11. kapitola – Zpátky do frmolu povinností

Posledních pár dní do konce letních prázdnin bylo tatam. Pětičlenná skupinka lidí čekala na vlakovém nádraží. Kufry už měli složené poblíž koleje. Sirius se pokoušel rozlouskat nějaký kouzelnický hlavolam, ale nešlo mu to a James se mu přitom smál. Remus nebyl nikdy tak v životě šťastný. Tohle bylo nejhezčí léto v jeho životě. Pozoroval svoje dva kamarády, jak se pošťuchují kvůli oné hře a nezpozoroval přitom ani, že už vlak přijel do své stanice na nádraží King´s Cross.

„Vlak už je tady, tak pánové, bylo mi ctí vás poznat,“ potřásl pan Potter Remusovi a Siriusovi rukou. Oba chlapci mu dali najevo, že jim taky.

Paní Potterová je všechny naposledy objala a vlak se dal pomalinku do chodu.

Chlapci si našli prázdné kupé vzadu ve vlaku. Už teď se převlékli do hábitů, aby se s tím později nemuseli obtěžovat a rozvalili se na sedačky.

„Řeknu vám, pánové, tohle bylo vážně parádní lét,“ chválil si Sirius a koukal přitom z okna ven, kde se mihl jeden strom za druhým.

„Bylo to nejlepší v mém životě. Jak jistě chápete, já jsem byl vždycky v těchto směrech omezován,“ Remusovy oči nikdy nelhaly, byly plné nadšení a spokojenosti. Dlouho v nich nebyla vidět taková radost. Ve škole vůbec.

Po chvíli k nim do kupé někdo vstoupil. Chlapec zavalitější postavy s pískovitými vlasy.

„Hele..čau Péťo, tak co, jak ses měl? Co tetička Frída?“ Sirius uvolnil místo na své sedačce, aby si jejich čtvrtý kamarád mohl sednout.

„Řeknu vám, kluci, bylo to o pupek…“

Sirius se začal smát: „Tak to máš teda pravdu,“ poplácal ho na břiše.

Petr ihned zareagoval: „Ale za to já nemůžu, to teta Frída, cpala pořád do mě kremrole a Petříčku, vem si to, vem si tohle..a tamto… já prostě musel, byla to slušnost…“

„Nebo to spíš byl mlsný jazyk,“ zazubil se James.

Petr chtěl konverzaci obrátit jiným směrem: „No a co vy? Jak vy jste se měli?“

„Bylo to super, Péťo, to si nedovedeš představit,“ Remus se pustil do vyprávění s neskrytou vášní v hlase, „no a poslední noc jsme dokonce poblíž viděli stádo srn, byly fakt překrásný..“

„..hlavně ten jelen..“

„.. a poslední týden nám Jamesova mamka vařila jen samé dobroty, pan Potter mi dokonce dal recept na jednu mast, která je dobrá na rány,“ Petr hned nepochopil, co Remus myslí, ale po Siriusově zavytí už mu bylo jasno.

„Vážně, Petře, přišel si o moc, skvěle jsme se bavili.“

Petr smutně zakňučel, ale po slibu, že příští rok to zopakují zase, ho ten smutek přešel.

„V Německu to bylo hrozné, skoro pořád lilo, když byl jediný krásný den, naši se prostě museli chodit procházet po nějakých blbých památkách nebo co, jako by v Německu bylo něco zajímavýho. Skoro pořád jsme měli na večeři klobásy a ani mi nedali napít piva, krkouni jedni. Táta ládoval jedno za druhým a teta do mě cpala nějakou hnusnou bezovou šťávu. A to jejich ja a nein už mi taky lezlo krkem, jsem rád, že jsem se toho zbavil.“

„Jak tě tak poslouchám, Petříku, tak ti nemáme co závidět..to bylo příšerné utrpení,“ posmíval se mu Sirius, „naučil ses vůbec něco německy?“

„No, něco jo.. Ich möchte Gulasch kochen, aber ich habe kein Fleisch…“

Sirius se začal smát, „Proboha, co to znamená?“

„Chtěla bych uvařit guláš, ale nemám maso,“ celé kupé se, za přítomností hlasitého smíchu, otřáslo, „no a taky Hat Gita noch einen Hund?“

„A to znamená co?“ utíral si Remus slzy

Petr se mírně usmál a zbytek pochopil, že to nejspíš nebude nic normálního: „Má Gita ještě psa?“

Sirius se smál: „Prosím tě, Petře, kde si k tomuhle přišel?“

„No, máma usoudila, že by nebylo špatné, abych trošku vnímal, co teta říká..a vždycky, když jsem se zeptal, co říkala, tak to byla nějaká volovina,“ uchechtl se, „a abych se podle jejích slov vzdělával v jazycích, tak jsem si to napsal podle výslovnosti na papír, a pak to po zbytek prázdnin hledal ve slovníku. To pak máma čuměla, když jsem na ní doma mluvil německy, sama nevěděla, co říkám. Jediný, kdo umí dobře německy, je táta.“ James, Remus i Sirius se smáli Petrově snaživosti. Sirius se vůbec divil, že byl Petr tak aktivní, ale nedalo se čemu divit, po tom, jaká tam musela být nuda, mu asi nic jiného nezbylo. On sám by asi podnikl podobnou krávovinu.

Po několika hodinách konečně dorazili na bradavické nádraží a taky na hrad.

Všichni čtyři se rázným krokem vydali do vstupní haly, když v tom Jamese u dveří zastihla profesorka McGonagallová: „Pane Pottere, mohu s Vámi mluvit?“

„Jistě,“ ohlédl se na své přátelé James, „běžte ke stolu, za chvíli za vámi přijdu.“

James následoval Minervu McGonagallovou do jejího kabinetu, tam se posadil na křeslo stojící opodál jejího stolu, za který si sedla ona sama.

„Vzpomínám si, že v minulém roce mě pan profesor Chandler upozorňoval na Váš talent. Letos nám v nebelvírském famfrpálovém týmu chybí několik hráčů, a tak jsem pana profesora poprosila, jestli by Vás ještě mohl otestovat. Dočasně, dokud nebudu znát podrobnosti o tom, jakou pozici byste měl zastávat, Vás jmenuji nebelvírským týmovým hráčem. Toť vše, můžete jít.“

James myslel, že je stále ještě ve snách. Tohle opravdu nečekal, od profesorky McGonagallové čekal nějaký trest nebo něco tomu podobného, skoro vůbec si nepamatoval, že by k němu v životě byla tak milá. V jejím hlase byly znát obavy. Ona chtěla, aby se stal hráčem… on se stal hráčem, paráda… on je hráčem!! Ještě stále mu nedocházela pravdivost onoho tvrzení. Ještě loni si kladl za prioritu, že se letos nějak dostane do famfrpálového týmu a stane se hráčem. Bude vyhrávat každý zápas… a jeho sen, jeho sen je téměř splněn. Akorát teď ještě musí podstoupit nějaké testy pod vedením Chandlera, ale to už měl předem v kapse. Ještě moc dobře si z loňska pamatuje, jak byl profesor Chandler z jeho létání nadšený.

S grandiózním úsměvem se James dohopsal k nebelvírskému stolu.

„Co se děje, Jamesi? Jsi jak v oblacích?!“ Sirius se odtrhl od zařazování, všiml si výrazu v Jamesově tváři.

James se ještě víc rozzářil: „Jsem tam, Tichošlápku. Jsem tam!“

„Kde jsi?!“ nechápal Sirius

„V nebelvírském famfrpálovém týmu!“

„Cože?“

„McGonagallová mě právě jmenovala hráčem nebelvírského famfrpálového týmu,“ celé to Siriusovi dovykládal, tak, jak mu to řekla profesorka McGonagallová.

„No nekecej, to je skvělé.“

Pak se odtrhli od zmíněného tématu: „Tak co, kdo už k nám přibyl?“ zeptal se James kluků.

„Támhleta holka,“ ukázal Sirius směrem ke konci stolu, “ a tamti čtyři kluci..a tamta zrzka.“

James však zůstal stát pohledem na té první jmenované dívce. Byla krásná, moc krásná. Měla rudé vlasy po ramena a překrásně se smála. Poposunul si brýle, aby lépe viděl.

Sirius do něj žduchl, ale James vůbec nevnímal, že po něm někdo něco chce. Drcl do něj znova, ale nic.

„Hej, Jamesi!“ okřikl ho kamarád. “ Kde lítáš?!“ posmíval se, otočil se směrem, kam hleděl, ale nechápal, kam tak James zírá. „Co tam vidíš?“

James neváhal s odpovědí: „Anděla!“

„Co??!“ smál se Sirius, ale pak se odtrhl od Jamesova zdroje zájmu a podíval se na dívku, kterou právě volal Moudrý klobouk: „Teresa Pawlicka,“ jméno by Siriuse ani tak neuchvátilo, kolik cizinců se po téhle škole potlouká, ale jakmile se na ní poprvé podíval, nemohl od ní odtrhnout oči. Děvče mělo témě černé vlasy zamotané v jakési rulky nebo válečky nebo co to vlastně bylo, Sirius to v životě neviděl. Vždyť tohle ta holka už nikdy nemohla rozčesat. V obočí měla nějaký kroužek, asi náušnici nebo co..ale proč by si ji strkala do obočí? Hábit neměla upravený jako zbytek její skupiny a už vůbec nevypadala, že by byla tak nervózní jako ostatní. Znuděně se posadila na židli a chvíli po tom, co jí profesor Kratiknot položil klobouk na hlavu, ozvalo se: „NEBELVÍR!“

„Dívejte na tu holku,“ třeštil na kamarády oči Sirius, když procházela kolem, prošla téměř kolem něj a když se Sirius trochu nadechl, byl z ní cítit nějaký podivný zápach, takový nějaký… nedalo se to popsat, v životě nic podobného neviděl, „co to má na té hlavě..“

„To jsou dredy, Tichošlápku,“ James už se probral ze svého transu, „to jsi ještě nikdy neviděl dredy?“

„Ne, proboha, co to jsou ty dredy?“ nemohl se od ní odtrhnout očima.

Mezitím, co klobouk poslal zbytek studentů do různých kolejí, mezi nimiž byl například Rokwood, který skončil ve Zmijozelu, Saymoureová a Tobolka, kteří se dostali do Nebelvíru a další studenti, vysvětlil James Siriusovi všechno o mudlovských vynálezech, mezi které také patřily dredy a piercing do nosu, obočí a jiných součástí lidského těla. Sirius sice nepochopil, za jakým účelem to lidé dělají, ale tohle děvče muselo určitě pocházet z mudlovské rodiny, v životě nic podobného neviděl. Kde taky, když ho nikdy rodiče do mudlovských ulic nepouštěli a už vůbec by nedovolili, aby se někdy s nějakým špinavým mudlou bavil.

Prváci následovali prefekty, jako každoročně, do svých komnat a zbytek kolejí šli do svých komnat podle svých možností.

„Sakra, jaké je heslo? Nějak jsme se zapomněli zeptat!“ bědoval James

Zpoza uličky se k nim přiřítil Frank Longbottom: „Heslo je veritas nomen.“

„Ahoj Franku,“ Sirius poplácal spolužáka po lopatce, „jak se máš? Co si dělal celé léto?“

„Ahoj kluci,“ usmál se chlapec s kulatým obličejem, „to víte, s rodiči jsme byli u moře,“ vstup do nebelvírské věže se mezitím otevřel, „a jak jste se měli vy? Viděli jste mého bratra? Letos ho přijali do prvního ročníku,“ radoval se Frank, „máma byla jako generál, nařídila mi, abych se o něj dobře postaral.“

„Vážně? Já si ani nevšiml,“ přiznal Sirius, „moc jsem to zařazování nesledoval.“

„No a já zas o něj přišel, když mi McGonagallová sdělovala, že mě přijala do nebelvírského famfrpálového týmu,“ chlubil se James.

„Opravu?“ neskrýval zájem Frank. „Tak to gratuluji, Jamesi. Myslím, že je to fér, loni jsi byl vážně nejlepší v létání, máš to v sobě. No nic, kluci, já jdu spát. Dobrou noc,“ rozloučil se a odešel do své ložnice.

James ani Sirius nikdy nevěděli, jak to vlastně vypadá u Franka v ložnici, vlastně to nevěděl ani Remus s Petrem, ale ti o tom tak neuvažovali. Věděli, že je Frank v místnosti ještě se dvěma chlapci, které vlastně doposud ani lépe neznali a věděli, že jeden se jmenuje buď Martin nebo Mark a druhý je Bernard, příšerné jméno. Ale nikdy s nimi neprohodili ani slůvko. Podivné, rok žijí ve stejných prostorách, chodí do stejné koleje a do stejného ročníku, ale nikdy se spolu nebavili.

Všichni čtyři už byli příliš unavení na to, aby si ještě něco sdělovali. Všechny potřebné zážitky už si řekli ve vlaku a žádné novinky neměli. Tak se James, Remus, Petr a Sirius schýlili přímo ke spánku. Po tak těžké večeři je dobré si odpočinout a zítra je čekal zase nový školní den.

Sirius se jen mohl v duchu modlit, ať hned po víkendu netráví pondělky s Morisnovou. Tahle bába se mu vpíjela do krve, nemohl se zbavit dojmu, že by to letos mohlo být o něco lepší, než loni. Nedalo se skrývat, jak se ti dva nenávidí, všichni v ročníku to věděli, dokonce i někteří mimo něj.

Jelikož žádný infarkt neměla a žádný nový učitel nepřibyl, taky ji Sirius viděl sedět u stolu, což mu bránilo lépe se najíst, bude ji muset nadále celý rok snášet. Moc ho zajímalo, co si pro něj hned první hodinu vymyslí. Dal by krk na to, že už jí to ponižování scházelo a že hned první hodinu schytá nějaký školní trest.