1. kapitola – To je neskutečné! 2/2

Do večera na onoho psa Hether zapomněla, ale v noci, když po přečtení dalších kapitol šestého dílu Harryho Pottera, šla spát, zdál se jí zvláštní sen. Byla uprostřed nějaké ulice. Naproti bylo pár domů, mezi nimi byla obrovská díra. Jako by tam kdysi stál nějaký dům, ale někdo ho zboural. Pršelo. Hether byla jen v tílku a sukni, ačkoliv bylo deštivo, byl letní den a bylo teplo. Ale něco bylo nepohodlné, nevěděla proč, ale neměla na nohou boty. Když se podívala směrem k nohám, náhle uviděla něco černého, co se přibližuje stále blíž a blíž. Nevěděla, co to je. Tohle místo ji nahánělo hrůzu, chtěla utéct, ale nešlo to. Stála tam jako přikovaná. Ta věc se stále přibližovala. Byla blíž a blíž, nevěděla z jakého důvodu tu věc nemohla rozpoznat, viděla rozmazaně. Ale vždyť brýle nenosí. Srdce ji začalo bušit neobyčejně rychle a její tlak se náhle zvýšil. Měla chuť řvát, ale taky to nešlo. Bylo to strašné, něco se k ní blížilo, cítila, že to bude něco neobyčejného, ale měla z toho strach. Nebyla sto se ani pohnout. Jako by tam přimrzla k silnici. Ne, ne!! Říkala si v duchu, ale její rty to prostě nedokázaly vyslovit. Bylo to tady! Ta věc, přiblížila se k ní. Byla už dva metry od ní…. Konečně dokázala rozpoznat, co to bylo. Byl to on! Ten pes, kterého dopoledne sušila u nich doma, a kterého ochránila před obrovským deštěm. Chtěla říct pár vlídných slov a psa si zase pohladit, ale stále to nešlo. Náhle se stálo něco převratného. Ne, to nebylo možné. Vždyť tohle je jen sen, říkala si pro sebe. Tohle je..no..to není možné?! To přece…

Pes jakoby pomalu rostl do neuvěřitelně obrovské velikosti. Barva zůstávala. Ale jeho čumák se stahoval a jeho tělo se naopak protahovalo. U konci končetin se rýsovalo cosi bílého. Jak pak Hether náhle zjistila, byly to rukávy, konce rukávů..cože? Rukávy od nějakého kabátu.

Teď už před ní nestál pes, ale muž. Dospělý muž. S dlouhými vlasy až po ramena, s mírně nažloutlými zuby s ustaranou tváří, černě oblečen. Chtěla se zeptat, kdo to je, ale věděla, že nedokáže vyslovit ani slůvko. Ale muž, jakoby ji četl myšlenky.

„Víš, kdo jsem, nevím odkud mě znáš, ale poznala si mě, nedokážu si to vysvětlit, proč…“ Hether vykulila oči, to není možné. Ale když ono to všechno do sebe zapadalo. Muž vytáhl něco, co vzdáleně připomínalo kus rákosu: „Finite.“ Hether se najednou uvolnila. Jakoby nějaké neviditelné provazy kolem ní povolily. A…

„Vy, Vy jste.. Sirius, Sirius Black,“ a dokázala mluvit. Reakce, kterou však Sirius při vyslovení svého jména čekal, byla úplně jiná. Dívka se doširoka usmála, „nemůžu tomu uvěřit, takže..to..dopoledne, to jste byl vážně Vy? Ale vždyť to není možné.. to…jste jen výplod mé fantazie,“ Sirius stále nic neříkal, „já sním, že je to tak?“

„Není všechno takové, jaké se zdá být!“

„Co tím chcete říct?“ neodpověděl. „Pane Blacku, tohle nemůže být pravda. Já, já..já jsem o Vás četla v knížce, o celém vašem světě.. dopoledne, to byl jen žert. Nevěděli jsme, že jste to Vy..ale..vždyť tohle je úplná blbost, já jsem přece šla spát. Tohle jen sen, výplod mé fantazie. Vy se mi jen zdáte,“ třela si oči a přihlouple se přitom smála.

„Není všechno takové, jaké se zdá být!“

„Ano, to už jste říkal..a?“

„Nemáte ze mě strach?“ dodal opatrně Sirius

„Ne, proč bych měla? Protože jste hledaný uprchlík? Ale vždyť Vy jste nevinný, jste úžasný člověk. Pomáháte se vším Harrymu, jste..hm..sympatický,“ Siriuse zřejmě tato slova dost překvapila. Nebyl zvyklý na to, aby mu někdo něco takového říkal. Vůbec nechápal, jak tohle všechno může ta holka o něm vědět. O jaké knížce to mluvila? Jak může vědět o jejich světě, když je to obyčejná mudla. Jak může vědět, že je nevinný, kdo jí to řekl?

„O jaké knize to mluvíte?“

„Vy to nevíte? Joanne Kathleen Rowlingová píše o Vašem světě, ale.. nikdo netuší, že doopravdy existuje..vlastně ani já jsem to netušila. Co to zase blábolím, vždyť se tu bavím se svým snem. Vy neexistujete, jste jen můj sen.“

„Vyprávějte mi o té knize!“ žadonil Sirius.

Hether mu vykládala všechno o knihách, které napsala J.K.Rowlingová. O Harrym, o něm samotném, o Brumbálovi, o minulosti Pobertů.. o Pobertově plánku, neviditelném plášti, o souboji tří kouzelnických škol a Ohnivém poháru, všechno o Kameni mudrců a Tajemné komnatě. Vyprávěla mu Harryho životopis a o rodině Weasleyů. Řekla mu úplně všechno, na co si vzpomněla. Musela si přiznat, že tohle je velice divný sen. Aby své představě, která je vlastně z oné knihy, vyprávěla celý ten příběh.

„Děkuji Vám, slečno, Obliviate,“ mávl hůlkou.

„Co to…,“ už se nedozvěděla, co to dělá.

Hether se otočila na bok. Otevřela oči. Byla ještě tma, také teprve byly čtyři hodiny ráno. Nemohla si sto vzpomenout, co se jí to vlastně zdálo. Věděla, že teď měla nějaký sen, ale nevěděla, co to bylo. Přikrčila oči a mnula si spánky. Bylo to něco významného. Tušila to. Věděla, že ten sen něco znamenal. Ale ať se snažila jakkoliv, neuspěla. Prostě to nešlo. Nemohla si vzpomenout. Nakonec se převalila na druhý bok, přihrnula si přikrývku ke krku a zavřela oči. Za chvilku usnula.

„Vstávej, ospalče..jak dlouho si zase četla?“ strhl z ní Dany peřinu.

„Co?“ schovávala si oči pod rukama..tolik oslnivého světla najednou. Vždyť ona měla ještě půlnoc. Nevěděla prčo, ale necítila se moc vyspaná, „já..ani ti nevím. Vlastně vůbec nevím, co jsem včera v noci dělala.“

„No co asi..spala,ne ?“ posmíval se jí, „No, i když, těžko říct. Vypadáš hrozně.“

„Tak mě nech na pokoji,“ sebrala mu z ruk peřinu a ulehla. Dany raději už neprotestoval, nechal svoji sestru dál spát. Asi toho moc nenaspala. Určitě až do rána zase četla Harryho Pottera.

„Mám to přečtený,“ hlásila po pár dnech Hether.

„No, tentokrát ti to nějak dlouho trvalo, minule si měla pětku přečtenou za dva dny.“

„Hele, nech toho, jo.. život není jen o čtení.“

„Vážně? Soudě podle tvýho života jsem právě myslel, že je jenom o čtení..ale musím říct, že si mě překvapila. Pět dní..no, zpamatováváš se.“

„To bylo hrozně vtipný, brácho. No a ty už máš přečtených kolik stránek?“

„Nemusím na to spěchat jako ty, jsem ještě ani ne v polovině.“

„Ty jsi dneska hrozně vtipný se mi zdá, nechceš jít raději ven?“

„Máš recht ségra, však v sedm jsem domluvený do klubu s Thomem, neměj péči. Ale ty by si taky měla někam vyrazit a neležet věčně v knížkách!“

„Neměj péči!“

Přece jenom měl Daniel pravdu. Hether přece nemohla věčně být zamčená doma. Harry Pottera už dočetla, tak neměla co dělat. Rozhodla se, že si zajde něco koupit do města. Už dlouho nebyla nakupovat a nakupování pro ní bylo vždy tak osvobozující. Když však vyšla z posledního obchodu, kde si koupila nové džíny, začalo se schylovat k bouřce.

„Ach ne, to mi to počasí letos dělá schválně,“ na nohách měla lehké sandály krémové barvy, „sakra, nemám ani deštník,“ poohlédla se, kam by se mohla schovat, než to trochu ustane. Jediná možná varianta byla.. „No není to tam zrovna přitažlivé,“ ulička na konci ulice. Prošla kolem jakési budovy, která už dávno nebyla v provozu. Pomyslela si, jak dlouho už tu stojí. Ještě nikdy si jí nevšimla. Na druhou stranu, nikdy si taky nevšimla, že by t v této části vůbec něco stálo. Nikdy tu nechodila. A až teď ji tahle zřícenina přišla neobvyklá. Copak se o tuhle část ulice nikdo nestará? Vypadá to hrozně. Pak úplně zapomněla na to, co viděla a nad čím přemýšlela. Šla se schovat do uličky pod obrovský parapet. Ulička někam vedla. Tam vzadu byly jakési dveře. Takové nevýrazné, u kterých stál párek popelnic. Proč si toho tu nikdy nevšimla? Šla blíž. Šla si prohlédnout ono místo. Něčím ji přitahovalo, ale neměla potuchy čím. Jako by byla magnet opačného pólu. Šla stále blíž a blíž. Už jí bylo jedno, že zem není pokrytá kachličkami, a že je jenom hliněná, bylo jí jedno, že si zamaže krémové sandály a že jí bláto teče pod chodidla. Její zvědavost byla silnější.

Na konci ulici byl malý plotek. Doteď si ho nevšimla, ale jak to? Přistoupila k němu a pomalu ho odsunula. Naskytl se jí pohled do uličky velké pět krát pět metrů, kde bylo pohozeno po zemi pár popelnic. Naproti byla cihlová zeď. Zůstala stát. Co jenom jí tohle místo připomíná? Cihlová zeď, malá ulička, pohozené popelnice..určitě tu nikdy nebyla, ale přece… Otočila se ke dveřím, vešla dovnitř. Uvnitř byl nějaký pajzl. Linul se odtamtud zvláštní pach a lidé v něm nebyli téměř vidět. Byli buď zahalení do podivných turbanů nebo prostě seděli v rohu, kde bylo víc stínu. Neměla odvahu vstoupit dál, než stála. Když však od nejbližšího stolu uslyšela pár divných slov, všechno ji došlo..i když to bylo.. tak..nemožné..

„…několik mudlovských šmejdů…“

„..jasně Desdemono, byl bych rád, kdyby se můj kluk dostal taky do Zmijozelu, jako já…“

„Cože?“ šeptala si pro sebe Hether, „co to tu melou. Že by četli Harryho Pottera a teď si tu hrajou na kouzelnický svět?“

„..ještě jednou Tome!“ pak jí to došlo.. Ne, ne..to je přece nemožné.. to..je jen fantazie, nic z toho není pravda. Jen mám nějaké halucinace, pomyslela si. Tohle..tohle nemůže být pravda.. pak, jakoby se jí náhle vrátily nějaké vzpomínky, které nebyly její..ale přece jenom byly… „Nic není takové, jaké se zdá,“ viděla ho..viděla Siriuse. To byl ten sen.. ale..co když to nebyl jen sen..co když to byla pravda. Proč by jinak Sirius tvrdil pořád dokola to, co tvrdil. Musela rychle vypadnout. Zavřela za sebou dveře. Zase se jí naskytl pohled na cihlovou zeď.. teď nebo nikdy! No, ale jak se tam dostane?!

Jakýsi zvuk jí donutil se otočit. Dveře za ní se otevřely. Neměla v úmyslu utíkat, protože chtěla vědět, že to nebyla jen pouhá představa. Vyšel nějaký muž, byl úplně na mol. Vlastně..on to ani nebyl muž.. byl asi dvakrát větší, než obyčejný člověk. Hlavu měl plnou černých chomáčů a jeho tvář byla obklopená vousy. Nebyla si jistá, i když…

„..Vy..Vy..jste Hagrid, mám pravdu?“

Obra jakoby teprve teď zpozoroval, že vedle něco někdo stojí, ohlédl se na Hether, „ahoj dívenko.Jo, jsem to já,“ škytl, „vodkaď mě znáš ?“

„No, vlastně tak všelijak, od přátel.“

Hagrid se na ní podezíravě podíval: „Ty nejsi z Bradavic, to bych si tě pamatoval.“

„Ne, to nejsem. Chodila jsem..hmm..do Krásnohůlek, ale už je to nějaký ten rok. Bydlím tu teprve rok,“ zalhala.

„Aha, to se všecko vysvětluje,“ usmál se.

„Poslyšte, Hagride, nemůžu najít svou hůlku,“ dělala, že se prohrabuje taškami, a že hledá hůlku, „nemohl byste mi pomoct se dostat na druhou stranu,“ kývla směrem na cihlovou zeď.

„Ale jasně,“ vzal svůj růžový deštník, který Hether hned poznala, podle toho, jak jej popisovala Rowlingová, a poklepal na několik cihel. Náhle se všechny odsunuly a vytvořily vstup..na Příčnou ulici.

„Měj se hezky, holka,“ sebral se Hagrid a s mírně opileckou chůzí někam zmizel.

„Páni!!!“ Hether tomu nemohla uvěřit. Bylo to tak neskutečné, ale reálné. Nikdy by tomu nemohla uvěřit. Vždycky si přála, aby to tak bylo, aby kouzelnický svět existoval..a on..opravdu existuje!! Měla strach, že se probere z dalšího snu, že zjistí, že všechno kolem je jen nějaký blud. Štípla se do paže: „Ne, je to pravda! Jsem tady! Jsme v Příčné ulici. Svatá matko boží, já jsem… pronikla do kouzelnického světa!!“ teď už byly všechny knihy J.K.Rowlingové vedlejší, oproti tomu, co před sebou viděla. Osud ji dovolil, aby nahlédla do magického světa čar a kouzel a nehodlala to pokazit. Konečně to všechno pochopila. Rowlingová je ve spojení s kouzelníky. Píše jejich životopisy, ale v obyčejném mudlovském světě předstírá, že tenhle svět není..ale on je! Hether se nahrnuly do očí slzy, chtěla by to tolika lidem říct, ale nemohla. Narušila by tak veškeré vztahy kouzelníků a lidí. Věděla, že si to musí nechat pro sebe. Měla neskutečnou příležitost konečně poznat tenhle svět, i když tomu stále nemohla uvěřit, „nic není takové, jaké se zdá,“ vykročila pravou nohou. To se tak dělá, aby se vše zdařilo. Teď už si nenechá nic ujít!! Byla by blázen, kdyby to všechno hodila za hlavu, no ne? Co byste v jejím případě udělali vy?