a za to si musel být potrestán!“ Zavrčel tónem kočkovité šelmy.
Z vedlejší místnosti zazněl rachot. Po chodbě zazněly rychlé dusající kroky.
PRÁSK!
Lily vstoupila do dveří. Nikdo tam nebyl. Až na… plakající dítě, které leželo v postýlce..a Siriusovo nehybné tělo, jak leží opodál postýlky těsně u zdi. Lily celá uřícená přiběhla rovnou k němu.
„Siriusi!“ Zapištěla a rukou mu poplácala po tváři. „Siriusi, vzbuď se.“ Ale bylo pozdě. Z jeho těla život dávno vyprchal. Ležel tam nehybně. Jeho výraz mluvil za vše.
Lily se podívala do jeho napůl sevřené dlaně. Spatřila v ní chomáč vlasů. Chomáč „jejích“ vlasů.
„Néééééééééééééééééé….“ Zakřičela. „Ty hajzle!“ Zaklela. Najednou jí to všechno došlo. James u ní v kanceláři, lejstra, která neexistovala, její hřeben na rohu stolu. „Mnoholičný lektvar!“ Schoulila se k mrtvému tělu jejího manžela a začala hlasitě štkát. „Miluji tě, Siriusi! Miluji! Nikdy jsem tě nepřestala milovat! Probůh, za co?!“ Zakřičela z plna hrdla! „Je to jen má vina, to já jsem to spackala! Nikdy se to nemuselo stát!“ Obviňovala se z jeho smrti. Kdyby tehdy nezačala chodit s Jamesem, nikdy by nemuseli řešit takové situace, nikdy by se nechtěl pomstít a nikdy by nezabil člověka.
Opatrně se zvedla z jeho těla, naposledy se na něj podívala. I když si ho nechtěla pamatovat takhle, ale chtěla si pamatovat toho vysmátého, vtipkujícího a oslňujícího kluka, tak to nešlo. Nemohla od něj odvrátit život. Vždyť byl celý její život. Byl pro ní vším. Nemohla od něj odvrátit oči, nechtěla se s ním loučit. Teď ne, ještě ne!
Tvář měla smáčenou slzami a celá se třásla.
Opatrně přešla k postýlce, kde stále ještě plakal její syn. Bohužel už jenom její syn. Uchopila ho do náruče a přitiskla k sobě a zavřela přitom oči, načež na něj začaly stékat její slzy utrpení a bolesti.
I s dítětem se sesula k zemi a nepřestala plakat. Tvář měla zkřivenou psychickou bolestí a v rukách měla křeče. Neměla už ani síly cokoliv udělat. Neměla sílu stát, neměla sílu sedět. Neměla sílu pro nic. Chtěla jen umřít. Nebo usnout a už se nikdy nevzbudit. Neznát bolest, nic necítit. Ale věděla, že tu musí být. Musí tu být dál, pro Harryho. Už kvůli Siriusovi to musí udělat. Pro jeho památku. On by nechtěl, aby se zhroutila a aby přestala žít. Nechtěl by, aby se trápila. Ale snad jí to jednou odpustí!
Ano! Jak tohleto, královno spanilosti,
svátostmi zaopatřenou
vás dají do země práchnivět mezi kosti,
pod tučnou trávou zelenou.
Pak rcete, kráso má, těm červům, kteří v šeru
polibky žrát vám budou dál,
že božskou podstatu i tvar svých lásek věru,
ač dávno tlí, jsem uchoval!

Blanch

candita.cz

bíglofil | wowkař | mangacvok | pisálek | grafický magor | metalák | rozhodně pako ... Smrdím tady od roku 2002 a smrdět budu dál!

70 komentáře “21. kapitola – Sbohem, příteli

  1. jo, já.. já tak v poslední době holt píšu.. :)) a nemůžu ho pořád zachräňovat.. a pořád ho oslavovat 🙂 Chtělo to konečně záporný konec..

  2. tááák jsem se dopracovala ke konci a musím říct že lepší povídku jsem nečetla a to jako fakt….máš fakt talent, kterej doufám v budoucnu uplatníš…

    jééžiš až je mi líto že to skončilo…:-) fakt moc pěkný…chudák…

  3. teda Am, tohle je až příliš velká poklona… určitě si četla lepší povídku.. já tuhle totiž určitě napovažuju za jednu z těch nejlepších..

  4. já hned se zítra vrhnu na tvou další…nechápu jak sem nemohla číst tvé povídky. 4etla jsem jen jednorázovky…ááá tohle musím napravit:-)

    Ale n, fakt nejhezčí kterou sem četla…

  5. Chudáček Sirius a Harry.. ti maj teda osud. Noc pěkná povídka. Je je škoda že není delší. Bezva, Blanch! Klobouk dolů.. 🙂

  6. Neeeeeee Sirius neeee……=.( Tohle si chudák snad ani nezasloužil……Ale dobře,přiznam se,stejně se mi ten konec líbil…nemam ráda happyendy  "a žili šťastně až do smrti."=) Takhle to mnohem víc lahodí mý morbidní dušičce…Je to výborná povídka (zvlášť ten vtip se skautama se mi líbil :)) ,ale u mě je stejně number one Čistící lektvar,páč miluju miluju ale opravdu miluju MASH….Jinak klobouk dolů,moc se mi líbí jak píšeš:)

  7. :))) Díky.. *hluboký červenajík* 🙂

    Jojo, mash je nesmrtelný, ale neberu všechno z něj.. občas..kupodivu používám i vlastní humor..viz ten skaut..nebo hodně u Pobertů.. jsem taky praštěný člověk, takževymýšlím taky plno kravin.

    S tou morbidní dušičkou souhlasím, jsem stejná 🙂 Proto tak píšu :))) Happy endy vyšly z módy 🙂

  8. Ale to rozhodně není na škodu…sice miluju legraci,ale jak už sem psala,sem míně morbidní,takže jsou tvoje povídky akorát pro mě….a navíc píšeš o Siriusovi a o Pobertech a já mam moc ráda Siriuse a spol. :))))

  9. 🙂 Ta děkuji, moc mi to lichotí a jsem ráda.. ale být tebou, určitě tu netrávím tolik volného času :)))

  10. Mno to je hrůza úplně mi to vrazilo dech já valim bulvy.To neni možný fuj hnusnej potter si to s nim ještě vyřídim..teda jedin  tak že o něm napíšu něco jako že ho opustila manželka začal pít voldemort mu zabil rodiče jeho syna přejelo auto..at se těší já mu to ještě vytmavim!

  11. Jo jo tet mě napadlo že bych ho mohla něči předávkovat aby mu na zadku naskákali puchejře a nemohl až do smrti lítat na koštěti

  12. tak  to byla pěkná povídka ale konec se mi vůbec nelíbil a ty víš proč ………………..¨měla jsem špstnou náladu a ted mám ještě horší jdu si přečíst něco s lepším koncem:-((((

  13. já se cejtím, jako by jsi mi sebrala nejlepšího kamaráda, to nebylo hezký… ale napsaný je to moc pěkně…

  14. Je ,je, tohle jsem si poprvé přečetla teprve teď, neměla jsem tušenmí, co se stane, bože nééé proč,proč si to udělaa:(((

  15. :)))) ďáblice..však jsem se taky narodila ve znamení 666..jsem Satanovo dítko.. 6. 6. na 6. výročí svatby rodičů..

  16. Už jsem přečetla skoro všechny povídky tady na blogu a Temná cesta osudu je podle mně bezkonkurenčně nejhezčí!Jediné co se mi na konci nelíbí je,že Lily přijde až když je Sirius mrtvý.Kdyby do místnosti vrazila dřív,věnoval by jí svůj poslední pohled a byl by si jistý,že ho nezabila Lily ale James.

    Na stránkách blanch.mysteria máš napsaný zatím jenom název příběhu Temná cesta pomsty jako pokračování Temné cesty osudu.Napíšeš ho někdy?

  17. To je právě ono, chtěla jsem tam zanechat tu dramatičnost.. ale Sirius ví, že to nebyla ona, vždyť to musel podle jejího jednání poznat a Lily mu nikdy neříkala Tichošlápku.. Sirius musel vědět, že to není ona. Žil s ní, znal jí, miloval. Určitě to vycítil.

    Jinak..nechtěla jsem, aby Lily zahlédla James a aby sama vydedukovala, že to byl on. Proto všechny ty stopy a to, co se v ten den odehrálo. A jelikož James použil Avadu, která zabíjí ihned, Lily nemohla dorazit, jakmile ho zabil..to by se setkali.. a kdyby se nesetkali, Sirius by stejně ten pohled věnovat nestihl..

    Tosi.. napíšu ho. Už má první kapitolu, ale začnu to vydávat až nebudu mít rozdělaných tolik povídek.

  18. Ty zrovna nemáš ráda happyendy, že? Ale špatný konce ti jdou…. hlavně ty na tenhle způsob…

  19. Ne, já je nemám ráda vůbec a nepíšu je. Tam, kde nějaké jsou, tak to jsou staré povídky..nebo tam, kde je hodně romantiky, to je vidět, že jsem to psala kdysi. Už tak nepíšu asi přes rok, dva.. jedině smutné konce.. s kamarádkami máme stránky nazvané Prokleté povídkářky.. naším heslem je mučit, zabíjet, ubližovat 🙂

  20. Neznáš celé znění hesla:))))

    Zrada, bolest, rvačka – to je naše značka; mučení, smrt a trápení – to je naše znamení!

    Toť naše oficiální heslo :))

  21. neeeeeeeeee…jaxi ho mohla zabít?!?!jeho nejlepshim kamoshem….achich…ja mam happyendy docela rada…a to vypadali tak nadějně…tolik toho spolu přečkali.,..ale stejně je to moc super povidka…asi nejhezčí co sem kdy četla…možna až na dědicove magu…jen tak dal Blanch-sesh nejlepshi;-)

  22. Teď si říkám že jsem měla zůstat u minulé kapitoly.Měla jsem věřit že žili šťastně až do smrti…Ale zvědavost mi nedala a je to moje chyba…

    Já neříkám že to je ta nejlepší povídka co jsem četla,ale jsem po ní nějaká divná….I když jse řídím heslem chlapi přece nepláčou nebylo od toho málo!!!Tímto příběhem jsem si siriuse zamilovala a také příběhy o pobertech.Mám sice ráda smutné konce někdy i drastické ale ty máš nějaký talent že se člověk vžije do jejich utrpení,ale takyto může být tím že jsem to dostala a jsem asi přecitlivělá=)!!!

  23. :))) Ježiši, to byl fakt krásný koment :))) díky.. jo a to bude asi tou přecitlivělostí 🙂

  24. Tak to jako fakt nevím, ale já ji znám, protože její autor je můj oblíbený. Pan Baudelaire a jeho Zdechlina.

  25. ahoj, blanch. tenhle příběh je nejlepší co jsem tady doteď četla, ale tím koncem jsi mě dostala, to jsi mi neměla udělat, budu mít celý den depresi, bylo to tak nádherné a…. asi budu brečet, to je fakt moc pro moji přecitlivělou povahu:o) SIRIUSI, NÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉ

  26. no, musím si rychle přečíst nějaký další příběh, kde sirius žije, abych nemusela celý den truchlit…

  27. :))) heh…já jsem ho všude zachrańovala…tady už musel umřít…tady začala moje doba depresívy..ironií osudu je, že jsem ho prvěn zachránila  nakonec zabila 🙂

  28. no jojo, já už se s tím smířila, že umřel, ale je fajn, jak se to u těch Tvých příběhů dá hezky prožívat… jako kdyby se to stalo mně osobně:o))) abych se tady do někoho ještě nezamilovala (třeba do siriuse nebo do snapea:o))))

  29. úžasnýa,el smutný…chtělo semi brečet fakt moc…je to nádherný,ale Siriusemi bylo moc moc líto je to můj nej oblíbenec!Fakt jo!máš fakticky mic moc velikej talent…opravdu…až vydáš nějakou knížku určitě si ju koupím…stopro…

  30. tohle bylo uzasny…….i kdyz sem necekala, ze z Lily bude nymfomanka :D…..taky chudak Sirius(teda krome toho ze ho James zabil), musel to mit tezky tech 8 let…..Jinak Brumbál neměl chybu a ani ta sazka se Snapem…..kam na ty uzasny napady chodis? ;)))

  31. jako si mě skoro donutila pustit slzu……když konečně byli spolu tak tohle..nvm, sou to tvé ovídky a já to respektuju….ale Sirius si aspon zasloužil vědět kdo ho zabil ne?…..jinak pěkný…

  32. Teda tohle bylo fakt úžasný, parádní konec. I když nekončí hapyendem… Ještě těď to nemůžu rozdejchat. Fakt se ti to povedlo … Akorát teď nevím, která z těch realit je pro Siriuse lepší …

  33. Marti v tom to právě bylo….já vím, že jsem krutá, ale ta krutost na tom se mi líbila nejvíc :))

    no jo :))) Já bych řekla, že ta zmijozelská… měl přece Lily a Harryho… a zažil dva životy 🙂

  34. Jejiši Blanch to je tak krásný!Až mi tečou slzy!Takhle mi zabít Siriuse-to je hrozný!Ale je to fakt krásně napsaný a moc tě za tuhle nádhernou povídku obdivuji!!Jen tak dál Bella

  35. děkuji..no…ačkoliv je ta povídka strašně už..jak to říct..no nasládlá..romantická..i na mě dost :))) a je plná chyb, svým způsobem ji stejně mám ráda..

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

code

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..