16. kapitola

„Dobrá, očekávám od vás správnou a čestnou hru,“ pískla Madame Hoochová.
Teď už se oblouhou jen linuly červené a zelené tečky. Byla pravda, když slyšel, že noví hráči Zmijozelu jsou pěkná kopyta, to stačil zjistit hned záhy, když jeden z hráčů poslal potlouk na Malfoye. Všiml si, jak se Ron u branek svíjí smíchy a Harry se hned přidal. Malfoy byl v obličeji rudý zlostí.
Mezitím stihla Angelina a Alice dát šest gólů, Zmijozel zatím nedal žádný.
„Copak si mám ten zápas hrát sám?“ řval Malfoy, „Nebo taky trochu pohnete těmi svými línými zadky.“ Harrymu to dělalo potěšení, vědět, že se Malfoy vzteká a nic mu nejde. Napadlo ho, že ho půjde trošku provokovat, když v tom kolem něj proletěla. Zlatonka ho minula těsně kolem očí. A mířil střemhlav dolů. Slyšel, jak Lee Jordan křičí, že Katie Bellová dává další gól, „Nebelvír vede 110:0, dnes je krásný den, co Zmijozele?“ Samozřejmě ho hned profesorka McGonagallová okřikla, aby si hleděl toho, kvůli čemu tu je nebo ho vystřídá.
Když se ohlédl, Malfoy už si to šinul k němu, nejspíš pochopil, že se Potter snaží už chytit Zlatonku, ale jeho ledově modré oči hned hodily na Harryho ten nejhnusnější výraz, který ze sebe za celou dobu vydal. Harry totiž v dlani svíral Zlatonku.
„Nebelvír vyhrává 270:0,“ křičel Lee a profesorka vedle něj tleskala a z očí ji tekly slzy. To byla rychlá hra.
„Říkala jsem ti Harry, že to dopadne dobře. Vidíš, nakonec jste vyhráli,“ smála se Hermiona přehlížejíc Rona, který vypadal velice šťastně.
„Jasně, myslím, že letos nemá Zmijozel moc dobré vyhlídky, Malfoy si tam nasekal pořádné trolly,“ Ron nejspíš jejich rozhovor slyšel, poněvadž se smál a koukal směrem k nim.
Poslední týden školy byl velice těžký, nejen pro studenty, ale obzvlášť pro Harryho, který teď musel plnit své prefektské povinnosti. Učitelé jim přes Vánoce nasázely plno úkolů, které si však Harry stihl všechny napsat dřív, protože teď už měl tolik času a vždy ho trávil s Hermionou, která si poctivě vypsala všechny poznámky, které Harrymu občas pochyběly. Normálně by Hermiona Harrymu své poznámky nepůjčila a osočila ho, že si má vše zapisovat, ale věděla, v jakém je stavu a věděla, že by to momentálně nebylo vhodné, tak bez jakéhokoliv remcání mu dokonce pomohla i s esejí do Lektvarů. Lektvary mu nikdy moc nešly, teda ne, že by nešly, ale Snape se snažil, aby vždy vypadal jako blbec, tak Hermioninu pomoc jen uvítal.
Když nastal den, kdy se studenti zapisovali, kdo zůstane ve škole, naneštěstí měla Hermiona jen na pár dní domů a Ron ve škole zůstával. Harry neměl jako obvykle na vybranou a musel zůstat ve škole. Letos je to poprvé, co to neudělá moc rád, protože mu Hermiona odjede a on tu zůstane sám. Když už byla Hermiona na cestě, tak se s ní šel rozloučit, „Neboj Harry, já za čtyři dny přijedu, hlavně to tu vydrž. Veselé Vánoce,“ a políbila ho na tvář. Harry se cítil, jako by byl sám na světě, s kým jen teď bude trávit svátky, které mají být ty nejkrásnější v roce ? Vrátil se zpět do nebelvírské věže.
V křeslech seděli Fred a George. Oba se opět velice smáli, vlastně si Harry ani nepamatoval, že by ty dva někdy viděl zasmušilé a bez nálady. I když měli plno problémů, nikdy si toho moc nevšímali a jejich optimismus vždycky všechny kolem nakazil. Dnes se ale Harry cítil opravdu bídně, a tak se prostě sebral a šel se projít po škole.
Když prošel chodbou, kterou za celou dobu, co tam byl neviděl, myslel si, že by měl ještě hodně co dohánět. Vzpomněl si na Pobertův plánek. Byla to velice užitečná věcička, ale momentálně ji nepotřeboval. Když se tak zamýšlel, došel až k dívčím záchodkům a naneštěstí narazil na Ufňukanou Uršulu.
„Ahoj Harry, jdeš se na mě podívat?“ culilo se copaté, ne zrovna hezké děvče, které už mělo život za sebou. Harrymu nebylo zrovna příjemné, že si Uršula všimla, protože on dělal, že ji nevidí.
„No jistě, přehlížej škaredou, hloupou, brejlatou, ufňukanou Uršulu. Jen ji přehlížej, stejně nikoho nikdy nezajímala,“ popotáhla a vzteky se obrátila a směřovala zpět.
Harry si oddychl, protože na ni vůbec neměl náladu, věděl, že se jí líbí a že mu drží místo na svých záchodech, ale kdyby si měl někdy představit svůj posmrtný život, nikdy by to nebylo vedle ní.
Když scházel dolů na večeři, potkal na chodbě Cho. Náhle ho přejela vlna radosti. Byla tam sama a už vůbec nevypadala tak špatně. Byla upravená a tváře měla růžové. Hned si pomyslel, co tu vlastně dělá. Protože ona vždy jezdila na svátky domů. Když šel dál, Cho do něj vrazila. Vůbec to nebylo nečekané, ale určitě to měla naplánované. Šlo poznat, že to udělala schválně, když se pořád omlouvala. Něco za tím určitě bylo, ale nechtěně do něj určitě nevrazila.
„Ahoj,“ usmála se na Harryho a jemu se začaly třást ruce. Cítil, jak teplota v jeho obličeji stoupá. Teď musí být určitě rudý jako rak, pomyslel si.
„A-ahoj,“ vykoktal ze sebe, „jak se máš?“
„Fajn, a co ty , dlouho jsme se nepotkali, totiž, dlouho jsem tě neviděla ..vlastně skoro každé ráno u snídaně, ale to nemyslím, vlastně víš, jak to myslím..?“ zrudla Cho. Harry stejně nechápal, jak to Cho myslí, ale odpověděl jí, že ji rozumí.
Na otázku, proč nejela na svátky domů, mu odpověděla, že se jí prostě nechtělo, a že chtěla vyzkoušet, jaké to je, být o Vánocích v Bradavicích. Harry ji nevěřil ani slovo, ale byl rád, že nejela.
„No, jdu právě na večeři, ale pak nemám co dělat, nechtěl by ses semnou pak projít?“ navrhla mu Cho, když už to ticho začínalo být docela trapné. Harry přikývl, aniž by o tom uvažoval.
„Tak jo,“ špitla dívenka a odcupitala k havraspárskému stolu.

Blanch

candita.cz

bíglofil | wowkař | mangacvok | pisálek | grafický magor | metalák | rozhodně pako ... Smrdím tady od roku 2002 a smrdět budu dál!

7 komentáře “16. kapitola

  1. Zdravím po dlouhém dni :D…jako zdravim tuhle povídku…ne,já sem blbá!!neva…zase na to musím říct great a je mi jasné,jak Blanch zareaguje :).Sem zvědavá,jak to teď o prázdninách Ron a Harry spolu vydrží..:P

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

code

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..