15. kapitola – Nenávist sbližuje

Příští dny nebyly o moc lepší, sice se už na sebe James se Siriusem nevrhali fyzicky, poněvadž jim bylo trapné neustále chodit na ošetřovnu, ale slovně se napadali pořád.

I když to bylo téměř nemyslitelné, přesto spolu s Remusem a Petrem chodili jako obvykle pohromadě a nikdo v okolí by si nevšiml toho, že ještě nedávno nerozlučná dvojka Black, Potter, jsou rozhádaní na nože!

Všichni čtyři seděli v knihovně, měli plno úkolů a tak málo času.

„Musíme přijít na něco užitečného, jsme přece géniové,“ skousl dolní ret James a ukázal kolem sebe, jen ne na Petra, „mimo tebe, Péťo.“

„A co jsem já?“ dožadoval se uraženě Petr. „Co?“

James přimhouřil oči, „Hmm..nech mě chvíli přemýšlet,“ mezitím se Petr neohrabaně posunul s židlí a přejel Siriusovu nohu, načež Sirius zařval: „NEMEHLO!“

„Prosím, žádnou nápovědu z obecenstva,“ otočil se na něj James. Sirius i přes obrovskou bolest v palci, měl nutkání se zasmát, ale nemohl to udělat. Dal by tím najevo, že se s Jamesem zase normálně baví. Remusova skloněná hlava dala znát, že ten se smích zadržovat nesnaží.

Petr se mírně naškrobil.

„Už to mám,“ usmál se James. Petr zatleskal rukama a usmál se, ale James to nedořekl, „a hele, kdo tu je!“

Všichni se otočili, do místnosti právě vstoupil Severus Snape.

„Dlouho jsme si nepopovídali,“ mnul si ruce James.

„Jamesi, měj zdravý rozum,“ zastavil ho Remus, když se zvedal ze židle.

Sirius jakoby zapomněl na své předsevzetí, které si dal, nebavit se s Jamesem, ale jakmile uviděl v dáli Srabuse, ihned ho to přešlo: „Chceš zdravý rozum? Já ti ho dám, Bůh ví, že ho nepoužívám!“ kývnul směrem k Jamesovi.

James se zeširoka usmál, „Já vedi, já vidi, já nudi..Přišel jsem, viděl jsem, znudil jsem se, jdeme na to!“ pobídl Tichošlápka a úplně zapomněl na svou uraženou pýchu.

„Ahoj Srabusi!“

„Nazdar Smrádku.“

Severus Snape vytáhl instinktivně hůlku a postavil se do útočné pozice, všechny knihy, které dosud držel v rukou, mu popadaly na zem.

James se Siriusem ho automaticky obklíčili.

Remus rychle přiběhl k nim: „Kluci, neblbněte, jste v knihovně.“

Když nic neříkal a viděl jeho rozzuřený výraz, tak se raději uklidil stranou. Hlasitě polknul, čekal, co se bude dít. Věděl, že to nebude nic dobrého.

Jedním pohledem těkal od kamarádů zpátky ke Snapeovi. V očích se mu zračila odplata, nenávist, zášť a chlad. Nic pozitivního se z nich nedalo vyčíst. Vysoko vyzdvihl hůlku a byl připravený něco říct.

Dnes byl ale pohotovější James, „Mobilarbus,“ mladík se obrátil vzhůru nohama a visel několik stop nad zemí. Mezitím se kolem nich vytvořil hlouček studentů, kteří se dívali, co bude dál. Snape věděl, že v takové převaze nemá šanci. Po chvíli ho nechali zase spustit na zem. Hlasité bum zadunělo celou knihovnou.

Snape si sebral všechny věci a vzal nohy na ramena, snažil se prodrat davem pryč.

„Podívej Tichošlápku, on nám utíká, on se nám vzdává!“

„Dobře pro něj, nebo spíš ne, dokážu trefit srdcové eso z dvaceti metrů,“ napřímil Sirius do dálky hůlku.

„To si zapamatuji, pro případ, že na nás zaútočí bridžový klub,“ ironicky se zašklebil James a popadl Siriusovu ruku a sklopil ji dolů.

Teprve teď si oba dva uvědomili, co udělali. Opět stáli při sobě. Chvíli na sebe hleděli. Oba dva se cítili zase jako v době, kdy byli nejlepšími přáteli. Moc jim to chybělo. Ale ani jeden to neuměl dát najevo.

„To bylo fajn,“ odkašlal si Sirius jen tak mezi pohledy a sklopil zrak k zemi.

„Jo,“ otočil se James někam do neznáma, a hned na to druhým směrem, jen né Siriusovi do očí.

„No, tak..zase někdy..“

„Jo, jasně,“ oba se přesunuli zpátky ke stolu, u kterého předtím seděli, a ke kterému si před chvílí sedl Remus s Petrem.

James i Sirius zůstali stát a hleděli úplně mimo. Remus věděl, co se jím teď honí hlavou. Ale byl z nich nervózní, pokoušel se učit, ale nešlo to, když tu tak přitrouble stáli. Na oba dva se podezíravě podíval a s úsměvem pravil: „Jak si stojíte s otázkou sezení?“

Sirius se zeširoka usmál a posadil se, „Tenhle byl dobrý, Remusi,“ okomentoval jeho vtipný příspěvek.

„Díky, Tichošlápku..a co ty, Jamesi?“ otočil se Remus na kamaráda, který zřejmě stejně moc nevnímal. Nakonec se na něj otočil se slovy, že si musí ještě něco vyřídit.

Toulal se chodbami, musel si to všechno promyslet.

Dneska to bylo fajn, moc fajn. Jak se tam společně se Siriusem vrhli na toho křivonosého bastarda. Byli opět jako správná dvojka. Kdyby tak šel vrátit čas, všechno by bylo jinak, všechno by řekl jinak, svoje jízlivé poznámky by hodil stranou a víc by si svého kamaráda vážil. Věděl, že to přehnal, i když vina nebyla jen na jeho straně, ale taky se cítil vinný. Ale Tichošlápek se rozhodně taky přičinil.

Jak tak procházel chodbami hradu, narazil na někoho, koho by nejmíň čekal.

Kupodivu šla sama, bez zástupu svých kamarádek, jak vždycky chodívala. Nyní šla prostě sama. James si jí už z dálky prohlížel a všiml si, jak protočila panenky, když ho zbystřila také.

„Čau Evansová, nechtěla by ses dneska projít při měsíčku?“ dorážel na ní jako obvykle.

„Zmiz Pottere, nemám na tebe náladu!“

„Ty to jenom říkáš, ale vím, co si v duchu myslíš!“ zalaškoval James. To se mu povedlo.

„Vím, co myslíš, že říkám a myslím, ale já to tak nemyslím, Pottere!“

„Já vím, co říkáš. A ty víš, co říkám já o tom, co říkáš ty,“ provokoval ji dál James, dneska na to měl speciální náladu.

„Je mi jedno, co si myslíš, že si myslím a co říkáš, že říkám, prostě to říkám a myslím si svoje!“ Zaječela na něj, byl to kretén, vážně to byl kretén a nehorázně jí štval.

„Ooo,“ zatvářil se James ublíženě, „to si nemusela říkat. Doufám, žes to tak nemyslela?“ usmál se.

„Magore, štveš mě, Pottere, štveš!“ vyplázla na něj jazyk a šla sál.

James ještě na ni z dálky zavolal: „Hej, Evansová?“ Instinktivně se otočila. „Co malá pusa na cestu?“ zase se usmál tím svým bohémským úsměvem.

„Nebuď směšný, Pottere!!“

„Tak malá pusa na mě!??“ zkusil to znova, ale to už Lily s hlasitým css odkráčela někam za roh.

„Chce mě,“ usmál se James, „ta holka mě prostě chce!“

Byla nejspíš půlnoc, Petr i Remus spali, Petr jelikož vždycky usnul jako malé dítě a Remus, protože bylo několik dní po úplňku a on byl strašně unavený, takže hned padl za vlast. Tyhle úplňky daly člověku zabrat. Přeměna ve vlkodlaka ho hodně vysilovala, navíc, když se k tomu připočítají všechny ty rány a ty šrámy, které si sám způsobuje kousáním a škrábáním, nebylo se mu proč divit.

Jen dva chlapci v této místnosti ještě nespali. Oba to o sobě věděli, ale oba mlčeli. Ani jeden nechtěl promluvit první, oba byli natolik pyšní a uražení, že by pro ně bylo potupné promluvit jako první. Každý z nich čekal, že stejně za chvíli usne, ale nebylo tomu tak ani za hodinu a půl, kdy měli stále oba otevřená víčka.

Sirius se převalil na bok. Nevěděl, že jeho tak zvaný kamarád leží taky bokem a přesně tak, že na něj Sirius zpříma pohleděl.

Jejich oči se střetly, oba dva se zase otočili zpátky, jen aby se na sebe nemuseli dívat. I přes tmu si jejich oči, po těch hodinách bdění, zvykly a rozpoznaly každou částečku v pokoji, takže nějaký lidský obličej jim nečinil žádnou přítěž.

James si vzdychl, bylo to opravdu už trapné a někdo to ticho prostě prolomit musel: „Tohle je směšné!“ Slyšel, jak se Tichošlápek smál do peřiny.

„Ale ne víc, než Snapeova tvář dnes odpoledne, když visel vzhůru nohama!“ Dodal druhý chlapec

James se rozesmál: „Jo, to byla fakt sranda, měli jsme mu dát větší nakládačku, zasloužil by si to!“

„Tak to máš teda pravdu, slídil jeden mastnej, ubohej…“

„Co takhle mu umýt vlasy?“ zasmál se vlastnímu nápadu James.

„To není špatný nápad, Jamie!“ Provokoval kamaráda Tichošlápek.

Nikdo se nikomu neomlouval, přesto oba dva věděli, že ovzduší mezi nimi zřídlo a že je zase skoro všechno při starém. Kdo by taky od takových dvou čekal omluvy. Hlavně, že se všechno automaticky zase vrátilo do starých kolejí.

„Hej, Tichošlápku, nech toho, takhle mi říká máma!“

„Nepovídej Jamie,“ pokračoval Tichošlápek, „našeho malého Jimmíka nebaví, jak mu žíkáme?“ Postavil se a šel přímo za Jamesem, kterého štípl do tváře. „Takové růžové tvážičky, Jimmíku!“ Pokračoval v šišlání.

Tohle James nečekal, vzal první polštář, který měl po ruce a mrskl ho se smíchem na svého kamaráda.

Než se ti dva usnuli, bylo téměř pět hodin ráno a skoro se rozednívalo.

Nejlepší však na tom všem bylo, že Siriuse vůbec nenapadlo jít spát do své postele a usnul u Jamese, což velice ráno rozesmálo Remuse, poněvadž ty dva viděl v náručí, jak se k sobě tulili.

Hlasitý smích je probudil.

„C-co, co je?“ James měl ještě zalepené oči, takže i přes to, že neměl brýle, mu to ještě víc stěžovalo vidění. Vlasy měl rozcuchané jako nikdy.

Remus nebyl schopný slova, jen tam stál a hlasitě se smál. Sám se divil, že svým smíchem ještě neprobudil Petra. Ale nebylo se čemu divit, on měl tak tvrdý spánek, že by ho pomalu neprobudil ani palicí od trolla.

James se rozhlídl kolem sebe a najednou mu všechno došlo. Museli vypadat opravdu komicky, ohlédl se na kamaráda, který se převaloval v jeho posteli a začal se smát. Rukou do něj tak drcl se záměrem ho vzbudit. Ale Sirius jen vydal hlasitý zvuk, který připomínal trolla a otočil se na druhou stranu.

James to zkusil znovu, tentokrát se po něm Sirius ohnal, už nevydal ani hlásku. Jamesovi se na rtech rýsoval škodolibý úsměv, až nakonec do něj vrazil tak, že Sirius přepadl z postele na tvrdou zem. Šokovaně si protřel oči a porozhlédl se kolem.

„No jak jinak!“ Podíval se na smějící se tvář Jamese. „To ti nedaruju!“

„Tak pojď, no..pojď!“ Obíhal James kolem postele, aby se vyhnul Tichošlápkovi, který se nezvyklou rychlostí zvedl ze země a začal ho honit.

Nakonec skončili, ani nevěděli jak, v nebelvírské společenské místnosti, kde sedělo několik studentů a mlčky přihlíželo.

„Čau Siriusi!“ Ozvalo se odněkud z rožku.

Sirius se instinktivně ohlédl a spatřil tvář dívky, která mu jeden večer dělala společnost. „Ahoj Tery,“ usmál se a úplně zapomněl na Jamese, který tam teď opařeně stál a tváře měl nafouklé jako žába, „jak se máš?“ Pokračoval. Upustil od svého původního plánu, potrápit svého kamaráda, a opatrně se blížil k Terese. Sedl si vedle ní a začal se koketně usmívat.

„No, jde to.. přežívám dle možností, znáš to… mám své způsoby!“ Zašklebila se dívka a ukázala na svou kapsu. „Všechno zvládám, je to fajn..ale posledně mě Morisnová málem načapala.“

„Heh, ta sůva stará..nemám ji rád.. je to..pěkná…zmije!“

„A kdo by ji měl rád..“

„Třeba Snape!“

„Ten suchar s mastnou černí?“ Usmála se Tery.

Sirius se začal smát: „Jo, přesně ten, vychytala si to parádně..ale..,“ nedořekl to, co chtěl, poněvadž z druhé strany místnosti se ozvalo jakého ehm, ehm, načež promluvil chlapec stojící opodál.

„Siriusi Blacku, tys mě tu normálně zazdil!“ Stěžoval si James.

„No jo, no jo, už běžím..nemysli si, že to nechám jenom tak, bez odplaty!“ Zkřivil nos.

„No, ty tvoje odplaty známe,“ odběhl James zpátky do komnat.

„Tak čau, kočko, zase někdy dáme čouda!“ Zavelel Sirius a utíkal za svým kamarádem.