1. kap. – Hurá do Bradavic

A bylo to tu. Nastal den, na který James čekal celých jedenáct let. Na který se celé dětství těšil. Rád poslouchal, jak mu otec povídal, co všechno v Bradavicích zažil. A už je to tady, Jamese čekají podobné zážitky, dveře do Bradavické školy čar a kouzel se mu právě otevřely. Dorazil na nástupiště 9 a ¾ , které se schovávalo za sloupem mezi nástupištěm 9 a 10 na nádraží King´s Cross. Naložil si kufry do vlaku, naposled se rozloučil s rodiči a vlezl dovnitř. Na konci vagonu si našel prázdné kupé. Sedl si k oknu a jen tupě zíral na mihotavé pohyby přírody, které způsoboval vlak, který se právě rozjel.

Po chvíli se rozletěly dveře kupé dokořán.

„Promiň, máš tu volno ?“ ve dveřích stál vysoký chlapec s tmavými vlasy a s kufrem v ruce.

„Jo, jasně, “ odpověděl obrýlený hoch, který byl rád, že má společnost, jelikož ve vlaku nikoho neznal, neměl tu přátelé a všechny ostatní děti cestující do téže školy mu byly cizí.

Černovlasý chlapec si dal svůj kufr do přepážky nad sedadly a posadil se naproti Jamese.

„Já jsem Sirius, Sirius Black.“

„Těší mě, já jsem James Potter.“

Oba dva chlapci se na sebe usmáli.

„Už víš, do které koleje půjdeš Jamesi ?“ zajímal se Sirius.

„No, jelikož můj otec i matka byli v Nebelvíru, tak soudím, že tam skončím také, ale kdo ví a co ty ?“

„Moji rodiče byli ve Zmijozelu, jenže já doufám, že tam se nedostanu. Ze zmijozelu vyšli všichni zlí černokněžníci a tam já nechci, “ zkřivil chlapec výraz na obličeji. James se na něj jen díval a taky doufal, že jeho první kamarád, kterého si tu našel nebude ze Zmijozelu. Otec mu totiž také povídal, jak to tam chodí.. „Nepřipadáš mi jako někdo, kdo by měl následovat Salazara Zmijozela, “ usmál se James „třeba nebudeš po rodičích.“

„Možná, doufám, že to .., “ nedořekl Sirius svou větu, poněvadž do kupé někdo vstoupil. Nějaký hubený chlapec s černými a mastnými vlasy.

„Ahoj, máte tu volno ? Nikde jinde .., „

„Ne, nemáme, “ odsekl mu Sirius, aniž by se Jamese ptal, jestli by se mohl přidat „na někoho totiž čekáme, “ usmál se na něj ironicky.

„Promiň, “ omlouval se mu James, ale hoch už zřejmě neslyšel, jelikož byl dávno pryč.

„Proč si mu řekl, že na někoho čekáme, vždyť tu je plno místa ?“ zajímal se James

„Zrovna s takovým bych v koleji skončit nechtěl. Moc se mi nezamlouval, asi nejsme jediní, kdo ho nechtěl pustit do kupé. Slyšel si, že říkal, že nikde jinde.., “ šklebil se Sirius.

James se usmál: „Máš pravdu. Ty jeho vlasy mě nějak odrazovaly. Ostatní měli zřejmě stejný dojem..“

„Tak bude celou jízdu stát na chodbě no .., “ smál se Sirius a James se k němu přidal. Jeho první školní den začal příjemně, našel si kamaráda.

Vlak už přijížděl na konečnou stanici. Stál tam jakýsi hromotluk a křičel: „Prváci, ke mně!“

Sirius vykoukl z vlakového okýnka: „Ježiši , tenhle nás má dopravit do školy ? Nezašlápne nás přitom ?“

To už ale James podával zavazadla, které postavili na vlakové nástupiště, jelikož jim ten hromotluk řekl, že to mají nechat zde, poněvadž pojedou loďkami a tam se zavazadla nevlezou. Dovezou jim je na hrad.

Sirius a James si vlezli hned na první loďku, ve které byl ten obr a ještě jakýsi kluk.

„Ahoj vespolek, “ pozdravil obr „já jsem Hagrid, šafář a klíčník v Bradavicích.“

„Takže jednoduše hajný, “ pošťuchoval Sirius.

„No jasně, “ usmál se Hagrid „ty budeš asi pěkný kvítko.“

James přemýšlel, jak to, že tak mladý člověk nebo co to vlastně je, jako byl tenhle Hagrid, dělá ve škole hajného. Vždyť musel nedávno vyjít ze školy. Copak někdo ze školy jako jsou Bradavice, pak touží po tom, aby tam nakonec dělal šafáře ?

Kluk, který seděl vedle Jamese a Siriuse vypadal, že se každou chvíli zhroutí. Buďto mu naháněl Hagrid takový strach nebo měl mořskou nemoc a nesnášel lodní plavbu. Jamesovi připadal jako přerostlé prasátko s chomáčem blonďatých vlasů na hlavě. Chlapec se třásl od hlavy až k patě a ani nebyl schopný mluvit. Sirius si ho prohlížel a po chvíli se začal strašně smát. James nechápal, co je na tom směšného, ale nechtěl v tom svého kamaráda nechat samotného, tak se přidal. Oba vzbudili v hochovi pozornost, protože se přestal třepat a přidal se k nim.

„Tak a jsme tady, “ Hagrid právě zakotvil na konci jezera, které leželo před branami Bradavic.

„Páni !“ hvízdl Sirius, když se díval na vysoký, robustní a stověžatý hrad.

James i ten kluk z loďky sdíleli jeho nadšení. Tak velkou budovu ještě nikdy neviděli.

Vevnitř to bylo stejně tak velké jako zvenku. Všude kamenné zdi i podlahy. Na zdech visely louče a zapálené fabule. Na zdech visely prošívané koberce a obrazy s pohybujícími se postavami. Na zemi byly tlusté koberce.

„Á, už jste tady Hagride ? Výborně.“ To si to k nim šinula nějaká vysoká, hubená žena s černým uzlem vlasů na hlavě a s přísným výrazem v obličeji.

„Vítejte v Bradavicích, “ vítala je žena ve smaragdově zeleném hábitu „jmenuji se Minerva McGonagallová, jsem profesorka Přeměňování“ propíchla všechny svým přísným pohledem „za malý moment začne slavnostní hostina na zahájení roku a také něco, co se bude týkat vás. Než totiž usednete ke stolu, každý z vás bude zařazen do příslušné koleje, ve které strávíte zbytek svého studia na této škole. Se svou kolejí budete mít společné pokoje, budete spolu chodit na předměty a také spolu budete trávit volný čas. Tyto koleje naší školy se nazývají Nebelvír, Mrzimor, Havraspár a Zmijozel. Každá tato kolej má svého zakladatele a ze všech kolejí vystudovali vynikající kouzelníci. Každým svým úspěchem budete své koleji získávat body nebo každým porušením řádu či neuposlechnutím je můžete zase ztratit, tyto body se pak na konci roku budou hodnotit. Kolej, která bude mít nejvíc bodů, získává školní pohár. Doufám, že každý budete své koleji dělat čest.

K Zařazování dojde za malou chvíli před zraky všech profesorů a studentů. Počkejte tu prosím chvíli. A hlavně potichu, “ profesorka vyšla ven.

Jamese hned napadlo, že s touto profesorkou to nebudou mít lehké. Už ten první dojem řekl své. Bude jistě přísná, ale spravedlivá.

Profesorka se mezitím vrátila „seřaďte se prosím a pojďte zamnou.“

Sirius náhle vypadal bledě. James pochopil, co mu je. Určitě měl strach z toho, že skončí ve Zmijozelu, jako zbytek jeho rodiny. Pevně si mnul ruce a nervózně hleděl na klobouk připravený na stoličce uprostřed sálu. Z klobouku se náhle začaly linout nějaké zvláštní zvuky, po chvíli z toho vzešla nějaká písnička o Bradavické škole. Když klobouk dozpíval, vzala ho profesorka do ruky a spustila: „Až přečtu vaše jméno, posadíte se na židli a nasadíte si tento klobouk.“

„Ashleyová, Dorotta!“

Z houfu dětí se vyklopýtala zrzavá dívka s pihami po nose. Klobouk dlouho nepřemýšlel.

„MRZIMOR!“

„Abbott, Marcus!“

Trvalo to jen okamžik.

„MRZIMOR!“ vykřikl klobouk.

„Becker, Patrick!“

„HAVRASPÁR!“

„Black, Sirius!“

James Siriuse poplácal po zádech a ukázal mu, že mu bude držet palce. Sirius se hryzouce do rtu prodral z řad a v tu chvíli už seděl na židli a všichni na něj koukali. Byl velice nervózní. Klobouk se nejspíš nemohl rozhodnout, ale nakonec zakřičel: „NEBELVÍR!“

Sirius nevěřil vlastním uším. Byl šťastný. Klobouk ho nezařadil do Zmijozelu, kam by měl nespíš původně jít, ale zařadil ho do Nebelvíru. Byl štěstím bez sebe a s nadšeným výrazem zamířil k nebelvírskému stolu. Ukázal na Jamese palec. Dokázal to, dokázal. Je jiný, než jeho rodiče !

Mezitím stihl klobouk zařadit plno studentů a naproti Siriuse si sedla blonďatá dívka s pleteným copem.

„Goyle, Antony“

Aniž by klobouk zaváhal, hned křičel „ZMIJOZEL!“

Sirius se opovrhavě ohlédl a sledoval dál. Hoochová, Jacobs šli do Mrzimoru. Kathleyová šla do Zmijozelu. LaFayethovou klobouk poslal do Havraspáru.

„Lupin, Remus!“

„NEBELVÍR!“

Světlovlasý hoch, který vypadal velice utahaně a zchátrale se posadil kousek od Siriuse.

„Malfoy, Lucius!“

Jamesovu ani Siriusovi se tenhle kluk vůbec nelíbil. Měl dlouhé blonďaté vlasy a průzračně modré a ledové oči. James si pomyslel, že tenhle půjde určitě do Zmijozelu. Už podle toho výrazu v obličeji, a taky, že ano.

Pak to šlo rychle. Několik studentů si sedlo k nebelvírskému stolu a k mrzimorskému, někteří s Havraspárskému a někteří zase ke Zmijozelu. Teď na židli seděl ten hoch, se kterým James se Siriusem seděli v loďce: „Pettigrew, Petr!“, i když to tak nevypadalo, tak ho klobouk rychle poslal do Nebelvíru. Ale teď už ta chvíle, na kterou James i Sirius čekali.

„Potter, James!“

James se posadil na židličku a profesorka mu dala klobouk na hlavu.

„Hmm, zajímavé, “ James tomu nemohl uvěřit, ale klobouk na něj mluvil „jsi bystrý hoch a moc dobře vím, jak s tebou naložím. Koneckonců si pamatuji ještě na tvého otce. NEBELVÍR!“

Sirius tleskal, jak nejvíc mohl. James rychle utíkal ke stolu, sednout si vedle něj, aby mu náhodou někdo nevyfoukl místo.

„Hele, “ ukázal Sirius prstem na židli, na které seděl chlapec, kterého potkali ve vlaku „to je ten slizoun.“

„Vypadá na Zmijozel, jak ty ho typuješ ?“ opáčil James.

„Myslím, že Zmijozel má jistý. Jen se na něj podívej, ten odměřený výraz“

„Ten účes.., “ dodal James. Oba prskali smíchy. Chlapec se jmenoval Severu Snape a když ho klobouk poslal do Zmijozelu, všichni se po něm otáčeli.

„Severus, co je to proboha za jméno. Měl jsem pravdu. Ve Zmijozelu jsou všichni slizští a on je to pravidlo, potvrzující výjimku!“ mračil se Sirius.

„To se říká naopak. Výjimka potvrzující pravidlo, ale myslím, že on není výjimka. Vždyť se na něj podívej. Slizoun až od kosti, teda chtěl jsem říct, od konečků vlasů, “ James vybuchl smíchy a Sirius se přidal.

Na stole už měli plno dobrot. Vařených i smažených brambor, kuře s nádivkou, zeleninový salát, masovou roládu, plno sladkostí a dýňový džus.

Vedle Jamese teď seděl ten ubohý kluk, který vypadal strašně vyčerpaně. Sirius na něj ukázal: “ Podívej na toho chudáka. Co se mu asi muselo stát ? Strašně se v tom nimrá a vypadá, že každou chvíli omdlí.“

James se otočil a žduchl do něj. „Promiň, ale není ti něco ? Vypadáš strašně!“

Hoch se na něj podíval. „Díky!“

„No ne, promiň, že ti to říkám. Nechtěl jsem tě urazit. Já mám jen obavy…“

„Jo, není ti něco ? Pomůžeme ti, “ přidal se Sirius.

„Ne díky kluci, to je v pořádku, jen jsem nevyspalý, to je vše, “ James se Siriusem přikyvovali, ale moc mu to nevěřili „mimochodem, já jsem Remus Lupin, “ podával jim ruku.

„Těší nás. Já jsem Sirius Black a tohle je James Potter.“

Po slavnostní večeři jim ještě Brumbál něco řekl a nakonec je poslal do postele.

Když chlapci přišli do pokoje, kufry už měli tam. Všichni se rozhlíželi. Všude kolem byly postele s nebesy. Postele ovité nachovými závěsy.

„Beru si tu u okna, “ utíkal rychle James k oknu a pral se o ní se Siriusem, ale nakonec vyhrál a Sirius byl donucen vzít si postel hned vedle něj. V pokoji s nimi byl také Remus a ten kluk z loďky.

Remus si s klidem vzal postel nalevo od Jamese a jejich čtvrtý spolužák se nejspíš ostýchal, a tak se ke své posteli, stojící vedle Remusovy, doslova připlazil.

„Copak se nás bojíš ?“ hleděl upřeně Sirius na toho nemožného kluka.

„N-ne..“

„No tak, to chce klid. Jak se jmenuješ ?“ ptal se James

„Petr.“

„Petr.., “ pousmál se ironicky Sirius „no a jak dál ? Obyčejně míváme i příjmení, ty ne ?“

Petr na něj úzkostlivě koukal svými malinkatými očky a jakoby čekal, že ho mají každou chvíli zavraždit.. „Pe-pe-peti-grew.“

„Petigrew ?“ opakoval Remus

„J-jo, “ Petr se stále nezbavil svého strachu z nových spolubydlících.

„Já jsem James Potter.“

„Já Remus Lupin, “ podával mu ruku, ale Petr se na ní jen koukl a uhnul. Remus ji vztáhnul zpět a kýval hlavou.

Sirius se opět hystericky smál a nemohl přestat. Předkloněný klečel na zemi a nepopadal dech. James se usmál: „Buď v klidu Petře, tohle je Sirius Black. On je trošku praštěný.“

„Já…hehe..já-já..chachaaaaaa..já, že jsem praštěný ? A co tenhle… bojí se s námi mluvit, vypadá, jak vyoraná myš, kterou mají každou chvíli chytit do pastičky…hehe, “ utíral si slzy z očí „pak teda nevím, kdo tu je praštěný, jestli já nebo on, “ koukl na něj „chceš mít kamarády Petře ?“ Petr s neurčitostí přikývl, „tak se neostýchej a normálně s námi mluv. My ti hlavu neukousnem!“

James si nemohl nepovšimnout vyděšeného výrazu v Remusově obličeji, když Sirius zmínil slovo neukousnem.

Všichni už si pomalu vybalili všechny věci. Bylo pozdě večer a všichni ulehli do postele. Petr od té doby nepromluvil ani slovo a Jamesovi to tak připadalo lepší, poněvadž by se Sirius začal zase strašně smát. Koukl se na bok. Remus už spal. Taky že to potřeboval, vypadal opravdu hrozně. Měl kruhy pod očima, utahaný výraz a chodil jako po autohavárii. Petr už byl také uprostřed snu, jen Sirius byl vzhůru, což po chvíli James zjistil, poněvadž …

„Tssst.. tssst..“

James čekal, že z něho vyleze zase nějaká kravinka, kvůli které by mohl probudit kluky, a to nechtěl, tak raději dělal, že spí.

„Já vím, že nespíš Jamesi. Chci ti jen říct, že jsem moc rád, že jsem tě poznal. Dobrou noc.“

„Já taky, dobrou Siriusi.“