10. kapitola

Když se Harry ráno vzbudil, všiml si, že venku je asi metr a půl sněhu. Byla sobota, za měsíc je čekal zápas se Zmijozelem. Harry koukl po pokoji, ale nikdo tam nebyl. Zdálo se, že už nejspíš všichni vstali, ale málokdy se mu stalo, že by byli všichni dřív vzhůru, než on. Koukl na hodinky, bylo teprve deset hodin..že by všichni vstali tak brzo ?
Oblékl se, vlasy si ani neučesal, protože věděl, že budou vypadat stejně i neučesané, a namířil si to do Slavnostní síně na pozdní snídani. Narazil tam na Hermionu, ale Ron nikde. Rozhlédl se kolem sebe, moc lidí v místnosti už nebylo, ale u havraspárského stolu seděla Cho Changová, vypadala už o něco lépe, než, když ji viděl posledně. Pohledem ji pozdravil a ona mu pozdrav opětovala, dokonce se i trošku usmála, což Harryho vyvedlo z míry a cítil, jak mu tváře růžoví, tak se rychle otočil zpět na Hermionu.
Ano, takže k Noreen nic hlubokého necítí, protože teď se právě ujistil v tom, že má Cho stále rád. Seděla tam chudinka sama, Harry měl chuť se zvednout a jít za ní, ale to po chvíli zavrhl, protože právě přišel a sedl si k Hermioně, bylo by vůči ní dost nefér, kdyby náhle odešel.
„Neviděla si Rona?“ ptal se.
„Nevím, kde je…najednou se sebral a odešel, aniž by něco řekl,“ sykla Hermiona, „ale myslím, že to má něco společného s tou Morenou nebo Norou nebo jak si to říká, protože jsem viděla, jak po ní kouká a když odešla, on se sebral taky.“
Harry se v duchu usmál, tak Morena..Hermioně musela být zřejmě dost nesympatická, nevěděl, co si má myslet. Že by Ron dostal odvahu a všechno jí vyklopil ? Ale docela mu to zazlíval, poněvadž tu nechal Hermionu sedět jen tak a nic ji neřekl. Kde teď asi jsou ?
„A kolik bylo asi hodin?“ ptal se dál.
„Nevím přesně, ale nespíš je tomu tak půl hodiny, už půjdu Harry,“ odpověděla Hermiona, „mám ještě spoustu práce, musím se naučit nějaká zaklínadla a musím přečíst dvě knížky o Uricovi Podivném a Androsi Neviditelném, takže mě omluv, že s tebou nejdu hledat Rona,“ zaškaredila se.
Harry se otázek, proč se Hermiona pořád jen učí, raději vyhnul, protože by to stejně nemělo cenu a ještě by se s ní o tom pohádal. Jen mu bylo divné, že všichni z jeho komnaty byli pryč a nikdo z nich neseděl u snídaně, museli se někam vypařit.
Vydal se tedy hledat Rona, snad bude mít štěstí a narazí na Rona dříve, než se stihne před Noreen pořádně ztrapnit.
Měl štěstí, po desetiminutovém hledání po chodbách se rozhodl podívat k jezeru, našel ho tam. Seděl sám a nevnímavě hleděl na hladinu jezera, jak pomalu zamrzá. Harry si sedl vedle něj.
„Co se stalo Rone? Tváříš se jako kdybys potkal Snapea,“ pokusil se o vtip, ale asi to nezabralo, poněvadž Ron se ani nepohnul.
„No tak, mně to přece můžeš povědět, jsem tvůj nejlepší kamarád. Nebuď jak Hermiona!“
To nejspíš na Rona zapůsobilo, protože se ohlédl a spustil:
„Jsem blbec, Harry.“
„Proč ? Co se stalo?“ divil se Harry, protože stále nechápal, o co jde.
„Šel jsem za ní, myslel jsem, že by třeba…víš, už dlouho se mi líbí, chtěl jsem jí to přiznat, ale zklamal jsem.“
„Myslíš Noreen, viď?“ ptal se neudiveně Harry.
„Jo, sledoval jsem jí až do dvorku, šel jsem stále za ní. Ona si mě pak všimla, otočila se a ptala, co bych si přál. Jazyk mi ztvrdl, nemohl jsem nic říct, najednou jsem měl pocit, že by mi byly Lektvary příjemnější. Vykoktal jsem ze sebe, že jdu do knihovny,“ Ron byl bílý jako stěna…, „stejně mi nevěřila, protože knihovna je druhým směrem, odpověděl jsem jí, že se jí to jen zdá, že se musím ještě někam stavit. A pokračoval jsem dál, došel jsem až tady. Jsem blbec, Harry, blbec.“
„No tak Rone, svět se nezboří, pro jednou. Uvidíš, nějak to zařídíme a já ti s tím pomůžu, ale pojď už, začíná mi být zima.“
Chlapci se sebrali a došli do nebelvírské místnosti, kde bylo mnohem tepleji, než venku. V rohu seděla Hermiona zabořená do knih. Ron se na Harryho podíval se zkřiveným úsměvem a Harry jen pozvedl obočí: „Nebudeme ji rušit, chtěla se učit.“
To však Hermiona vytušila, že chtějí zase odejít a vmísila se do rozhovoru: „Kde jste tak dlouho byli. Harry, nemůžu uvěřit tomu, že se ani trochu nepřipravujete na NKÚ, za chvíli je konec roku a vy jste nepřečetli ani jednu knížku, kam máte zase namířeno?“
To už Ron nevydržel a rázně oponoval: „Už vím, Hermiono, co jsi napsala v Obraně proti černé magii do toho dotazníku, cituji; Nejvíce se bojím toho, že dostanu ze zkoušek 9 bodů z 10.“
Harry prudce zadržoval smích. Hermiona se nenechala: „A tys tam jistě napsal, že se bojíš toho, že tě Noreen nemá ráda, hm??“
Po chvíli to skončilo nepěknou hádkou a Harry usoudil, že bude lepší, když se do toho nebude vměšovat, jelikož by z toho jako obvykle vyvázl nejhůř. Nechal je, ať si tam po sobě řvou, potřebovali se pěkně vyřvat, Ron ze svého neúspěchu a Hermiona z rozchodu. Když už Ron Hermioně začal všechno vyčítat a jí začali téci slzy, rozhodl se Harry, že to rázně utne. Tak daleko to nemělo zajít.
„TICHOOOOOOOOOOOO,“ křičel z plných plic.
Oba se najednou zarazili, Hermiona sklopila studem hlavu a Ron zčervenal jako rak.
„No tak vy dva, podívejte se na sebe, chováte se jako dvě žárlivé děti. Oba máte nějaké problémy, ale ani jeden za to nemůže.“
„Co ty můžeš vědět o mých problémech, Harry?“ ptala se Hermiona.
Ron na Harryho nervózně hleděl a čekal, co jí odpoví, obával se nejhoršího a měl proč.
„Víme o tobě a o Viktorovi, Hermiono. Už to dál nemusíš skrývat,“ prozradil Harry, „jsme přece tví kamarádi, tak proč si to tajila?“
„Vy jste četli můj dopis ? Jak jste mohli ?“ Hermiona měla slzy na krajíčku.
„Víš, nebylo to schválně. Měli jsme o tebe strach, byla jsi jako tělo bez duše. Mysleli jsme, že příčina tvé nálady bude v tom dopise a my ti chtěli pomoci,“ začal Harry.
„..jenže na tohle jsme krátcí i my, a to jsme kouzelníci,“ pokračoval Ron.
Hermiona na ně chvíli koukala, ale po chvíli přiznala: „Máte pravdu, neměla jsem si to nechávat pro sebe, ale už je to lepší,“ koukla na chlapce, ale oba vypadali, že jí moc nevěří, tiše dodala: “ vážně.“
Všechno bylo zase ve starých kolejích. A aby Ron s Harrym nějak potěšili Hermionu, slíbili jí, že s ní zajdou do knihovny a trochu si zopakují nějaká zaklínadla a přísady do Lektvarů.

Blanch

candita.cz

bíglofil | wowkař | mangacvok | pisálek | grafický magor | metalák | rozhodně pako ... Smrdím tady od roku 2002 a smrdět budu dál!

9 komentáře “10. kapitola

  1. chachááá…mi se to líbí…moc…sem asi trochu šílená,ale to je detail ne??;) mě se nejvíc líbilo,jak Harry zařval…nevim proč,ale začla sem se chechtat jak blázen…tak to vidíte,jak to se mnou dopadá:)směju se nesměšným věcem…du dál

  2. to je v pohodě..já se směju celé téhle zpatlané povídce 🙂 Nevím, co je horší..ten smích nebo ten stud 🙂

  3. Když už Ron Hermioně začal všechno vyčítat a jí začali téci slzy, rozhodl se Harry, že to rázně utne. —malá rada: začaly téci slzy-má tam být ypsilon 😉

Napsat komentář: Angel Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

code

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..