11. K jako Když láska zavelí, rozum je v prdeli

Tohle ráno je stejné jako jakékoliv jiné, když teda pominu ten zabodnutý střep uvnitř mojí lebky. Jsem ještě moc mladý na to, abych měl takové kocoviny! Mít tady víc než jednu domácí skřítku, tak už je věším za uši ke zdi, prostě jen tak pro úlevu.

Aby toho nebylo málo, tak to fyzické nepohodlí a neutuchající bolest v hlavě doprovází ten nevítaný pocit. Pocit s velkým P. Přítomný v každé buňce mého těla, ztěžující mi snahy o hluboký nádech a výdech. Zkrátka a dobře se ho nemůžu zbavit už od chvíle, co jsem se probudil, zatímco mi permoníci tančili kankán na šedé kůře mozkové.

Vědomí, že kousek ode mě spí Potter, který se mi doznal ze svých hlubokých citů, je zvláštní. Mimo jiné taky ve mně vyvolává panickou úzkost. Hrdlo mi svírá pocit viny, tlak uprostřed hrudi neustupuje a svaly v těle jako bych měl z olova. Navzdory tomu rozjitřenému pocitu zklamání se ve mně bouří i jiné emoce. Nechápu, proč by mě to mělo dělat šťastným, ale fakt, že se Potter takhle vyznal, mě uspokojuje, i když vím, že s ním nebudu moct nikdy být.

Přesto se nemůžu přestat hloupě usmívat, protože vím, že mě má rád. Ale ten pocit! On mě má rád, opravdu rád. Přitahuji ho, něco pro něj znamenám, nejsem mu lhostejný a touží po mně dost na to, aby obětoval vlastní svobodu.

Neumím si poradit s takovými city, protože nevím, jak reagovat. Nikdy v životě mě nikdo takovou měrou nemiloval, takže jsem nikdy nemusel přemýšlet nad následky. Možná, že ani vlastní rodiče. Otec rozhodně ne. Matka svým zvláštním sobeckým způsobem nejspíš ano, i když to kolikrát dávala dost prazvláštně najevo.

Během školy nebyl čas navazovat známosti a v Azkabanu  by jeden mohl čekat polibek leda tak od mozkomora. K mému štěstí tam žádní nezůstali. A moje rodina je skrz naskrz prolezlá smrtijedy, to už něco vypovídá o tom, jak nás spojuje láska. Neumím milovat a neumím být milován. Je to nové… Ale něco to se mnou dělá. Je to hezký pocit a já nejsem zvyklý na hezké pocity, ani si nepamatuju, kdy jsem byl naposledy podobně šťastný.

 

Nevím, co mám se sebou dělat. Co mám dělat s celou situací. Vlastní hrdost mi nedovolí dát jakkoliv najevo, že o něj stojím taky a pravdou je, že bych to ani dělat neměl. Ať už by mezi námi bylo cokoliv, nesetkalo by se to s úspěchem. Naše rozdílné světy mezi nás staví hromadu překážek a jsem si jistý, že i Potter si uvědomuje, že by to byl kardinální průser. Otcův hlas v zákoutí mysli mi navíc našeptává, abych ctil rodinné tradice a konvence. Naočkovaný tím čistokrevným marastem se nemůžu zbavit potřeby se sám před sebou ospravedlnit, že jsem si vůbec dovolil něco cítit.

 

Proč zatraceně nedokážu tyhle myšlenky vytěsnit? Jako by vzpomínka na mou rodinu ve mně vyvolávala pocit viny. Při každém postesku Harryho směrem mě akorát začne bolet žaludek. Před očima si představím otcovu tvář, jeho zlomyslný výraz, svraštělé obočí vzteky dávající na vědomí, že jsem opět udělal něco, co ho zklamalo. Vždy jsem měl pocit, že jsem pro něj jen starost navíc. Povinnost, které se nemůže zbavit mávnutím hůlky. Jeho Malfoyovská čest mu bránila, aby mě vydědil, ale často jsem mu viděl na očích, že by to nejraději udělal. Nikdy jsem nebyl syn podle jeho představ, tak proč bych jím zrovna měl být teď? Byl jsem jen loutka, hezká tvářička, co se snažila zavděčit vlastní nevděčné rodině.

 

Pottere, poraď mi, sakra, co mám dělat!

Chci ho. Posadím se do křesla a opřu se do opěradla, zatímco zakloním hlavu, abych ulevil bolesti. Pocit sevření neustupuje a vnímám znovu ten pocit viny. Nedokážu myslet na nic jiného, prostě ho chci. Pro sebe. Navždy. Ale zároveň vím, že to není možné a že to prostě nejde. Proč to promerlina musí být tak těžké?

Sevřu rozčíleně dlaně v pěst, až mi zbělají klouby a nehty se mi zaryjí do kůže. Nikdy bych nevěřil, že nastane den, kdy se budu nenávidět. Za všechny volby, které jsem učinil, za prostředí, které jsem nedokázal nikdy opustit, za všechna vyřčená i nevyřčená slova. A za to, jak snadno podléhám nátlaku vlastní rodiny.

Nenávidím otce za to, jak mě vychoval. Nenávidím matku, že mu v tom nezabránila, protože byla tak slabá.

 

Jsem patetický. Sedím tady přes tři hodiny a lituju se. Jsem ubožák, protože se nedokážu smířit s realitou. Snaha utřídit myšlenky je naprosto zbytečná, protože namísto toho, abych je usměrnil, ve měn vyvolávají akorát ještě větší nevoli a protest. Jsem v koncích… A ty, Harry, dopadneš na dno se mnou.  Je mi to líto.

Bolí to… Beznaděj bolí.

Promnu si prsty kořen nosu a koutky očí. Musím se podívat, jestli tady mám něco na lektvar proti kocovině. Chce se mi hystericky rozesmát. Kdyby mě viděl otec, tak mi snad plivne k nohám za to, jaká jsem slaboch, a jak se vzpírám vlastnímu předurčení. Už mě to zjevně ubíjí.

 

***

 

Bez řečí pustím Harryho z pokoje. Nepromluvíme jediné slovo a on se na mě vlastně ani nepodívá.

Po zbytek dne ho po očku pozoruju, hlavně ve chvílích, kdy nedává pozor nebo dělá, že neexistuju. Je z jeho chování naprosto patrné, že se rozhodl ignorovat moji přítomnost. Během oběda čeká ve vedlejší místnosti, nají se až poté, co sám dojím.

Později ho znovu přistihnu, jak sedí na křesle v salónku a tupě hledí z okna ven. Na tváři se mu nepohne ani sval a až v momentě, kdy si prsty prohrábne uhlově černé vlasy, nepůsobí jako prokletý Petrificem.

Kamenná socha bez emocí, přesně tak vypadá. Možná zase cvičí tu svoji jógu, aby si srovnal myšlenky. S chladným výrazem ve tváři působí odměřeně a rezervovaně. Na pár vteřin mě to zarazí, protože vzbuzuje dojem, jako by měl něco za lubem. Vypadá výhružně. Možná odevzdaně? Zničeně? Nabízí se tolik vysvětlení, ale nejsem si jistý, jak v něm číst.
Zase mě naplní ten svírající pocit, jako by mi někdo sevřel srdeční sval v dlani a pevně stiskl. Mám pocit, jako bych měl lapat po dechu, přestože mi kyslík neschází. A v tu chvíli si uvědomím, co to na jeho tváři vidím za obraz.

Zklamání, odevzdání, zmar, rezignace. Potter vzdává boj, poddává se, prohrává a podává demisi. Tohle jsem vážně způsobil já?

Ošiju se, naskočí mi husí kůže. Odcházím, protože se nezvládám na to dívat. Pocit viny se ještě víc prohloubí a přistihnu se, jak si prsty otírám oči. A to jsem si myslel, že už víc přepjatý a politování hodný nemůžu být.

Třebaže vím, že mám eminentní zájem, nedokážu přejít ten pomyslný most. Už jsem říkal, že nenávidím svého otce?

 

Odpoledne ubíhá i navzdory napjaté situaci docela spěšně. Harry mě pořád míjí, když na sebe narazíme, dělá jako bych byl neviditelný. Večer ho znovu přistihnu, jak bezduše zírá na terasu. Nereaguje ani na moje odkašlání a pomalu ve mně vře krev. Jak si může jen tak dovolit mě ignorovat? Ať si nehraje zbytečně na oběť, dělá jako by se mu zhroutil svět. U hadích ocásků, jeho nečeká výslech před Temným pánem a desítkami jeho věrných nohsledů. To já se budu muset nakonec zpovídat partě cholerických nevyrovnaných zabijáků.

Semknu rty, zuby stisknu tak, že mi zaskřípají stoličky. On mě nebude ignorovat, to já se starám, aby nechcípl hlady. To díky mně má kde spát. Já jsem důvod, proč ještě žije. Já určuju, co může a co nemůže, sakra!

Třeba teď zrovna by mě mohl znovu políbit… Jako včera… Dobře, nebo taky ne. Nemůžu takhle uvažovat! Jsem bačkora. Nedivím se otci, že mě nemá rád. Vždycky ubožáky jako jsem já nenáviděl. Asi nějaká genetická chyba.

 

Venku se zešeří, jdou vidět první hvězdy a měsíc, který dorůstá. Harry pořád sedí nehnutě a já se neubráním myšlence na to, jestli se s ním opravdu něco vážného neděje. Vynechá večeři, asi drží hladovku, nebo má strach, že tentokrát neodejdu. Možná mu jde o to, aby mě vyprovokoval, ale to se mu nepodaří.

Odkašlu si, abych zapudil další vtíravou myšlenku. Nikdy jsem neměl potřebu kohokoliv litovat, nikdy jsem ani nechápal, proč to lidi dělají. Ta emoce mi je normálně cizí a popravdě mě představa, že by někdo litoval mě, naprosto znechucuje. Ale to, co se ve mně v tento moment pere, je snad nějaká forma pokání. Harryho bezradná tvář naplněná ryzím utrpením mi zvyšuje srdeční rytmus. Chápu, že tím vším ubližuju sám sobě, ale nemůžu se smířit s tím, že ubližuju jemu. Nedaří se mi nad celou situaci povznést. Ta příslovečná laťka lhostejnosti je proklatě vratná, není možné ji přeskočit, ale nedokážu ji ani podlézt. Jediné, čím jsem si jistý, je to, že se bezradně potácím někde mezi zbožným dychtěním lapený vlastním strachem a pokryteckým odsuzováním, které naráží na vzpurné mantinely zlosti a pocitu marnosti.

 

Otec vždycky říkal, že Malfoy se neptá, Malfoy si rovnou bere vše, co chce. A není Harry zrovna to, co chci? Nedává pak větší smysl, když se na něj teď a tady vrhnu?

Mám chuť ho obejmout tak, aby se ztratil v mé náruči. Toužím po tom zabořit prsty do jeho vlasů a podmanit si jeho rty. Vypadá tak ublíženě a dotčeně, že mi moje instinkty radí, abych ho ukonejšil. Nikdy jsem na něj nepohlížel jako na něco křehkého a bezbranného, protože Potter ve své podstatě takový vůbec není. Právě pro jeho odhodlání, vytrvalost, odvahu a drzost jsem mu podlehl. Tak proč mi teď připadá jako někdo, koho bych měl chránit a bránit? Ale před čím vlastně? Přede mnou samotným?

 

To oblečení, které mu ráno Djuky na můj popud přinesla, byla dobrá volba. Věděl jsem, že mu zelená košile bude slušet. Jako jeden z nás. Zmijozel. Zase mám pocit, že mě skolí tachykardie a ve tvářích cítím horko a dost výmluvné pnutí v klínu. Černé kalhoty má přilnuté k tělu a neudržím vlastní libido na uzdě, když si ho prohlížím. Je zatraceně sexy. Uvědomuje si to vůbec?

A já mu tak ubližuju. Prolítne mi hlavou naprosto šílená idea. Rozhodně mi pobyt v jeho přítomnosti nedělá dobře, protože mě právě napadá, že bych ho měl pustit, dokud je čas.

Kudy se zatraceně odplížila moje pomsta? Nenávist? Nevraživost?

 

Za okny už se během mého vnitřního usebraní dávno setmí, sotva to vnímám. Tempus mi ukáže, že je osm hodin, dost na to, abych Harryho vyhnal do jeho kutlochu. Ale vědomí, že je poblíž, mi je příjemné a chci se na něj dívat. Chci mít pocit, že něco sdílíme, chci dýchat stejný vzduch. Chci, aby mě přestal ignorovat.

Ale on nepřestává a dál je uvězněný ve vlastním podvědomí. Co když včera lhal? Co když to tak necítí? Co když se mu přece jen povedlo mě nějakým způsobem napálit?

Polknu. Je to nesmysl, měl pravdu, když řekl, že je to až příliš pokročilá magie, kterou by takto precizně zvládl sotva i Temný pán.

Ale co když jsem to včera tak báječně a giganticky podělal, že se rozhodl necítit nic? Co když ho to přešlo? Co když….

U svaté Morgany, musím toho nechat!

Něco se v něm ale odehrává, vidím to, tu nechuť se na mě jen podívat, ten vnitřní konflikt, opovržení možná? Nejsem naivní, abych si nepřiznal, že zrovna teď mě nejspíš bytostně nenávidí. Urazil jsem ho, ponížil jsem ho. Vzal jsem mu naději, vysmál se mu. Za starých časů, i navzdory vlastním poblázněním, by mi to dělalo radost. Cítil bych zadostiučinění, měl bych pocit vítězství. Ale teď tu sedím, zpytuju vlastní svědomí, sleduju ho a lituju každé blbosti, co jsem včera pronesl. Jsem horká hlava, dost často pronáším slova dřív, než se nad nimi zamyslím. Já přece vím, že jsem reagoval přehnaně. Vyděsil mě. Vyděsila mě ta možnost, že by se mi mohl splnit sen. S něčím takovým jsem nikdy nepočítal, nepočítám pořád, ale co když můžou být věci jinak?

Pročísnu si prsty vlasy přes temeno hlavy a vzdychnu. Já tady fňukám jak rozněžnělá puberťačka. Jako pitoreskní figurka z červené knihovny, kterou tolik miluje moje matka. No bezva.

 

***

 

Druhý den je snad ještě horší, a to jsem si myslel, že hůř být nemůže. Chyba. Harry odmítá jíst, nepřijde na snídani, odmítá oběd a v neposlední řadě už odmítá dýchat i stejný kyslík jako já, takže se nestává, že ho potkám v jedné místnosti. Jako by tušil, kde přesně jsem, aby se mi mohl vyhnout.

Nakonec se zavře ve svém pokoji a už nevyjde. Přesně nevím, co si myslet, ale jestli je to nějaký protest, tak pevně doufám, že mu dlouho nevydrží, protože si začínám dělat starosti.

Draco Malfoy, ničitel snů, despotický sabotér, mizera a lhář. Těší mě. Já jsem ten vřelý cit, který ke mně choval, zničil. Pošlapal.

Já jsem takový idiot! Naprostá neschopná troska. Semknu víčka, abych zahnal vlastní zoufalství, které se mi krade očí. Nebudu brečet, nejsem zatraceně malá holka. Nebudu se litovat, nebudu truchlit. Musím se vzchopit.

A pokud se Potter rozhodl, že mu nestojím ani za pohled, tak se podle toho zařídím. Ostatně o tom celá tahle fraška přece byla. Tak to abych zase nastolil krušné časy.

 

***

 

„Pottere,“ pronesu zpola zlověstně, zpola pobaveně. Známka samolibosti se v tom taky neztratí. Prostě z plezíru.

Nereaguje, to mě ani tak nepřekvapuje, taky jsem to čekal. Ale ej to od něj dost opovážlivé.

„Pitomče brejlatá,“ nechám svůj hlas zhrubnout, aby zněl výhružněji. „Ještě chvíli předstírej, že jsem jenom vzduch a budeš toho rozhodnutí litovat.“

Pořád se nic neděje. Když však nádech na to vytáhnu z kapsy hůlku a švihnu s ní tak, že se váza nedaleko od místa kde sedí, roztříští, získám si jeho pozornost. Otočí se na mě s podmračeným výrazem a křečovitě sevřené dlaně schová pro jistotu do kapes. Vidím na něm, jak by mi nejraději skočil po krku. Nemít hůlku, nejspíš by to udělal.

„Co chceš?“ drze vysune bradu, aby dal najevo, že se mě nebojí. Výzva, na kterou jsem pokaždé u něj připravený.

„Jak to se mnou mluvíš?“

„Tak jak si zasloužíš,“ upřený pohled zelených očí neuhýbá.

„Mám pocit, že jsem se přeslechl, ale tos právě znevážil moje postavení?“

Znechuceně si odfrkne. „Jaké postavení? Jen si tu na něco hraješ, ale skutek utek. Kdybys mi chtěl něco udělat, tak už ležím dávno na zemi.“

Udělá pár svižných kroků, aby mi prsty odklonil hůlku, kterou na něj stále mířím. „Schovej tu hůlku, než si vypíchneš oko, Malfoyi.“

Zalapám po dechu. Ten idiot má nejspíš sebevražedné sklony. Takže o to mu jde? Vyprovokovat mě, abych to už definitivně skončil? Nedokážu si jinak vysvětlit, proč se tak chová, protože ať už je Potter impulzivní sebevíc, nikdy by nebyl tak okatě neopatrný.

„Snažíš se na mě udělat snad dojem, Pottere? Jak sentimentální a tklivé.“

Ze všech sil se přemáhám, abych ještě něco nedodal, když se mu roztřesou ramena v rozlíceném boji s vlastní trpělivostí. „Zmetku jeden namyšlenej. Sebestřednej, egoistickej a arogantní.“

„Roztomilé invektivy, Potty. Jsi tak poetický, protože se ti líbím?“ pronesu jízlivě, v koutku mi zacuká. „Někdo by řekl arogance, ale pravdou je, že se jedná o kouzlo osobnosti. Sám to musíš vědět, podlehls mu taky.“

A přesně tahle slova jsou jako úder na solar, ublíží, zažehnou jiskru v tolik hlídané rovnováze. Když mě Potter povalí v nestřeženém gestu, nestačím si ani prohrábnout provokativně vlasy. Ležím na zemi přitisknutý tíhou druhého těla s rukou na krku v příznačném gestu škrcení. V zápalu boje ani nevnímám hromadu peprných přízvisek, kterými mě nazve. Ta energie sálá z každého jeho úderu, z každého pohybu.

Mám takový pocit, že jsme s Potterem vymysleli nový sport. Jmenuje se válení se na zemi. V posledních týdnech ho trénujeme překvapivě pravidelně a pomalu posouváme jeho hranice, občas s přidanými prvky násilí. Podle chutě.

Třepe se mnou, jako bych byl jen špinavý skřítek. Jakmile se mnou třískne zády o zem, znovu si v duchu nadám do ignorantských kreténů. Protože jenom kretén už po tisící šedesátí osmé může zapomenout na to, že kurva drát opět neobnovil ochrany domu.

Na co jen pořád myslím? Na co asi?

Na něj. Nemůžu ho dostat z hlavy.

Na to, jak vypadá. Na jeho tělo.

Na to, jak se směje. Jak se mu dělají drobné vrásky okolo úst, když zvedá koutky.

Na to, jak se umí poddat vášni. Naše prožitá noc mě pořád provází sny jako memento.

Na to, jak chutná jeho jazyk, když se proplétá s tím mým.

Na to, jak mu září oči, když se ho dotýkám.

Na tvar jeho rtů, které si ve chvílích napěchovaných nervozitou olizuje.

Na to, jak mě každý kousek jeho kůže láká k tomu, abych po ní přejel prsty.

Na to, jak je snadné ho vyprovokovat, abych docílil svého, a on přitom zrudne a je prudký a vášnivý. Je to zatraceně sexy.

Na to, jak jeho ublížená tvář působí tak křehce a přesto roztomile.

Na to, jak moc jsem mu ublížil. Ta zranitelnost mě přistihla nepřipraveného čelit takové zodpovědnosti.

Na to, jak právě leží na mně a mlátí mě hlava nehlava a já se nebráním. Ani nechci, protože vím, že si to zasloužím.

Na to, jak jeho přesně mířené údery střídají j další hanlivé přezdívky.

Na to, že se nepřestávám cítit jako parchant a pocit viny mě semele.

Na to, že když láska zavelí, rozum je v prdeli…

Na to že vzduch protne hlasitý praskavý zvuk, při kterém oba dva ztuhneme a věnujeme si vylekané pohledy.

A na to, že v přijímacím salónku se zničehonic objeví postava zahalená v černém plášti.

 

Potter se jako uhranutý prudce vyšvihne, aby si líp prohlídl osobu v temné sutaně, která nepochybně patří nějakému smrtijedovi. Kápě přes hlavu nám nedává příliš prostoru zjistit víc, na druhou stranu máme možná ještě čas se podle toho zařídit, protože stejně tak zatím nevidí ani návštěvník nás.

Dokážu se vcítit do toto, jak je teď Harrymu. Určitě se cítí bezbranný a v pasti. Zahnaný jako pes do rohu bez možnosti se bránit, protože neozbrojený nezmůže nic a pěsti ho už nezachrání.

Tentokrát nepochybuju o tom, že co vidím v jeho pohledu, je strach. Myslím, že je to prvně v životě, co si přede mnou dovolí dát najevo hrůzu a obavy.

 

Ohlédnu se za postavou. Z pod její kápě se sveze dlouhý plavý pramen vlasů. Než mi dojde, o koho jde, je pozdě a žena spočine zrakem přímo na nás.

„Matko!“ vydechnu užasle a prostor protne tíživé ticho, zatímco se pohledy nás tří vzájemně přeměří.

Blanch

candita.cz

bíglofil | wowkař | mangacvok | pisálek | grafický magor | metalák | rozhodně pako ... Smrdím tady od roku 2002 a smrdět budu dál!

7 komentáře “11. K jako Když láska zavelí, rozum je v prdeli

  1. Ty jo, tak to je napínavý! Jenom se těším, jak to dopadne….a mam první komentář (ale to jen tak mimo). A chci tě pochválit za to jak píšeš a říkam: jen tak dál!

  2. děkuji za tvou chválu, těší mě.

    No…tady asi žádý další komentář nepřibyde, protože všechny jsou u mě na webu 🙂

  3. no snáď nie je možnéééé! moja sestra sa práve zobudila! ja umriem, umriem!!! Ako sa to mohlo sta5? teraz! do rána to neprežijem, ak si neprečítam ďalšiu kapitolu…. ÓOOOO! Zbohom neútešný svet! Zbohom Blanche! Zbohom život! a ticho sestra, veď už to vypínam… a ruka sa mi trasie… také napínavé… eeeee

  4. Rozhodně souhlasím! I tato povídka je naprosto skvělá! Bezvadně píšeš – tak čtivě… a napínavě! Dávám jedničku s hvězdičkou

  5. A je to v prdeli. Teraz sa už neopraví nič. Alebo? Netuším ale mám z toho blbý pocit. Taký, že happy end sa nemôže z tohoto v žiadnom prípade nijako udiať. Nádhera. Dracove pocity ma boleli. Píšeš ho nádherne.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

*

code

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..