1. Sedm dní v týdnu I/III

Přináší pravidlo čísla sedm opravdu jen štěstí? Možná ne, možná také ano.. Věnujte sedm minut sedmi sedmistránkovým kapitolám a dvou chlapcích navštěvujících sedmý ročník, jejichž nenávist se prohloubila v něco mnohem šlechetnějšího…

Kapitola je dlouhá, bude mít 3 části.

Žánr: Humor, Romantika, Drama
Postavy:Harry Potter, Ron Weasley, Hermiona Grangerová, Draco Malfoy, Severus Snape
7 ročník :: Od 15ti let UPOZORNĚNÍ: SLASH (povídka o vztahu dvou postav stejného pohlaví)

---

Můžeš mít i světa jmění…
Můžeš prolézt světa kraj…
Nad krásu mou přesto není…
Jen v náručí mém najdeš ráj…

***

Bylo to teprve sedmnáct měsíců, co zemřel Albus Brumbál. Sedmnáct dlouhých měsíců a Harrymu stále nedocházelo, že je bývalý ředitel Bradavic už navždy pryč, ačkoliv už měl zažité, že nynější ředitelkou školy je Minerva McGonagallová.
Svět se za tu dobu strašně změnil. Aspoň pro Harryho. Ze sedmi důvodů.
Za prvé, konečně byl poražen Voldemort a kouzelnický svět byl tak konečně osvobozen od temných sil.
Za druhé, Harry a jeho přátelé se rozhodli dokončil si studia a v září nastoupili zase do Bradavic do sedmého ročníku, zároveň s Ginny, která měla končil letos také.
Za třetí, schod školy byl jiný, když tu ještě byl Albus Brumbál. Vztahy zde vládly napjatější, každý student si víc dovoloval na profesory i na své spolužáky a už to nebylo to, co dříve.
Za čtvrté, ten parchant Severus Snape byl očištěn od vraždy Albuse Brumbála a byl mu udělen Merlinův řád první třídy za služby pro kouzelnický svět, stal se z něj hrdina a opět na škole začal učit obranu proti černé magii, kterou mu ředitelka školy svěřila.
Za páté, Ginny opustila Harryho a dala se opět dohromady s Deanem Thomasem, který nyní studoval vysokou školu v Oxfordu. Harry zůstal sám a nemilován.
Za šesté, z Harryho se stal také národní hrdina obdařen řády za zneškodnění Pána všeho zla.
A nakonec za sedmé: byl tu on!
Plavovlasý mladík s ostře řezanými rysy z aristokratické rodiny, který přišel o matku a zřekl se otce. Stejně jako Harry, Ron a Hermiona se vrátil do Bradavic dokončit studia. Na konci roku 1996, kdy dostal příkazem zavraždit Albuse Brumbála, se pokusil kontaktovat Fénixův řád a zradil Voldemorta, přidaje se na stranu dobra, za což byl také vyděděn a málem i zabit. Zůstal sám, bez střechy nad hlavou a živořil. Neměl zde už žádné přátele a nohsledy. Pro Zmijozelské se stal odporným praskačem a vyřadili ho ze společnosti. Neměl peníze, neměl příbuzné, ke kterým by se hlásil. Neměl nikoho a nic, jen sám sebe a své svědomí, které s ním bylo dennodenně a nedalo mu ani spát a často ho nechávalo ve štychu. Sice nikoho nezabil, ale skutečnost, že viděl na vlastní oči vraždit své nejbližší a nic s tím neudělal, ho ničila.
Byl odpadem. Vyvržencem ve svých kruzích. Kdyby žil Albus Brumbál, všechno by bylo jinak, ale Albus Brumbál nežil, a tak byl Draco Malfoy nucen snášet všechnu tu zlobu, všechna nařčení, všechny tyto podmínky. Stal se stínem vlastního já. Jak se musel cítit hlavní aktér toho zla? Činu, kterého se dopustil, samotný Severus Snape?
Draco by si nikdy ani z desetiny nepomyslel, že takto jednou dopadne a dokonce ani zatracený Potter by si to nepomyslel. Dracova hrdost mu bránila, aby se s kýmkoliv jiným, než s někým pocházejícím z jeho zmijozelské koleje, vůbec kdy bavil, a tak zůstal jednoduše sám. Nenáviděl ty lítostivé pohledy té mudlovské šmejdky Grangerové. Nenáviděl ty trefné posměšky Weasleyho, který byl v nynější chvíli bohatší než samotný Draco. Nenáviděl ten bezduchý ignorující pohled Pottera. Jak si Potter může dovolit ignorovat kdysi svého největšího soka? Nenáviděl ty vyčítavé a nenávistné pohledy ostatních.
Tohle všechno se na Dracovi podepsalo. Nebyl nic, nebyl ani ten nejmenší mikrob na bleše obývající krysí kožich. Pro nikoho nic neznamenal. Jméno Malfoy bylo navždy vygumováno z kroniky lidí, kteří kdy něco znamenali.
A tak Draco chátral a ničil sám sebe a na jeho známkách to bylo poznat nejvíce.

***

„Pane Malfoyi, to už je potřetí tento týden, co jste nechal vybuchnout svůj kotlík!“ rozčiloval se Horácio Křiklan. „Jsou všichni v pořádku?“ otočil se zavalitý profesor do třídy. „Kde je pan Potter?“ otázal se šokovaně.
„Prosím, já jsem zde,“ zpoza lavice se vynořil obrýlený mladík a mnul si čelo, ze kterého mu proudem tekla krev a měla za následek, že Harry nedobrovolně přivíral víčka.
„Proboha, Harry, musíte ihned na ošetřovnu!“
Jakmile to však Horácio Křiklan dořekl, z opačné strany se ozval rachot. Draco Malfoy už se nedokázal udržet na nohách a při vědomí a omdlel. Z břicha mu trčela střepina z jeho vlastního kotlíku.
„Sežeňte někdo ihned madam Pomfreyovou, rychle!“ zvolal přiškrceně profesor a jediným mávnutím hůlky vyzvedl Dracovo tělo do vzduchu.
To bylo poslední, co plavovlasý hoch uslyšel, protože před očima se mu rozprostřela obrovská tma. Hluk utichnul a setmělo se. Tupá bolest v břiše polevila.

***

Když se další ráno Harry probudil, zmijozelský student ležící naproti něj nenápadně zíral, když však k němu Harry vzhlédnul, druhý z chlapců stočil ihned svůj pohled do jiných míst.
„Máš aspoň výčitky svědomí?“ zvýšil hlas Vyvolený. „Vlastně, co to vykládám, Malfoyové neznají pojem svědomí a výčitky už vůbec ne. Takže jinak: Jsi spokojený?“ přitvrdil Harry.
Draco zarytě hleděl do nočního stolku vedle protější postele a mlčel. Ani se na Harryho nepodíval, ale ten oproti němu vzteky rudnul ve tvářích.
„Slyšíš mě, Malfoyi?“ zvýšil intenzitu svého hlasu. „Mohl si nás oba dva zabít.“
Draco stále mlčel a snažil se nevnímat rozčílený hlas svého soka. Třeštila mu hlava a rozčílený Potter mu to vůbec neulehčoval, myslel jen na sebe a na své pohodlí, ale nikdo nemyslel na to, jak se teď Draco musí cítit. Byl všem na obtíž, vyřadili ho ze společnosti, neměl přátele, neměl zázemí, rodinu, peníze, majetek, neměl nic. Jediný, kdo stále nad ním držel ochranitelskou ruku, byl Snape a tenhle chlap taky nebyl žádný poklad. Nikdy neprojevil vůči někomu nějaké city, nikdy nedal najevo lítost. V souhře Dracovy apatie byl jen jedním z nezaujatých přihlížejících, v němž pocit případné pomoci nebo snad soucitu zel prázdnotou. Jediné, před čím ho chránil, byly pomluvy, narážky Nebelvírských a vždy ospravedlňoval jeho chování, ale to bylo vše. Draco byl přece už dospělý kouzelník, uměl se o sebe postarat sám, přestože neměl pro to vhodné základy. Navzdory všemu se Draco snažil zaujmout svou typicky Malfoyovskou pozici. Vždy ledový pohled, chladnou povýšenost a aroganci. Ať už byla jeho situace jakákoliv, nikdy by se svým nepřátelům nenechal podat na stříbrném tácu a nikdy by se takto neponížil, zaujal stanovisko týraného psa, který se za každých okolností bude bránit. Tak snadno se nepoddá. Ne, pokud bude mít síly.
Zamyslel se. Zatímco černovlasý hrdina sebou v posteli vzbouzel a nabíral do nachově sytých barev, Draco se pokoušel okázale ho ignorovat. Ať se Potter vyřve, pak dá pokoj. Neměl chuť konverzovat a už vůbec ne s ním.

Dny míjely. Stav obou studentů byl stabilizovaný, ale dle mínění vrchní ošetřovatelky si museli ještě pár dní poležet na ošetřovně, jelikož to nebylo „jen tak nějaké škrábnutí,“ dle jejích slov.
Harry už si zvykl Malfoye ignorovat. Jeho rány se hojily mnohem lépe, protože byly spíše povrchové, zatímco Malfoyovy rány byly hlubší a měl dokonce poškozené vnitřní orgány a bojoval vysloveně téměř o život.
Harryho nikdy nenapadlo, že by ho mrzelo, kdyby o svého soka přišel. Kdo by mu ztrpčoval život? S kým by se hádal? Na kom by si vybíjel vztek a kdo by ho štval? Bez něj by to přece jenom byla nuda. To si musel připustit.

Každým dnem se jeho zranění zlepšovalo. Vždycky po škole a během přestávek za Harrym chodili jeho věrní přátelé. Ron mu vykládal, co zase kdo v jaké hodině provedl, Hermiona Harrymu poctivě vedla zvláštní zápisky, aby o nic nepřišel a nosila mu úkoly, za což jí byl Harry snad poprvé v životě vděčný, protože měl aspoň co dělat. V neustálém obětí bílých zdí už ho to otravovalo. Na ošetřovně nebylo co dělat a návštěvy jim madam Pomfreyová taky povolovala jen občas. Měl neustále co dělat, pořád za ním někdo chodil, pořád ho navštěvovali. Ale jako slepý si ani nevšimnul, že za Dracem Malfoyem, za tím jeho obávaným sokem, nepřišel vůbec nikdo.

Harry strávil na ošetřovně sedm dlouhých dní. Neměl nouzi o zabavení pozornosti. Všech sedm dní v týdnu měl co dělat. Sedm dní zmeškaného vyučování a sedm dní prospěšného odpočinku. Vlastně by měl Malfoyovi děkovat, ale to bohužel nemohl, neboť Malfoy na tom nebyl tak dobře, jako on sám.
Den před Harryho propuštěním se mu rány obalily hnisem a on upadl do lehkého kómatu, od té doby se neprobudil. Jeho stav se zhoršil a i madam Pomfreyová dělala, co mohla, aby Dracova teplota byla konstantní a držela se přibližně okolo sedmatřiceti stupňů, což se jí, žel bohu, nedařilo.

** *